Bible - Nový zákon    

      Tento text obsahuje jiný nebo doplňující pohled na události spojené s činností Ježíše Krista na planetě Zemi, především na rozhraní našeho letopočtu a na obsah evangelií.  Všechny moje části textu jsou psány kurzívou, převzaté texty normálním písmem. Celý text je vytvořen z několika dílčích samostatných  textů, a proto se některé informace opakují.   

     Jsem si vědom toho, že pro ortodoxní křesťany jsou má poznání nepřijatelná nebo skoro nepřijatelná. Ale tento text je určen především hledajícím podstatu Ježíšova učení, bez balastu, který se kolem Ježíše a jeho učení nashromáždil.

     Všechny tyto poznatky, uvedené v tomto textu, přispívají k tomu, co nám radí Bůh v knize „Bůh, na kterého čekáme“, autora N.D.Walsche,  v kapitole 9:

Jak vytváří náboženská víra občanský zákon

      Otázky psané kurzívou klade autor knihy, odpovídá Bůh.

Mluvíš - znovu a znovu mluvíš - o celkové změně naší základní představy o Bohu a Životě. Rozumím ti správně?

     Ano. Jak už jsem řekl, tuto změnu lidstvo učiní. Otázkou není, zda ji učiní, nýbrž kdy.

 A ty říkáš, že čím dřív, tím líp.

     Jestliže opravdu chcete to, co říkáte, že chcete, pak ano. Chcete-li žít v míru, harmonii, štěstí a zdraví, chcete-li žít ve světě, který je rájem ve srovnání s ostatními planetami, chcete-li žít v podmínkách, které umožňují radostný život lidstva - pak ano. Čím dřív, tím líp, ano.

Ale jak přinutíme lidstvo, aby změnilo své nejzákladnější představy?

     Tím, že je zpochybníte. Tím, že je podrobíte kritickému zkoumání. Musíte zkoumat nejen své nejposvátnější představy, ale také zdroj, z nějž vznikly. Abyste to mohli udělat, musíte jej identifikovat.

Tak odkud naše základní představy pocházejí?

     Z vašich organizovaných náboženství. Většina vašich nejdůležitějších zákonů a prakticky všechny základní představy byly poprvé formulovány vašimi nejstaršími mystickými učiteli a později jejich stoupenci a vykladači. Učení těchto mystiků se pak předávala z generace na generaci, takže časem došlo k jejich zkomolení. A tato učení se stala základem vašich nejvlivnějších náboženství.

     Nakonec pronikla do všech oblastí života včetně občanského zákona a stala se vaší kulturní tradicí.

Takže to je pravda, že ano?  Celá naše kultura se zrodila z našich náboženství.

     Ano. A je to celkem přirozené, neboť náboženství mají hodně společného s tím, čemu lidé věří. A to, čemu věříte, ovlivňuje vaše chování. Závisí na tom, co chcete a co nechcete, co zachováte a co zničíte, závisí na tom všechno.

A bude na tom záviset i to, zda zachráníme nebo zničíme sami sebe.

     Přesně tak, příteli. Uhodil jsi hřebík na hlavičku. Vaše kultura vzniká z vašich představ a vaší víry. A vaše víra, kdysi náboženská doktrína, říká věřícím nejen to, co mají dělat a co si mají přát, ale také to, co od nich vyžaduje Bůh. A to se projevuje mnoha způsoby.

***

     V souladu s Božím názorem a návrhem předkládám křesťanským církvím tento text, aby se jejich představitelé zamysleli nad některými ortodoxními výroky, které jsou uvedeny v Novém zákoně. Mnozí církevní badatelé vyslovují různé domněnky o výrocích uvedených v evangeliích, ale nemají žádnou oporu o jejich pravdivosti.  Já tuto oporu a jistotu mám.  Vím, že co je mi sděleno, je pravdivé a mám tuto pravdu sdělit. Protože upřesněný obsah Nového zákona a navazující liturgie by mohly přispět k oživení křesťanství a k pochopení toho, že vlastně buddhismus, křesťanství a islám má jediný zdroj: Boha a Kristova Ducha s duší!  

     Všechna moje poznání, která mi byla umožněna poznat, jsem učinil skrze Boha Otce.¨

     Nikdo více neublížil církvi než naši církevní otcové, kteří upravili evangelia i liturgii tak, že z nich odstranili mnohé podstatné a nahradili to potřebnými výroky, aby posilňovaly úlohu a vliv církve v životě jednotlivce i celé společnosti.

     Na základě upravených evangelií a listům Pavla se někdy i mlčky předpokládá, že Ježíš přišel na Zem založit církev, ustanovil při poslední večeři její ústřední svátost a jmenoval své mužské žáky jejími apoštoly a knězi. Dále, že Bůh poslal Ježíše, aby nás svou smrtí na kříži osvobodil a vykoupil od dědičného hříchu. To vše je ale velmi vzdáleno pravdě a bude to ukázáno v následném textu.

Obsah

- Úvod

- Nazaréni, esejci a Kumránci – nový pohled na význam esejců, kteří tvořili dlouhodobý přechod od judaismu ke křesťanství. Bez esejců by se křesťanství nerozšířilo, protože esejci se stali prvními křesťany. Pomazání olejem byla převzatá tradice z buddhismu do esejské komunity jako výraz náležitosti ke komunitě a úcty. Esejci nebyli Kumránci.

- Ježíš Kristus a jeho mise – nový pohled na Ježíše a význam Ježíše Krista.

- Marie Magdalská – jiný obraz a význam; Marie Magdalská byla autorkou tří evangelií.

- Ježíšova rodina – co mělo být v Novém zákoně utajeno a jaký to mělo význam a dopad.

- Některé inkarnace Ježíše Krista na planetě Zemi – co je z větší části neznámo o jeho vlivu v celých dějinách planety

   Země.

- Evangelia a evangelisté – doplnění informací ke kánonickým i apokryfním evangeliím.

- Reinkarnace – je v souladu s Božím plánem a poslední soud není její náhradou.

- Výroky, které Ježíš neřekl – potřebné úpravy evangelií zobrazující lépe Ježíšovy výroky a historické skutečnosti.

- Svatý grál – zbytečná snaha uchopit něco, co je neuchopitelné.

Úvod

     Tisíce a desetitisíce náboženských badatelů zkoumalo a zkoumá po staletí každou okolnost, související nejen se Starým zákonem, ale také s Novým zákonem. Základním zdrojem informací v Novém zákoně jsou kánonická evangelia, ale dalším zdrojem se staly také tzv. Novozákonní apokryfy. Jejich největší součástí jsou texty objevené po druhé světové válce u Nag Hammádi v Horním Egyptě.  Od doby jejich nálezu a jejich zveřejnění tisíce badatelů znovu třídí, porovnávají a dovozují různé skutečnosti nebo dohady podle úplnosti či neúplnosti těchto informací.

