Zacházení s emocemi

Jeshua prostřednictvím Pamely Kribbe

Drazí přátelé, jsem potěšen, že jsem opět mezi vámi a touto cestou s vámi komunikuji.
Musím říci, že to i pro mne mnoho znamená. Tato setkání chovám v lásce, neboť k vám
mohu tímto způsobem přijít blíž než z mé vlastní roviny reality.
Uvnitř vašich srdcí žiji stále a čekám na chvíle, kdy jste ve svém životě otevření a přístupní
mé energii. Moje energie, Kristovská energie, která se v této době znovu rodí, není
výhradně mou energií. Není to zkrátka energie jednoho člověka, který žil kdysi na Zemi; je
to kolektivní energetické pole, ve kterém spoluúčinkujete způsobem, který je mnohem
hlubší, než si uvědomujete.
Všichni jste kdysi učinili slib, všichni jste stanovili svůj záměr nést tuto energii dál do
reality Země, ukotvit ji v Zemi. Mnoho životů, mnoho staletí jste pracovali na této misi.
Všichni jste v procesu zrození Kristovského semínka uvnitř a já vám pomáhám. Byl jsem
předchůdcem, ale zasetí Kristovského semínka bylo kolektivním úsilím. Dokonce i můj
příchod na Zemi byl možný jen díky energetickému poli, které tu bylo přítomné, utkáno
vámi. Pracujeme společně, jsme jednota. Proto jsem přístupný vám všem. Nejsem
dostupný výhradně jen jedné osobě. Jsem k službám vám všem.
Dnes bych chtěl hovořit o záležitosti, která se hluboce a často dotýká vašeho každodenního
života. Je to zacházení s emocemi.
Naposledy jsem mluvil o mužských a ženských energiích, které prostupují vašim
energetickým polem a čakrami. Zdůraznil jsem význam léčení spodních tří čaker jako
součást stání se celistvým a úplným. Považoval jsem za důležité zdůraznit, jak někteří z vás
dychtí po spirituálnu tak, že tíhnou jak v myšlení, tak v cítění k vyšším čakrám.
Srdce, třetí oko a korunní čakra jsou pro vás přitažlivé, jelikož se tato energetická centra
spojují s vyššími říšemi, které jsou vám tak přirozené. Ale skutečné vnitřní průlomy se nyní
musí odehrát na nižší úrovni, v oblasti nižších čaker, blíže k Zemi.
Oblast emocí je zásadní oblastí ve vašem procesu růstu ke svobodě a celistvosti. Jste
spirituální bytosti. Pocházíte z roviny reality, kde vám byla hustota a hrubost pozemské
reality neznámá. Vypořádat se s tím bylo obtížné.
Během mnoha životů jste se zde na Zemi pokoušeli vyjádřit svou kosmickou energii.
V tomto projevu, ve směřování vaší energie na Zemi, vzniklo mnoho hlubokých traumat.
Emocionální tělo, které všichni máte, zraněními a traumaty překypuje. Právě o tom bych
dnes rád hovořil.
Každý, kdo kráčí po cestě vnitřního růstu, zná význam emocí: že byste je neměli potlačovat,
že byste se s nimi měli nějakým způsobem smířit a že je musíte nakonec propustit. Ale jak
to skutečně funguje, není vždy tak jasné.
Nejdříve bych rád učinil rozdíl mezi emocemi a pocity. Nezabývám se zde konkrétním
pojmenováním či označením a můžete je nazývat různými jmény, ale chtěl bych učinit
rozdíl mezi emocemi ve smyslu energií, které jsou v podstatě vyjádřením nepochopení, a
mezi pocity či energiemi, které jsou formou vyššího pochopení.
Pocity jsou vašimi učiteli, zatímco emoce vašimi dětmi.
Emoce jsou energie, jež mají jasný projev ve fyzickém těle. Emoce jsou reakcemi na
situace, které ve skutečnosti nechápete. Podívejme se na to, co se stane, když jste
přemoženi záchvatem vzteku. Například někdo nečekaně zraní vaše city a vy se začínáte
hněvat. Ve svém těle to můžete cítit velmi jasně; na jistých místech cítíte napjatou energii.
Toto fyzické napětí či stahování, které následuje po energetickém otřesu, značí, že je zde
něco, co nechápete. Přišla k vám energie, kterou pociťujete jako neoprávněnou. Pocit, že je
s vámi zacházeno nespravedlivě, zkrátka ne-pochopení je skrze emoce ventilováno. Emoce
je vyjádřením ne-pochopení, je to energetický výbuch a uvolnění.
Když se tohle přihodí, konfrontujete se s následujícími volbami: co bych měl s touto emocí
udělat? Mám na ní založit mé aktuální chování? Mám ji použít jako palivo pro mé reakce
k ostatním lidem nebo mám emoci nechat existovat a postavit mé činy na něčem jiném?
Před odpovědí na tuto otázku bych rád vysvětlil povahu pocitů.
Emoce jsou v podstatě výbuchy nepochopení, které můžete jasně vnímat v těle. Pocity jsou
naproti tomu jiné povahy a stejně tak jsou odlišně vnímány. Pocity jsou tišší než emoce.
Jsou šepotem duše, který vás oslovuje prostřednictvím jemných šťouchnutí, vnitřního
vědění či náhlé intuitivní činnosti, která se později ukáže jako velmi moudrá.
Emoce mají vždy něco velmi intenzivního a dramatického. Uvažujte o záchvatech úzkosti,
strachu, zlosti či hlubokých žalů. Emoce se vás zmocňují totálně a táhnou vás ze
spirituálního středu. Ve chvíli, kdy jste vysoce emocionální, naplňuje vás druh energie, jenž
vás táhne z vašeho středu, z vaší vnitřní jasnosti. V tom smyslu jsou emoce jako oblaka
zastírající slunce.
Tímto nechci nic říkat proti emocím. Emoce by neměly být potlačovány; jsou velmi cenné
jako prostředky k důvěrnějšímu poznání sebe sama. Chci však uvést i to, jaká je povaha
emocionální energie: je to výbuch nepochopení. Emoce vás v podstatě odvádí z vašeho
středu.
Pocity vás naproti tomu přináší hlouběji do svého středu. Pocity úzce souvisí s tím, co
nazýváme intuice. Pocity vyjadřují vyšší pochopení, druh pochopení, který překračuje jak
emoce, tak mysl.
Pocity vznikají v ne-fyzické říši, mimo tělo. To je důvod, proč nejsou tak jasně umístěné
v jednom bodě fyzického těla. Uvažujte o tom, co se stane, když něco cítíte, atmosféru,
náladu nebo když máte předtuchu. Uvnitř vás je druh vědění, který vypadá, že přichází
z vnějšku, není to však reakce na něco vnějšího. Přichází „z ničeho“ („znenadání“, jak
krásně říkáte). V takové chvíli můžete cítit, že se něco otvírá ve vaší srdeční čakře.
Existuje mnoho okamžiků, ve kterých k vám takové vnitřní vědění přichází. Například
můžete o někom „vědět“ něco, aniž byste s ním doopravdy hovořili. Můžete tušit něco
ohledně vás dvou, co bude později hrát důležitou roli ve vašem vztahu. Takové věci je těžké
uchopit slovy — „pouze pocitem“ — a zajisté je těžké pochopit je myslí. (Tohle jsou chvíle,
ve kterých začne být vaše mysl skeptická a říká vám, abyste věci srovnali, jinak zešílíte).
Rád bych zmínil ještě jednu energii, která má více „pocitovou“ povahu než emocionální. Je
to radost. Radost může být jevem, jenž překračuje emocionální. Někdy můžete uvnitř cítit
druh radosti, který vás bez nějaké jasné příčiny pozvedá. Cítíte uvnitř své božství a své
důvěrné spojení se vším, co existuje. Takový pocit k vám může přijít, když to nejméně
čekáte. Je to tehdy, když se vás dotkne Něco Vyššího nebo když se dotknete Vyšší Reality.