     V tomto textu vycházím jednak z událostí popsaných některými badateli spíše proto, abych měl kontext toho, co si chci ověřit i jiným způsobem. Jiný způsob je založen na tom, že všechny události, až do nejmenších detailů, které se týkají planety Země a lidstva, jsou zapsány v Akáši, a jsou součástí planetárního a vesmírného, a tedy Božího vědomí. Nic není ztraceno.

     Některé z potřebných informací jsou uvedeny v knihách s duchovním obsahem. Především to jsou knihy N.D.Walsche, nejvíce známé jako „Hovory s Bohem“. Mnoho informací z historie vesmíru, planety Země a lidstva bylo sděleno paní Heleně Šeblové, a jsou obsaženy v sedmidílném souboru knih (3).

     Mnoho údajů o historii planety Země ve svých tzv. výkladech sdělil na otázky žadatelů Edgar Cayce. Tento muž byl znám jako tzv. „spící prorok“. Tyto informace vzbuzovaly různé pochybnosti svým detailním obsahem, ale jsou naprosto věrohodné, protože pocházejí od bytostí ze Světla, které mají přístup do Akáši. Jsou zde například informace o Ježíšově dětství a jeho rodině (8).

     O Ježíšově životě, mezi cca 15 až cca 30 rokem, se píše v knize Holgera Kerstena „Ježíš žil v Indii“ (6). Kniha odkazuje na informace, které jsou součástí rukopisů v klášteru Hemiš, v městě Léhu v Ladákhu, ale i na jiných místech Tibetu.

     V současnosti jsou velkým zdrojem informací channelingy od multidimenzionální bytosti, která má jméno Kryon a pochází z Božství (12, 14).  Informace od Kryona jsou mnohdy vysvětlovány na kvantové úrovni, tedy na té úrovni, na které opravdu probíhají. To představuje velký krok v pochopení toho, kdo je Bůh, a jak to ve Stvoření vše funguje.

     Lepší a přesnější informace už lidstvo asi nezíská, protože naše minulost je skrytá pod nánosy hlíny, písku, kamení, na dně oceánů nebo byly informace – knihy úmyslně zničeny ze strachu z křesťanství nebo naopak před herezi. Podívat se na některá tvrzení náboženských badatelů prizmatem těchto duchovních knih může být užitečné, protože to, co je nám nyní sdělováno na konci 20. století a začátku 21. století, bylo známo Ježíši Kristu a Marii Magdalské už v jejich životě.

     Moje možnosti jsou větší ještě o to, že mohu klást otázky na všechno, co může být lidstvu sděleno, a že dostávám skrze Boha Otce kódy pravdy a nepravdy na mé správně formulované otázky. A tyto až překvapující informace jsou uvedeny i v tomto textu jako „moje poznání“. Také tyto informace jsou zachyceny v Akáši.

     Některými okolnostmi Starého zákona a Nového zákona jsem se zabýval v některých mých dalších textech, které se nacházejí na mém webu  https://duchovnipoznatky.webnode.cz.  Jedná se především o:

 

   Texty, které se týkají Starého zákona

- Bible – Starý zákon

- Nefilim, Elohim, Jahve a Jahwe

      Nejdůležitějším poznáním obsaženým v těchto textech je to, že Jahve- Hospodin není totožný s Bohem Otcem.

 

   Texty, které se týkají Nového zákona

- Ježíš Kristus a apoštolové

- Bůh, Ježíš, Boží trojice a lidská trojjedinost

- Jedinečnost lidstva a planety Země

Nazaréni, esejci a Kumránci

 

     Moje poznání:  Esejci či eséni nebyly bytosti pocházející z Kumránu. To je závažné zjištění, které vrhá naprosto jiný pohled také na dobu Ježíšova působení.  Komunita esejců,  jejich učení a víra umožnila, aby na rozhraní počátku našeho letopočtu byla poslána na planetu Zemi Ježíšova mise (viz dále).

     V Palestině působily v 1. a 2. století př. n. l.  tři důležité náboženské skupiny:

- Nazaréni, nazorejci, nazarejci, – několik pojmenování pro stejné učení a víru

- Esejci, essejci,  eséni – komunita vznikla na základě víry a učení nazarénů, bez asketismu

- Kumránci – samostatná komunita, do které vstoupili i někteří esejci

     Sekta Nazarénů vznikla okolo roku 230 př.n.l. na základě pronikajícího buddhismu, nejdříve do Egypta a později, za cca. 30 let také do Palestiny. Jejich víra byla založena na buddhistickém učení, podobně jako později u esejců, ale k tomu přistupovalo dodržování některých zásad vyplývajících jak z buddhismu, tak i z hinduismu. Dlouhé vlasy a vousy byly výrazným znakem nazarénů. Byli na rozdíl od esejců asketové. Esejská komunita vznikla z komunity nazarénů a stala se mnohem, mnohem početnější komunitou.

     Ale Ježíš nebyl nazarénem, to byla jen domněnka vládnoucích Římanů, a některých židů v Palestině. Ježíš, přestože nosil dlouhé vlasy, měl je vždy upravené, takže Ježíš byl označen jako nazarén na základě tzv. haló efektu – dlouhých vlasů. V době Ježíšově bylo těchto nazarénů v Palestině okolo 60-70 a nepředstavovali tak žádnou velkou sektu. Jejich Bohem byl Adonaj, nikoliv Jahwe.

     Příkladem nazaréna je Jan Křtitel.  Jan Křtitel byl nazýván v Galileji „vykupitelem“, ale nebyl prorokem nazarénů. Joseph Flavius o Janu Křtiteli napsal: „Byl to ctihodný muž, který Židy podněcoval k ctnostnému životu, ke spravedlnosti vůči sobě navzájem, k uctívání Boha a také nabádal k přijetí křtu. Potom bude křest Bohu milý, hlásal dále, protože jste jej používali jen k uzdravení těla, nikoli však k usmíření za své hříchy; duše nechť je již předtím spravedlivým životem zbavena hříchu.“

     Esejci v Palestině vznikli téměř na počátku vzniku nazarénů tím, že se z nich vydělili. Esejci či eséni pocházeli z Karmelu. Jejich název chasén v aramejštině nebo chasid v hebrejštině znamená (dle 9) „očekávání“.  Toto hnutí vzniklo již v letech 195-190 př. n. l. Esejské hnutí se na území Palestiny šířilo právě z Karmelu. V době Ježíšově bylo těchto esejců v Palestině, ale i v okolních zemích 11 až 12 tisíc, nikoli jen 4 tisíce.  Esejci vyznávali Boha Stvořitele - Adonaje, laskavého a naprosto spravedlivého Boha, na rozdíl od židovského Boha Jahveho (správně Jahweho), který nebyl láskyplným Bohem, nýbrž Bohem mstivým, zlým a nespravedlivým. Ježíš nejen že znal jejich učení, ale byl také v mládí esejci vychováván, včetně přímé účasti ve škole a chrámu na Karmelu.

     Kumránci, jak je budu nazývat, byla komunita, která vznikla téměř v letech 164 př. n. l. Považovali za „syny světla“.  Sektu založil bývalý velekněz z Jeruzalémského chrámu, který se dostal do rozporu s převážnou většinou chrámových kněží ohledně výkladu a uplatňování židovských zákonů.  Tato sekta byla uzavřená a věřila ve své výjimečné postavení. Jejich učení se nešířilo tak jako učení esejců a stát se členem jejich sekty bylo, nejen časově, dost obtížné. Proto také žádný ze svitků od Mrtvého moře se nezmiňuje ani o Ježíšovi ani o žádném z jeho učedníků. Ježíš ani Jan Křtitel nebyli nikdy v Kumránu. Kumránci byli také asketové.

     Kumránci používali termín „Duch svatý“ a Ježíš tento termín používal i ve svém učení.

     Ježíš znal učení Kumránců a také ve svých kázáních proti některým jejich náboženským zásadám vystupoval.

     (Poznámka: Uvádět leta jako leta před Kristem nebo po Kristu není správné, protože duch s duší, kterou nazýváme Kristem, zde byl a je od pradávna. Přesnější vyjádření by už bylo „před a po Ježíši“.)

***

     Nejdříve se budeme věnovat komunitě Kumránců. Pohled na Ježíše a jeho učení ve srovnání s učením Kumránců je zdokumentován v knize 10, cituji:

     „Některé rysy kumrámské teologie je možno vysledovat na základě informací, obsažených v hlavních svitcích komunity. Kumránci měli tendenci hanobit jeruzalémský chrámový kult, a pohrdat hasmeneovskou dynastií. Hlavnímu rivalovi v době vypuzeni Kumránců z Jeruzaléma říkali „Zločinný kněz“; tehdy jím byl úřadující velekněz, a to jeden z Makabejců, pravděpodobně Jónatan (160-143 př. n. l.) nebo Šimon (143-135 př. n. l.).“

      Podle mého poznání to byl velekněz Šimon.

     „Kumránci si říkali „chudí“ nebo členové „cesty“. Byli „syny světla“, zatímco všichni ostatní byly „syny tmy“. Považovali se za „svaté“, kteří žili v „domě svátosti“, protože „Duch svatý“ přebýval s nimi a nepřebýval už v Jeruzalémském chrámu, ani se nad ním nevznášel.“

     „Kumránci uznávali některé židovské pseudepigrafy a byli jimi ovlivněni (zvláště tzv. 1 Henochem a Jubilei). Ve své knihovně měli do té doby neznámé epigrafy připisované zejména Mojžíšovi, Jozuovi a Davidovi.

     „Buď byli Kumránci dříve neznámou skupinou v raném judaismu (kolem 250 př. n. l.  – 200 př. n. l.), nápadně podobnou esejcům, nebo je třeba identifikovat je s přísnou skupinou esejců, popisovanou Josephem Flaviem (37/8 – 100 n.l.)  Římský přírodovědec a zeměpisec Plinius Starší (23/4 – 79 n. l.),  který zemřel po sopečném výbuchu v Pompejích, popisuje esejskou komunitu na západním břehu Mrtvého moře v blízkosti Chirbet Kumránu  (Historia naturalis 5,73).“  

      Podle mého poznání se ale jednalo o Karmelské esejce, nikoliv Kumránce.

     „Kumránci (a esejci, pokud jsou tyto skupiny rozdílné) existovali i v době, kdy působil Ježíš Nazaretský (26-30 n. l.). Žádný ze svitků od Mrtvého moře se však nezmiňuje ani o něm, ani o žádném z Ježíšových následovníků, které zmiňuje Nový zákon.“

     „Vůdce této sekty Kumránců měl pojmenování „Učitel spravedlnosti“. Byl to kněz, který pro své jiné názory musel, spolu s podobně smýšlejícími, opustit Jeruzalémský chrám a uchýlit se do pouště, do míst historického Kumránu. Byl pronásledován „Zločinným knězem“. Tito lidé si zde vybudovali potřebné zázemí a žili zde od téměř roku 140 př.n.l. až do roku 65 n. l. Tito vypuzení kněží z Jeruzaléma odvozovali svůj původ od nejvyššího kněze Sádoka, který byl nejvyšším knězem krále Davida a Šalomouna. Tito kněží následovali vlivného, výrazného a snad charismatického vůdce, který je nazýván v kumránských svitcích jako „Učitel spravedlnosti“. On a jeho následovníci sepsali mnohé z kumránských textů, které lze identifikovat.“

     Kumránci se považovali za vyvolené. Tak jako židé se považovali za vyvolený národ Hospodinem, tak Kumránci se považovali za vyvolené ze všech židů a ostatních obyvatel. Ostatními pohrdali. Jedině oni byli vyvolení ke spáse. Věřili v brzký příchod apokalyptické války, která obnoví království Boží na zemi. Věrnost komunity měla být odměněna účastí v tomto království.  Nepřátelé měli být zničeni v kosmickém ohni. Každý člen komunity musel přísahat, že „bude vždy nenávidět nespravedlivé“. Z komunity byli vyloučení všichni zdravotně postižení. Jejich nepřátelé byli chrámoví kněží, zákoníci, saduceové, část farizeů.

      Jeden z nejvýznačnějších znalců Kumránu  F.M.Cross vyslovil takovýto svůj úsudek: „Učenec, který by se zdráhal ztotožnit kumránskou sektu s esejci, se dostává do podivné situace: musí vážně tvrdit, že dvě význačná uskupení tvořila komunistická náboženská společenství ve stejné oblasti pouště u Mrtvého moře a žila spolu po dvě století, zastávala podobné bizarní názory, prováděla podobné nebo téměř identické očistné obřad\y, rituální jídla a ceremonie. Musí tvrdit, že jedno, důkladně popsané klasickými autory, zmizelo, aniž by zanechalo pozůstatky staveb nebo alespoň střepy. Druhé, systematicky ignorované klasickými autory, zanechalo rozsáhlé zříceniny a opravdu velkou knihovnu. Já raději bez okolků identifikuji muže z Kumránu s jejich trvalými hosty, esejci“

     Moje poznání:  Kumránci byli jedinečnou, uzavřenou a nepočetnou sektou, která žila jen na jediném místě, a to v Kumránu. V této sektě žili jen muži a dodržovali přísný celibát. V době Ježíšova působení v Palestině nepřesahoval jejich počet 45-50 členů. Nebyla to tedy vlivná a početná skupina s působením po celé Palestině. Jejich předností jenom bylo, že po sobě a o sobě zanechali hodně písemných záznamů, které dobře ukryté vydržely celé věky.  Z některých esejců se stali Kumránci. Také pro Kumránce byli esejci „synové tmy“.