Emoce mají téměř vždy jasnou bezprostřední příčinu: spoušť ve vnějším světě, která
„stiskne vaše knoflíky“.
Pocity vznikají z dimenze vašeho Vyššího nebo Většího Já. K tomu, abyste zachytili toto
šeptání ve svém srdci, potřebujete být uvnitř tiší. Emoce mohou toto vnitřní ticho a mír
rušit. Proto je důležité, stát se emocionálně klidným a potlačené emoce vyléčit a uvolnit.
Jen z vašeho pocitu, který vás spojuje s duší, můžete vytvořit objektivní rozhodnutí.
Tím, že jste tiší a klidní, můžete cítit celou svou bytostí, co je pro vás v daný moment
správné. Činit rozhodnutí, která jsou založená na emocích, znamená činit rozhodnutí
mimo svůj střed. Nejdříve potřebujete uvolnit emoce a dostat se do kontaktu se svým
vnitřním jádrem, kde existuje jasnost.
Nyní se chci zabývat otázkou, jak nejlépe zacházet se svými emocemi.
Řekl jsem, že „pocity jsou vašimi učiteli a emoce vašimi dětmi“. Podobnost mezi tím, „být
emocionální“ a tím „ být jako dítě“ je pozoruhodná. Vaše „vnitřní dítě“ je sídlem vašich
emocí. Stejně tak je zde pozoruhodná podobnost, jakým způsobem zacházíte s vlastními
emocemi a jak jednáte se skutečnými dětmi.
Děti jsou ve svých emocích upřímné a spontánní a neskrývají je, ani nepotlačují, dokud je
dospělí nepodnítí k tomu, aby tak činily. Fakt, že děti vyjadřují své emoce spontánně, však
neznamená, že děti prožívají své emoce vyváženým způsobem. Každý ví, že děti mohou být
unášeny svými emocemi (vztekem, strachem nebo smutkem) a často je nejsou schopny
zastavit. V takových situacích se děti ve svých emocích téměř utápí a to je činí
nevyváženými, to jest mimo-střed.
Jeden z důvodů této neomezené přecitlivělosti je ten, že dítě teprve nedávno opustilo svět,
ve kterém nebyly téměř žádné hranice. V éterických a astrálních dimenzích nebyly žádné
takové zákazy a omezení jako jsou ve fyzické říši uvnitř fyzického těla. Emoce dítěte jsou
často „reakcemi nepochopení“ této fyzické reality. Proto, jak vyrůstají, potřebují pomoc a
podporu, aby se se svými emocemi vypořádaly. Je to část procesu „vyváženého inkarnování
se“ na Zemi.
Jak se tedy vypořádáte s emocemi, ať už uvnitř vás nebo uvnitř vašich dětí?
Emoce by neměly být souzeny či potlačovány. Emoce jsou důležitou částí vás jako lidských
bytostí a jako takové musí být respektovány a přijímány. Můžete se na své emoce dívat jako
na děti, které potřebují vaši pozornost, respekt a vaše vedení.
Na emoci je nejlépe pohlížet jako na energii, která k vám přichází k léčení. Proto je
důležité, abyste emocí nebyli zcela smeteni, ale aby vám zůstala schopnost pohlížet na ni
z neutrálního postoje. Je důležité, abyste zůstali vědomí. Dalo by se to říci takto; neměli
byste potlačovat emoce, ale stejně tak byste se jimi neměli nechat přemoct. Když se jimi
necháte přemoci, když se zcela s emocemi identifikujete, vnitřní dítě se stane tyranem a
povede vás na scestí.
Nejdůležitější věcí, kterou můžete udělat s emocí, je dovolit jí vstoupit, pocítit všechny její
aspekty a přitom neztratit své vědomí. Vezměme například hněv. Můžete pozvat hněv, aby
byl plně přítomen, prožít ho ve svém těle na různých místech, a přitom ho zároveň
neutrálně pozorovat. Takový typ vědomí je léčením. To, co se v tomto případě stane, je, že
přijmete emoci, která je v podstatě formou nepochopení. To je spirituální alchymie.