     Mezi obránci pevnosti Masada nebyl žádný Kumránec, byli to jen židé a esejci, muži, ženy i děti.

     Bohužel autor knihy 6, 9 i 10 už na začátku knihy, při srovnávání některých aspektů Ježíšova učení a učení Kumránců,  smísil Kumránce a esejce do jedné skupiny, mezi esejce. Ale Kumránci nikdy esejci nebyli, nikdy se tak necítili. Byli příliš uzavření ve své jedinečnosti a výlučnosti, než aby se ještě s někým ztotožňovali. To je ovšem velmi dobře zřejmé i z toho, co o esejcích sdělil Edgar Cayce (8).

 

     Zatímco autor porovnává ve své knize (10) podobnosti mezi Ježíšem a esejci, a tím i s Kumránci, což má být totéž, podávám toto porovnání jen mezi působením Ježíše a Kumránci.

- Ježíšova skupina byla otevřená, kumránská skupina byla uzavřená.

- Ježíšova skupina měla úzkou a propustnou hranici, Kumránci vystavěli silnou a neprostupnou bariéru.

- Ježíšovo učení byla věc veřejná, nauka Kumránců byla tajná. Proto také neznáme konkrétní jméno žádného Kumránce.

- Ježíšovo učení je učení lásky, zatímco Kumránci se v historii judaismu výrazně vyjímají, a to svým učením o nenávisti.

  Při výročním obnovení smlouvy  Kumránci dokonce proklínali jiné Židy a všechny, kteří nebyli členy jejich skupiny.

- Ježíš říká  (Mt 5,43): „Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenáviděti nepřítele svého“. První část této citace pochází z Levitiku 19,18, ale na co nebo na koho odkazuje Ježíš při výzvě „nenávidět svého nepřítele? Nikde v celé židovské tradici, a tím méně ve Starém zákoně není žádný náznak příkazu nenávidět své nepřátele. Ale takové pojetí lze najít ve spisech kumránské komunity. Důkaz podává jejich Řád Jednoty: Členové komunity jsou povinni „milovat každého, koho (Bůh) vyvolil, a nenávidět každého, koho zavrhl“. Odstavec pokračuje: „…nenávidět všechny syny tmy, každého podle hříšnosti, tak jak Bůh odplácí.“ Je důležité mít na paměti, že k „synům tmy“ patřili všichni, kteří nebyli členy komunity neboli „syny světla“. Ježíš znal tento aspekt kumránské teologie, odmítal ho a mluvil proti němu.

- Ježíšovo pojetí čistého a nečistého se odráží v jeho tvrzení, že nečistota není vnější – např. jestli se někdo postí nebo myje před jídlem – nýbrž vnitřní: „Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit: ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje“ (Mk 7, 15). V pojetí čistoty se Ježíš od Kumránců kategoricky lišil.

- Kumránská skupina dodržovala pravidla očišťování, lišící se od jiných Židů. Kumránský trestní zákoník, jenž  obsahoval i trest smrti, byl úzce spjat s příkazy pro očišťování.

- Ježíš se stýkal s prostými lidmi a dokonce i s malomocnými, vyvrženci a ženami. Takové počínání bylo Kumráncům přísně zakázáno. Ježíš přijal do skupiny ženy, měl k nim přátelský vztah. Kumránci považovali ženy za nespolehlivé, chlípné a postrádající víru, za tvory, které nedosahují úrovně mužů.

- Ježíš volal lidi, aby ho následovali. Mnozí to odmítli. Ale Kumránci nic takového nedělali, byli uzavřeni jen pro sebe.

- Ježíš mluvil jednoduše a dával přednost jasné obrazné řeči.  Ježíš nic nenapsal, ale evangelia jdou snadno pochopit. Svitky Kumránců jsou někdy obtížně pochopitelné. Občas psali v šifrách, aby svou zvěst skryli před nezasvěcenými.

- Důležité zjištění je také to, že kumránské svitky obsahují jen málo náznaků, že by se esejci zajímali o léčitelství. Ježíš byl naopak známý svým zázračným uzdravováním.

     Mnohé z nových zákonů, které v Řádu Jednoty ustanovili kumránští zákonodarci, ukazují, jak protichůdná byla kumránská skupina a skupina Ježíšova.

- Ježíš a Kumránci se velmi lišili v pojetí „zasvěcení“. Do Ježíšovy skupiny mohl patřit každý, kdo byl s to všechno opustit a následovat ho. Vstup do kumránské komunity vyžadoval nejméně dvouletou přípravu a zkoušku, po níž bylo veškeré osobní vlastnictví nenávratně odevzdáno komunitě. Plné zasvěcení zahrnovalo studium a oddanost kumránským řádům, nenávist k ostatním lidem, přechod k solárnímu kalendáři, oddanost Učiteli spravedlnosti a uznání nároku, že Učitel přijal zvláštní zjevení. Kumránská komunita měla tuhou strukturu. Čtyři stupně byly od sebe tak odděleny, že když se „junior dotkl seniora“, musel se senior očistit, jako by se dotkl nečistého. 

- Ježíš varoval své učedníky před vědomou snahou o vyšší postavení, což je v protikladu k nápadnému důrazu na pořadí a prvenství v ustanoveních kumránských zákonodárců.

- Uznáváním zvláštního a odlišného kalendáře se Kumránci sami postavili do pozice separátní „uzavřené socionábožen-ské entity, oddělené od mateřské komunity“.  Ježíš se neřídil zvláštním kalendářem a neoddělil se tím od hlavního proudu židovské komunity.

-Ježíš nepěstoval žádná formální cvičení. Kumránci se oddávali studiu písem a svých vlastních spisů. Tím hlavním pro ně bylo studium Tóry.

- Kumránci byli Tóře tak věrni, že si nedovedli představit dobu, v níž by obětní zákony Tóry ztratily platnost, tj. kdyby se ve svatyni  nekonaly oběti zvířat.

- Smlouva, reprezentovaná kumránskou komunitou, je věčná smlouva, „nová smlouva v damašské zemi“. Očekávalo se, že její základní struktura i s uskupením kněží a laiků zůstane zachována a bude posílena mesiáši Árona a Izraele.

 

- Ježíš uznával velké proroky a citoval je, aby z nich vyzvedl potřebný důraz.  Kumránci měli sklony k domněnce, že proroci převážně neznali smysl svých proroctví.

- Pro Ježíše byl Bůh Otcem, pro Kumránce byl Bohem  Adonaj.  Ježíš proložil svá vyučování příběhy, zatímco Kumránci vznikli jako separátní skupina na základě své interpretace zákonných ustanovení.

- Žádný Ježíšův výrok není predestinační ani deterministický. Naopak predestinace a determinismus je výrazným znakem Kumránců.

- Ježíš nikdy nezmiňoval archanděla Michaela, Gabriela, Rafaela ani Sariela.  Kumránci však rozvinuli extenzivní angeologii a tato jména se objevují například ve „Válečném spise“.

- Ježíš si byl zřejmě dobře vědom toho, že jeho způsob života a burcující zvěst mohly snadno vést k mučednické smrti.

- Učitel spravedlnosti, který založil kumránskou komunitu, působil v letech 140-65 př.n.l. Jeho doba působení byla 74-75 let. Zemřel jako mučedník, byl ukamenován na základě výroku a rozhodnutí některých saducejů a farizejů.

- Jak je známo, Ježíšovou hlavní zvěstí je prohlášení, že v něm teď začíná Boží vláda, království Boží. Tento pojem Ježíš sdílel s ostatními esejci. Termín království Boží se však nenalézá v kumránských svitcích.

- Komunita Kumránců se považovala za „dům svátosti“, za úhelný a drahý kámen, za dokonalý příbytek Áronův, za ztělesnění věčného poznání pravé smlouvy, za příbytek dokonalosti a pravdy v Izraeli. Komunita věřila, že zajišťovala pro zemi nápravu tím, že rozpoznávala a odsuzovala nepravost. Když jde o přípravu nového věku, je komunita podrobně poučena o válce, která nastane mezi silami zla a Božím lidem. Andělé budou bojovat proti nebeským mocnostem Zlého, tak jako kněží a vojáci komunity bojují proti pozemským nepřátelům. Válka věrného izraelského pozůstatku musí být ovšem vybojována proti všem národům: „budou navěky vysvobozeni ti, kteří patří Bohu, a budou zničeny všechny národy plné nepravosti. Kněží a zvláště velekněží posílí vojska před konečnou bitvou proti všem národům světa.

- Zde také vidíme ostrý kontrast k evangelijní tradici. Vedle pokynu k placení daní císaři, který dal Ježíš následovníkům, ho evangelia líčí, jak své posluchače vyzývá k lásce k nepřátelům a k modlitbám za ty, kteří je pronásledují. Tím na sobě ukazují způsob, jakým jedná Bůh, jejich Otec, jenž sesílá dobré věci na spravedlivé i nespravedlivé. Tato láska nemá očekávat žádnou odplatu od těch, které miluje, ale spoléhá se jen na slib, že Bůh odmění svůj lid za taková jednání, patřící k jeho podstatě samé.  Že se tato láska nemá omezit jen na židovské bližní, je patrno na evangelijním vylíčení Ježíše jako toho, kdo vychází iniciativně vstříc pohanům a lidem na okraji židovské společnosti. Tyto postoje a vztahy nejsou u Ježíše jen ušlechtilými zásadami, ale jsou ve spojitosti s Boží láskou a jsou znamením toho, že se naplňují prorocké sliby. To přesně odpovídá shora uvedenému příkazu, že člověk má milovat své nepřátele, a tím zobrazovat Boží milostivé jednání s celým lidstvem.

- Kumránské svitky předkládají jasně definovaný pohled na svět. I když nejvyšší silou ve světě je Bůh, působí ve vesmíru dva duchové: duch světla a duch tmy.  Bůh je odedávna při díle v lidské historii a zjevuje své záměry s lidstvem vybraným služebníkům jako Abrahamovi, Mojžíšovi, Davidovi a rovněž prorokům. Izraelský lid se pod vedením zlých a zvrácených vůdců, zejména oficiálních kněží, téměř zcela odvrátil od božského plánu. Tato neposlušnost vyvrcholila v exilu, z něhož se Izrael vrátil, ale zůstal bez řádného vedení téměř čtyři sta let. Nyní však Bůh povolal Učitele spravedlnosti, skrze něhož zjevuje pravé pochopení Božího záměru a správný způsob, jimž má lid odpovědět na Boží plán. Komunitu, odpovídající Božímu záměru, vedli věrní kněží a lévijci. Věrnost komunity bude odměněna, když přijde zaslíbený prorok spolu s mesiáši Árona a Izraele, kteří uvedou věrné do splnění symbolického hodu smluvní identity. 

     Tento neúplný výčet možných podobností, spíše rozdílností, ukazuje, že mezi učením Ježíše a kumránskou komunitou a jejím učením není v zásadě žádná shoda.

     V čem ale spočíval tak obrovský rozdíl mezi vírou a učením Kumránců a hlavním proudem judaismu? To nemohl být jen osobní, nevraživý postoj rozhádaných kněží Jeruzalémského chrámu. 

     Moje poznání:  Rozdíl spočíval v pojetí Boha, kterého vzývali a uznávali tyto komunity na území Palestiny.

     Hlavní proud judaismu uznával za jediného Boha JHVH, Jahveho, ale ve skutečnosti to byl Jahwe, JHWH.

     Učitel moudrosti byl poslán na Zemi jako Boží posel a mistr. V roce 164 př. n. l. byl osvícen Duchem svatým, aby pochopil, jaký byl rozdíl mezi Jahvem a Jahwem, a v čem se dopouští velkého omylu judaismus a jeho víra. Bohem Kumránců se stal Adonaj. Ale svou snahou o potvrzení své výjimečnosti se dopustili hlubokých omylů svou nenávistí ke všemu ostatnímu stvoření mimo sebe. Jejich víra jim spásu nepřinesla.

    Ježíš po svém návratu z Indie, Kašmíru a Egypta už nebyl hluboce zbožným židem, ale spíše už nebyl vůbec židem. Proto byl liberálně kritický k učení Tóry a dodržování ostatních židovských zákonů i k učení Kumránců. Nejvíce to bylo zjevné u dodržování sabatu. Zde zdůrazňoval, že sobota byla učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu.

    Kumránci stejně jako židé byli přísnými světiteli soboty. Ve vztahu k přísaze Ježíš řekl: „Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: „nebudeš přísahat křivě“… Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec“… Je docela možné, že tato slova byla namířena proti Kumráncům, kteří stanovili nutnost skládání slavnostní a závazné přísahy při vstupu do komunity.

     Pro poznání hlavních rozdílů mezi Jahvem a Jahwem zde uvádím alespoň závěr z jiného mého textu.