Dovolte mi to vysvětlit na příkladu. Vaše dítě si narazí koleno o stůl a skutečně ho to bolí.
Je rozzlobené, křičí bolestí a kopne do stolu, protože se na něj hněvá. Uvažuje o stolu jako
o zdroji své bolesti.
Emocionální vedení v této chvíli znamená to, že rodič nejprve pomůže dítěti pojmenovat
jeho prožitek. „Jsi rozhněvaný, že ano — bolí tě to, že?“ Pojmenování je zásadní. Přenášíte
původ problému ze stolu na samotné dítě. „Není to tím stolem, jsi to ty, koho to bolí, jsi to
ty, kdo je rozzlobený. A ano, já tvoji emoci chápu!“
Rodič přijme emoci dítěte s pochopením, s láskou. Ve chvíli, kdy se dítě cítí pochopeno a
respektováno, bude jeho hněv pomalu mizet. Fyzická bolest může být ještě pořád
přítomna. Jeho vzdor k bolesti a hněv kolem ní se však může rozpustit. Dítě ve vašich očích
čte soucit a pochopení a to jeho emoce uklidňuje a mírní. Stůl, příčina emocí, již není
důležitá.
Když přijmete emoci s pochopením a soucitem, přesunete pozornost dítěte z vnějšku
dovnitř a učíte ho vzít za emoci zodpovědnost. Ukazujete mu, že jeho reakce na vnější
spouštěč není dána, ale že je to věc volby. Můžete si zvolit nepochopení nebo pochopení.
Můžete si zvolit boj nebo přijetí. Máte na výběr.
Tohle platí také pro vztahy s vašimi vlastními emocemi, s vašim vlastním vnitřním dítětem.
Když dovolíte emocím vstoupit, pojmenujete je a vynaložíte úsilí, abyste je pochopili,
znamená to, že skutečně respektujete a ochraňujete své vnitřní dítě. Učinit posun z
„vnějšku“ k „vnitřku“, převzetí zodpovědnosti za emoci, pomáhá stvořit dítě, které nechce
ublížit nikomu jinému a které se necítí jako oběť. Silné emoce — ať už hněv, žal nebo strach
— obsahují vždy složku bezmoci, tj. pocit, že jste oběť něčeho vnějšího. To, co učiníte, když
zaměříte pozornost na svou reakci a bolest namísto vnějších okolností, je to, že
„propustíte“ vnější svět jako příčinu svých emocí. Nestaráte se tolik o to, co dalo vzniknout
této emoci. Otočíte se zcela dovnitř a řeknete sami sobě: dobře, tohle byla moje reakce a já
chápu proč. Chápu, proč se tak cítím, a budu se v tom podporovat.
To, že se obrátíte směrem ke svým emocím milujícím způsobem, je osvobozující. Vyžaduje
to nějakou sebe-disciplínu. Propuštění vnější reality jako „zdroje zla“ a převzetí plné
zodpovědnosti sami za sebe znamená, že uznáte, že „jste si vybrali reagovat jistým
způsobem“. Přestanete polemizovat, kdo je dobrý a kdo špatný, kdo za co může, a prostě
propustíte celý řetězec událostí, který se udál mimo vaši kontrolu. „Nyní prožívám tuto
emoci v plném uvědomění, které jsem si vybral.“ To je převzetí zodpovědnosti. To je
odvaha!
Sebe-disciplína je to, že se vzdáte toho být spravedlivý nebo být bezmocnou obětí. Vzdáte
se pocitů hněvu, nepochopení a všech dalších projevů obětování, které vás někdy mohou
přimět cítit se dobře. (Vskutku, často konejšíte emoce, které vás otravují nejvíc). Převzetí
zodpovědnosti je čin pokory. Znamená, že jste sami k sobě upřímní, dokonce i ve svých
nejslabších chvílích.
Tohle je sebe-disciplína, jež je po vás vyžadována. Zároveň tento druh obrácení se dovnitř
vyžaduje nejvyšší soucit. Na emoci, které jste upřímně připraveni čelit jako svému
vlastnímu dílu, je nazíráno rovněž s jemným pochopením. „Tentokrát jste si vybrali hněv,
že?“ Soucit vám říká: „Dobře, vím proč a odpouštím ti. Možná, když ucítíš moji lásku a
podporu jasněji, příště se nebudeš k této odezvě přiklánět.“
Tohle je skutečná role vědomí v sebe-léčení. O tomhle je spirituální alchymie. Vědomí
s ničím nebojuje, ani nic neodmítá; obklopuje temnotu uvědoměním. Obklopuje energie
nepochopení pochopením a tak transformuje obyčejný kov ve zlato. Vědomí a láska jsou
v podstatě to samé. Být vědomý znamená nechat něco existovat a obklopit to svou láskou a
soucitem.
Často si myslíte, že „samotné vědomí“ nestačí na překonání vašich emocionálních
problémů. Říkáte: „Vím, že jsem potlačil emoce, vím příčinu, jsem si toho vědom, ale
neodchází to.“
V tom případě zde existuje na tuto emoci uvnitř vás rafinovaný vzdor. Držíte emoci opodál
ze strachu, že vás přemůže. Nikdy ovšem nemůžete být přemoženi emocí, když si ji vědomě
připustíte.
Dokud držíte emoci v jisté vzdálenosti, jste s ní ve válce. Bojujete s emocí a to se může proti
vám obrátit několika způsoby. Nakonec ji nedokážete udržet vně. Bude se sama projevovat
ve vašem těle jako bolest, napětí nebo jako depresivní pocit. Když se cítíte na dně nebo
často unavení, je to jasná známka toho, že potlačujete nějaké emoce.
Potřebujete dovolit emocím, aby plně vstoupily do vašeho vědomí. Když přesně nevíte, o
jaké emoce se jedná, můžete velmi dobře začít pocitem napětí ve vašem těle. Tohle je brána
k emocím. Ve vašem těle je vše uloženo. Například, když cítíte bolest nebo napětí v oblasti
žaludku, můžete do této oblasti jít se svým vědomím a ptát se, co se děje. Nechejte k vám
promlouvat buňky svého těla. Anebo si představte, že přesně tam je přítomné dítě.
Požádejte dítě, aby vám ukázalo, jaká je v něm převládající emoce.
Existuje několik způsobů, jak se spojit se svými emocemi. Je podstatné uvědomit si, že
energie, která uvízla v emoci, se chce pohybovat. Tato energie chce být uvolněna a tak
klepe na vaše dveře jako fyzická stížnost nebo pocit napětí či deprese. Pro vás je to
záležitost skutečného otevírání se a toho, že jste připraveni tuto emoci cítit.
Emoce jsou součástí vaší pozemské reality — neměly by však získat nad vámi moc. Emoce
jsou jako oblaka pro slunce. Proto je tak důležité uvědomit si své emoce a vypořádat se
s nimi vědomě. Z čistého a vyváženého emocionálního těla je mnohem snazší kontaktovat
prostřednictvím své intuice svou duši nebo vnitřní jádro.
Ve vaší společnosti je ohledně emocí mnoho zmatku. To je evidentní, kromě jiného,
z množství debat a zmatku o tom, jak vychovávat své děti. Děti jsou nepochybně mnohem
více emocionálně spontánní než vy jako dospělí. To vytváří potíže. Co, když jsou některé
vaše morální hranice překročeny? Co, když se vymkne situace z rukou a nastane chaos?
Měl by člověk dítě ukáznit nebo ho nechat svobodně se projevit? Musí být jejich emoce
kontrolovány nebo ne?