     Především je nutné si uvědomit, že Jahve je titul božství bytosti s hmotným tělem. Je to láskyplná bytost, pocházející z Božství.

Obdobně Jahwe je titul příslušející hmotné bytosti, která usiluje o božství, ale na magickém podkladě. To už není ale zdaleka láskyplná bytost. V obou případech se ale jedná o mimozemšťany – astronauty.

     Vzhledem k tomu, že se jedná v obou případech o smrtelné bytosti, je jejich časová působnost dána průměrně 250 lety. Proto v rámci většího časového rozpětí se jedná vždy o jiné bytosti, ale se stejným titulem, což vypadá jako by se jednalo stále o tutéž bytost.

     Odpovědi na otázky kdo byl Jahve a Jahwe  můžeme nalézt v souboru knih autorky Heleny Šeblové, především v 1., 4., 5. a 7. Dílu. Paní Helena Šeblová byla reinkarnaci mnoha význačných bytostí, také Marie Magdalské. Ke své duchovní činnosti se „probudila“ v roce 1991. Jejím hlavním úkolem byla karmická očista historických skutků na planetě Zemi a také ve vztazích Země a některých planet, zejména Jantaru – Marsu. K tomuto účelu vytvořila duchovní skupinu, která vedla příslušné prosby tak, jak byla vedena duchovními vůdci ze Světla, také Ježíšem Kristem a Bohem Otcem. Skupina pracovala v tichosti, bez publicity a svůj úkol splnila v roce 2007. Byla to činnost nesmírně náročná na čas i osobní ambice všech členů skupiny z Čech, Moravy i Slovenska.

     Autorka nejdříve dostávala informace na otázky, které kladla způsobem, který dnes označujeme jako channeling. Slyšela odpovědi a zapisovala je pro potřeby celé skupiny. Později se téměř vše odehrávalo na bázi vizí, které dostávala jak autorka, tak i členové skupiny. K tomu dostávala autorka vysvětlení, co vize znamenají. Po určité době měla otevřené nadvědomí a dovedla vysvětlovat vize sama.

     Bez tohoto poznání není možné pochopit všechny události spojené s judaismem a křesťanstvím.

     Druhým pramenem poznání jsou knihy  N.D.Walsche, které ukazují jasně kdo je Bůh a jak to funguje v duchovní sféře.

     Třetím pramenem poznání jsou channelingy od multidimenzionální bytosti z Božství, která má jméno Kryon. Jeho informace umožňují pochopit jak Vesmír, planeta Země, příroda a člověk funguje na kvantové úrovni.

     To všechno je nutným předpokladem k tomu, abych mohl pochopit a sdělit některé duchovní děje důležité pro naši planetu Zemi. Jedná se o judaismus, esejské učení, Kumránskou komunitu, vznik křesťanství.  Dá se říci, že to jak se mění pohled na historii národa či národů, tak se může změnit i pohled na některá náboženství, protože „všechno může být jinak“!

 

     Závěr k obsahu souboru knih autorky Heleny Šeblové:

     Zde uvedený Jahve je hmotná bytost pocházející z Božství, která žila na planetě Empharis Elohíma. V době zániku planety Faethón, před 9 tis. lety př.n.l., byl Jahve velitelem záchranné akce, která rozvezla zachráněné bytosti podle své duchovní úrovně na různé planety, včetně planety Země. Obyvatelé Faethónu byli Hebrejci – židé.

     Jahve se svou družinou hmotných bytostí - Elohímů se starali o tyto Hebrejce do roků 2300-2200 př.n.l. Pak byla jejich činnost ukončena. Protože se jednalo o dobu několika tisíc let, jednalo se také o celou řadu těchto láskyplných bytostí z Božství – mnoho Jahveů.

     Jahve je také „otcem“ Ježíše. (Tento Jahve ze stejné planety není však totožný s Jahvem, který zachraňoval  obyvatelé z Faethónu.)  Hmotné tělo patřilo, v době oplodnění matky Marie, Jahvemu, ale v jeho těle se nacházel duch archanděla Gabriela. Takže, přesněji řečeno, je Ježíšovým otcem archanděl Gabriel, protože duch je určující pro trojjedinou bytost. Ježíšova matka Marie byla inkarnovaná manželka Jahveho. To umožnilo, aby mohl Ježíš získat dokonalou DNA a tím potřebné vlastnosti a schopnosti.

     Jahveho láskyplná mise vedla ke ztotožnění Jahveho s Bohem Stvořitelem. Ale tento Jahve se nevydával nikdy za Boha Stvořitele. Hospodin není totožná bytost s Bohem Otcem!

     Ukončení mise Elohímů v čele s Jahvem využila pro sebe a pro své cíle bytost, která má titul Jahwe. Tento Jahwe jako hmotná bytost se vydával za Boha a Stvořitele. Protože nebyl láskyplnou bytostí, projevoval se tak, jak je to popsáno v bibli. Měl moc, schopnosti, směs lásky a nenávisti, a proto je zneužíval. V bibli je Jahwe pojmenován jako Hospodin, anglicky Lord.

     Více o Jahveovi a jeho misi,  a Jahweovi je uvedeno v textu: Nefilím, Elohím, Jahve a Jahwe na mém webu

      https://duchovnipoznatky.webnode.cz.

     Moje poznání:

     Všechny přesuny obyvatel z planet z nízkou technickou úrovní,  jaká je nyní na planetě Zemi a jaká byla na planetě Jantar (Mars) a v souhvězdí Orionu a také na Faethónu byly prováděny jako záchranné akce, za pomoci elohímů z planety Empharis Elohíma, kterým velela duchovně velmi vyspělá bytost, která pochází z božství a má titul Jahve.

 

     Rovněž hlavní poznání o Jahweovi, které se může jevit jako fantastické, ale je historicky pravdivé, můžeme čerpat ze souboru knih autorky Heleny Šeblové:

     Jahwe byl také bývalý vládce Jantaru - Marsu.

     V dávné minulosti byl na planetě Jantar nejvyšším vládcem - bohem Jahve, kterému byla svěřena péče i o jiné planety. Obě planety země a Jantar udržovaly přátelské kontakty až do doby, kdy došlo ke zkoušce, která souvisela s jejich duchovním postupem.

     Vše začalo na planetě Jantar, na které žili tzv. „zlatí netopýři“. Byli pokročilou civilizací, která obývala tuto planetu. Jantarané, kteří byli na vrcholu duchovní hierarchie planety, měli schopnost létat ve vesmíru pouze do určitých vzdáleností. Jejich energetické vyzařování bylo zlaté, proto byli nazýváni „zlatými netopýry“. Posvátným kamenem byl jantar a ve znaku nesli zlatého netopýra.

     Tuto schopnost měli pouze jejich duchovní vůdcové a vládci. Každý z jantaranů se jim toužil podobat. Během času dokázali vyrobit zvláštní kombinézu, která umožňovala lety do vesmíru. Jantarané se proto začali zaměřovat na rozvoj techniky. Jejich vibrace hrubly a tak docházelo i ke střetům s návštěvníky i z jiných planet.

     Původně byli mírumilovní, ale hierarchie obyvatel byla silně vyhraněná. Dlouho žili pokojně, pokud je nezačali navštěvovat astronauté z jiných planet. Na základě několika střetů s agresivními a proradnými obyvateli jiných planet ztratili důvěru v cizí civilizace.

     Jantarany navštěvovali astronauté také z planety Země. (Taková vyspělá civilizace byla i na Zemi, na ostrově – zemi Mu, před více jak 340 tis. lety př.n. l.)  K vyvrcholení těchto nešťastných setkání došlo při návštěvě našich astronautů v této části vesmíru, kdy mělo dojít, ve strachu z možného napadení, omylem k zabití dítěte královské rodiny, vládce Jantaru. Tímto vládcem byla bytost, která si později dala titul Jahwe.

     Tak jako na jiných planetách té doby i na Jantaru se obyvatelstvo postupně rozdělilo na dvě skupiny.

      Ideálem jedné skupiny bylo dosáhnout vrcholu svého vývoje ve hmotném světě. Duchovními cíli opovrhovali, protože bylo nemožné pro jejich připoutanost ke hmotě, aby jich dosáhli. Začali si říkat Belialové. Jejich jemné vibrace se zpomalovaly a zářivá energie temněla.

     Druhá skupina byli ti, kteří šli po cestě lásky dál, a kteří se postupně přeměnili v zářivé draky, protože jejich energie se stále zjemňovala, vibrace se zrychlovaly. Vyznávali jediného boha - jeho zářivou tvář plnou lásky. Nazývali ho Zářivou tváří.

     Vyznavači Zářivé tváře, kteří hlásali cestu nenásilí, neměli proti agresivním Belialům skoro žádné šance, že se ubrání. Jejich války vyvedly z rovnováhy mnoho planet. Vlivem Belialů byl zničen život na planetě Marsu a tato planeta byla málem eliminována.

    Jantarané věnovali vše na výzkum zbraní a vědeckých vynálezů, které by jim v těchto snahách pomohly. Vytvořila se nová ideologie, která se svým elitářstvím velmi podobala fašismu. Rasa Jantaranů byla podle nich nadřazena všem obyvatelům ve vesmíru. Rusé vlasy a světlé oči byly důležitými znaky této rasy. Agresivita Jantaranů stále rostla. Z okupovaných planet byly vytvořeny důležité strategické body pro vojenské operace. Vynalezli i psychotronické zbraně,  kterými postupně ovládli myšlení a cítění obyvatel planety, která se stala cílem jejich útoku. Vytvořili elitní bojovníky a ty povyšovali na úroveň svatých dětí a takto je i uctívali.

     Spravedliví Jantarané, kteří nesouhlasili s těmito výboji, byli tvrdě potlačováni. Tak se stalo, že Jantarané přinesli války a disharmonii této planetě. Povýšili se na božskou rasu a žádali oběti. Vznikl kult krvavých obětí. Pravé svaté děti se na těchto planetách reinkarnovaly a přinášely útěchu učením lásky, které hlásaly. Často byly mučeny a popravovány. Jak dopadl útok na planetu Zemi, kterou chtěli zničit, všichni víme. Jejich vlastní planeta byla zničena. Nyní se museli i oni reinkarnovat na planetě Zemi a poznat blíže jejich myšlení, cítění a způsob života. Jejich karmické dluhy s pozemšťany se začaly soužitím v některých případech komplikovat, ale většinou na základě pochopení eliminovat.

     Vládce Jantaru usiloval opětovně o titul božství, který nese název Jahve. Marně o tento titul usiloval. Vytvořil si sám protititul Jahwe, který je platný v temných sférách magie. Svými magickými praktikami zasáhl do vývoje mnoha bytostí a narušil tak rovnováhu a harmonii mužského i ženského principu. Podsunul jim pocit nadřazenosti a tak způsobil, že se tato nerovnováha projevovala karmickými střety, které nejčastěji vyústily ve války.

     Bohužel, genetickými pokusy Jantaranů bylo zakódováno mnoho duševních chorob, s kterými nyní zápasí lidstvo naší planety. Jantarané potřebovali tvrdé a líté bojovníky. Ty získali pokusy, kdy bylo zneužito démonů a běsů pro tento účel. Rasa pozemšťanů a Jantaranů se smísila, a tak těmito chorobami nyní trpí i pozemšťané.

     Když zemřelo svaté dítě Jantaranů a rodina překonala první otřes z jeho smrti, naplnilo se jejich srdce touhou po pomstě. Nejvyšší agregor planety požadoval trest smrti pro viníka. To však neuspokojilo jejich touhu po pomstě. Jednoho dne svolal otec a matka svatého dítěte všechny poddané a vrhli strašlivou kletbu proti planetě Zemi a rodu jejich svatých dětí. Prokleli je v tom smyslu, že je nikdo nikdy nepozná, když budou plnit svůj svatý úkol. Prokleli je v tom smyslu, že budou pro pravdu a osvícení, které hlásají, vždy umučeni a zabiti. Třetí kletba způsobila, že učení lásky bylo pro lid této planety těžko pochopitelné a proto bylo tak často deformované. Proto se ve jménu lásky také válčilo a vraždilo. Čtvrtá kletba určila, že Mesiáš bude vždy zrazen. Pátá kletba způsobila, že ve jménu tohoto učení budou vedeny války. Šestá kletba stanovila, že žízeň a touha po tomto učení bude neuhasitelná. Sedmá kletba určila, že těsně před dosažením duchovního cíle, bude tento cíl zakryt nedůvěrou a malověrností. Jakmile byly tyto kletby vysloveny, zhmotnily se v podobě temného, rovnoramenného kříže na planetě Zemi.

     Tímto nepřátelským aktem byla míra porušování vesmírných zákonů dovršena. Jejich kletby se obrátily proti nim a jejich planetě. Otiskly se v podobě temného „T“ do jejich planety. Je to podoba kříže, který svou silou vede viníky k sebezničení.

     Trpěly však obě strany, protože pro uskutečnění pomsty bylo nutné se inkarnovat na naší planetě Zemi a pro poučení se museli ti z pozemšťanů, kteří zavinili tento střet, inkarnovat na Jantaru. Došlo tedy k dělení hlavních aktérů, aby poznali myšlení a cítění svých protivníků a naučili se je chápat. Velmi dlouho byli nepoučitelní a zaslepení. Tím se stalo, že „Děti noci“ přinesly naší planetě upírství a současně byly nuceny přijmout karmu planety Země a jejích obyvatel. Jejich karmické dluhy rostly.