To, co je při výchově dítěte důležité, je to, aby se učilo pochopit své emoce, pochopit, odkud
se berou a převzít za ně zodpovědnost. S vaší pomocí se dítě může naučit dívat se na své
emoce jako na „výbuchy nepochopení“. Toto pochopení zabraňuje tomu, aby se vaše dítě ve
svých emocích „utopilo“ a přestalo se kontrolovat. Pochopení osvobozuje a přináší vás zpět
ke svému vlastnímu středu bez potlačování emocí. Rodič učí své dítě, jak se má s emocemi
vypořádat, tím, že je mu živým příkladem.
Všechny otázky, které máte ohledně jednání se svými dětmi, aplikujte také na sebe. Jak
zvládáte své vlastní emoce? Jste na sebe přísní? Když jste nějakou dobu rozzlobení nebo
smutní, ukázníte sami sebe tím, že řeknete: „ No tak, seber se a postupuj dál?“ Potlačujete
emoci? Cítíte, že sebekázeň je dobrá a nezbytná? Kdo vás to učil? Byli to rodiče?
Anebo chcete jít na druhou stranu? Libujete si ve své emoci a nechcete ji propustit? To je
také častý případ. Můžete dlouho cítit, že jste oběť nějaké situace mimo sebe, například
výchovy, vašeho partnera či pracovního prostředí. V jistém momentu může být velmi
osvobozující dostat se uvnitř do spojení se svým hněvem, který se týká negativních věcí, jež
vás ovlivňují. Hněv vám umožňuje uvolnit se z těchto vlivů a jít si vlastní cestou. Může se
však nicméně stát, že se do svého hněvu tak zamilujete, že se ho už nechcete vzdát.
Namísto toho, aby se stal pouze vstupní branou, stane se způsobem života. Vzniká pak
forma obětování se, jež je vším, jen ne léčením. Drží vás to zpět od skutečného jednání
podle sebe sama.
Je velmi důležité, abyste převzali zodpovědnost za své vlastní emoce a nečinili z nich
absolutní pravdy. Když jim dáte status pravdy namísto toho, abyste se na ně podívali jako
na „výbuchy nepochopení“, budete zakládat své činy na těchto emocích a to vás povede
k nesoustředěným rozhodnutím.
To stejné se děje s dětmi, kterým je dovoleno příliš emocionální svobody. Zdivočí a stanou
se nekontrolovatelné; stanou se malými tyrany a to není správné. Emocionální chaos je pro
dítě stejně tak nepříjemný jako pro jeho rodiče.
Můžete být zkrátka v zacházení se svými emocemi příliš přísní nebo příliš shovívaví (a
obdobně i se svými dětmi). Chci trošku více zmínit „shovívavý“ způsob, jelikož se zdá být
v současnosti větším problémem. Od šedesátých let existuje kolektivní poznání, že není
dobré své emoce potlačovat, protože tím dusíte svou spontánnost a tvořivost, vaši
samotnou duši. Společnost vytvářela disciplínu a poslušné děti, které chovají úctu více
k pravidlům než k šepotu srdce, a to je tragédie — pro společnost stejně jako pro
jednotlivce.
Ale co druhý extrém: co takhle ospravedlňování emocí takovým způsobem, že převezmou
vládu nad vašim životem?
Velmi dobře můžete pozorovat uvnitř sebe, zda tam existují emoce, které ochraňujete tak,
že na ně pohlížíte jako na pravdu namísto toho, čím skutečně jsou: výbuchy nepochopení.
S těmito emocemi jste se identifikovali. Paradox je, že dost často jsou to emoce, které
způsobují spoustu utrpení. Například: bezmoc („nemohu si pomoci“), kontrola („zvládnu
to“), hněv („to je jejich vina“) nebo žal („život je mizerný“). Všechno jsou to emoce, které
jsou bolestivé, ale přesto vám na jiné úrovni dávají něco neobyčejného, čeho se držíte.
Vezměme si bezmoc nebo „pocit oběti“. Mohou existovat výhody tohoto emocionálního
vzorce. Může vám dát pocit bezpečí. Uvolňuje vás z jistých závazků nebo zodpovědnosti.
„Nemohu si pomoci, že?“ Je to temný kout, ve kterém sedíte, ale jeví se vám jako bezpečný.
Nebezpečí identifikování se nebo „spojování se“ s takovým emocionálním vzorcem dlouhou
dobu znamená, že ztrácíte spojení se svou skutečnou svobodou, se svým nejvnitřnějším
božským jádrem.
Do vašeho života mohly vstoupit záležitosti, jež ve vás oprávněně provokují emoce hněvu a
odporu. Mohlo k tomu dojít ve vašem mládí, později, anebo dokonce v minulých životech.
Je velmi důležité, abyste se s těmito emocemi vědomě spojili a uvědomili si hněv, smutek
nebo jakoukoli jinou silně jiskřivou energii uvnitř vás. V jistém bodě ovšem potřebujete
převzít za svoje emoce zodpovědnost, neboť ty určují vaše reakce na vnější událost.
Být ve středu, být ve stavu jasnosti a spirituální rovnováhy, znamená, že převezmete plnou
zodpovědnost za všechny emoce, které jsou ve vás. Pak si tyto emoce můžete uvědomit,
například hněv ve vás a zároveň říkat: to byla má reakce na určité události. Přijímám tuto
reakci s pochopením, ale zároveň ji hodlám propustit.
Život koneckonců není o tom, mít pravdu; je to o tom, být svobodný a celistvý. Je velmi
osvobozující uvolnit staré emocionální reakce, které přerostly do vašeho životního stylu.
Dalo by se říci, že je to vše o jemné střední cestě mezi potlačováním emocí a topením se
v nich. Na obou stranách jste byli povznášeni názory a myšlenkami, které nejsou v souladu
s povahou spirituální alchymie. Podstata spirituálního růstu je, že nic nepotlačujete, ale
zároveň za to přebíráte plnou zodpovědnost. Já cítím tohle, Já jsem si vybral tuhle reakci,
a tak ji mohu léčit. Nárokujte si své mistrovství — o tom je ve skutečnosti mé poselství.
Možná to není fakticky střední cesta, ale jiná cesta. Celé je to o spirituálním mistrovství. Je
to o přijmutí všeho, co je uvnitř vás, povznesení se nad to a stání se mistrem v každé
situaci. Mistrovství je silné i jemné. Umožňuje mnohé, a přesto vyžaduje velkou disciplínu:
disciplínu odvahy a pocitovosti.
Nárokujte si své mistrovství, staňte se mistrem emocionálních střepů a kousků, které vás
mučí, často za vašimi zády. Spojte se s nimi, převezměte zodpovědnost. Nenechejte se
ovládat nevědomými emocionálními zraněními, která odvádí vaši pozornost a blokují vaši
cestu k vnitřní svobodě. Je to vaše vědomí, co léčí. Nikdo jiný nedokáže obnovit moc nad
vašimi vlastními emocemi. Neexistují žádné vnější prostředky či způsoby, jak tyto emoce
odstranit. Jen tím, že si je uvědomíte se silou, odhodláním a soucitem, mohou být
propuštěny do Světla.
Stát se celistvými a svobodnými na emocionální úrovni je jeden z nejdůležitějších aspektů
spirituálního růstu. Chtěl bych to zakončit tímto: nedělejte to složitějším, než to je.
Spirituální cesta je cestou jednoduchou. Je o lásce k sobě a o vnitřní jasnosti. Nevyžaduje
žádné zvláštní vědění nebo konkrétní rituály, pravidla či metody. Vše, co potřebujete ke
svému spirituálnímu růstu je uvnitř vás.
V tichém okamžiku přejděte na svou pocitovou stranu. Dovolte této pocitové straně, aby
vám řekla, co by mělo být uvnitř vás vyjasněno a vyčištěno. Věřte své intuici. Věřte sami v
sebe. Jste mistrem svého života, mistrem své jedinečné cesty k lásce a svobodě.