     Tím, že jsme opláceli zlo zlem, jsme se stále více s nimi karmicky vázali. Byl to odvěký souboj vyrovnaných magických sil, který způsobil později také zkázu Atlantidy, ale podobné katastrofy se odehrávaly i na Jantaru. Tento souboj však nepřinášel jenom zkázu, ale i trpké ponaučení o nesmyslnosti válek.

     Jakmile se Jantarané sjednotili ve své nenávisti a začali okupovat blízké planety za účelem strategie útoku proti planetě Zemi a napadli i ji, svaté děti opustily Jantar a s nimi odešla urozenost a moc Jantaru. Vládnoucí kasta byla oslabena a snažila se nahradit svaté děti vlastními, které by však pomáhaly zničit nenáviděnou planetu i s jejich obyvateli.

      Rada nejvyšších rozhodla, že marťané se pro ponaučení reinkarnují na planetě Zemi, aby se naučili chápat pozemšťany. Jedině tak se mohou osvobodit od předsudků, které jim byly podsunuty temnými stvořiteli v podobě Belialů. Budou od své karmy osvobozeni teprve tehdy, až pochopí myšlení a cítění pozemšťanů a naučí se je milovat. Ti nesmiřitelní, kteří toužili po pomstě až do sebezničení, byli na základě rovnosti přitaženi na planetu Uri, která se nazývá planetou ještěrů. Pokud je hnala jejich nenávist dál, přeměnili se v temné draky. Velmi brzy pochopili, že jejich dravost je cestou ke zkáze a vyhynutí jejich druhu. Jsou masožraví a jejich dravost je vede k tomu, aby napadali další osídlené planety. Jsou hrozbou celého vesmíru.

      Když se opět jednou shromáždili, aby pokračovali ve vedení kleteb, vyslovili osmou kletbu, která měla zasáhnout planetu Zemi a její obyvatele na stromě života a ohrozit jejich duchovní i hmotný vývoj přímo v podstatě. Byla to kletba, která měla zničit celou planetu i s jejich obyvateli. Jakmile byla tato osmá kletba vyslovena, vír strašlivé negativity a zneužitých živlů zasáhl je i jejich vlastní planetu Jantar. Nyní se tato planeta, která se stala mrtvou planetou, nazývá Mars.

     Před úplnou zkázou Jantaru byla část obyvatel rozvezena podle své duchovní úrovně na různé planety v naší galaxii. Více než 90 tisíc jantaranů bylo převezeno na planetu Zemi. Jahwe a mnoho dalších jantaranů byli přemístění na planetu Cyrus a Uri. I z této planety Cyrus sledovali vývoj na planetě Zemi. Věděli o záchraně bytostí z Faethónu, které také znali z doby intenzivních styků mezi obyvateli různých planet. Po ukončení mise elohímů v čele s Jahvem se Jahwe z Cyrusu rozhodl, že bude pokračovat v jejich činnosti, ale už to nebylo na láskyplné úrovni, nýbrž na magické úrovni.

     Ve své činnosti na planetě Zemi se Jahwe řídil jednak požadavky hygienickými, které byly pro tuto dobu a styl života důležité, jednak pravidly a zvyklostmi, které platily také na jeho domovské planetě Cyrus. (Poznámka: Planeta Cyrus je planeta technicky vyspělá, ale její duchovní vyspělost značně pokulhává i za planetou Zemi.) Jahwe byl popisován v bibli jako Jahve a Hebrejci se domnívali, že se jedná o stejného Boha, který jim pomáhal při jejich zabydlování na Zemi od prvopočátku jejich příchodu. Protože se jednalo o astronauta z planety Cyrus, byl tento Jahwe reinkarnovaná bytost původního vládce Jantaru a postupně za cca 1600 let činnosti se na zemi vystřídalo 8 bytostí. Jejich činnost byla na planetě Zemi ukončena 300 let př. n. l.

     Jahwe ve svém poslání vždy selhal pro nedostatek lásky a soucitu. Selhal na základě sobectví, pýchy a připoutaností. Tak došlo k jeho mravnímu pádu. Mnoho bytostí zavedl. Hořkost jejich pádu cítí mnoho bytostí dodnes a nemohou se s tím smířit. Tato hořkost bez soucitu a lásky je přivedla na cestu sebezničení.

     Ještě jednou proto opakuji závěr mého poznání:

     Hospodin – Jahve popsaný v bibli není bytost totožná s Bohem Otcem a Hospodin - Jahwe není ani totožná bytost s Jahvem. Není to jen záměna písmen, ale zásadní rozdíl mezi jejich působením na planetě Zemi.

 

     Toto zjištění nám také umožňuje lépe pochopit komunitu esejců, jejichž základním sídlem byl Karmel.

 

     Jeden z mála zdrojů o esejcích nebo také esénech je kniha autorky Anny Read s názvem „Edgar Cayce o Ježíši“. Protože vím, z jakého zdroje pochází tyto informace od Edgara Cayce, vím, že se na ně mohu spolehnout. Otázka věrohodnosti vzniká pouze u těch informací, které do knihy vložila autorka na základě své interpretace událostí. V takových případech mám možnost si ověřit tato tvrzení skrze Boha Otce a kódy pravdy.

     Důležité údaje o Edgaru Cayce byly sděleny paní Heleně Šeblové. V jedné z kapitol v 1. dílu Poselství jsou odpovědi na otázky, které se týkají Edgara Cayce, a který má pojmenování jako „spící prorok“. 

 

     Edgar Cayce (zemřel v roce 1945) je považován ve Spojených státech za nejvýznačnějšího senzibila. V autohypnóze prováděl 43 let tzv. výklady na položené otázky. Za svůj život provedl více než 14 tisíc výkladů z různých oblastí lidského života a všechny byly písemně zaznamenány. Více jak 9 tisíc výkladů se týká posuzování zdravotního stavu bytostí, vzdálených i tisíce kilometrů. Tyto výklady jsou dodnes předmětem studia a jsou rozebírány v desítkách knih. Jeho diagnózy byly velmi přesné a navržené metody léčby velmi účinné. Jeho znalosti jsou pro mnohé dosud nevysvětlitelné.

     Edgar Cayce byl zřejmě jasnocitný, a také jasnovidný (viděl aury), ale v okamžiku jeho transu už odpovídaly na otázky velmi znalé duchovní bytosti z vysokých sfér planet Světla.

     Jak to tedy probíhalo ve skutečnosti je uvedeno na základě otázek autorky (psáno kurzívou) a odpovědí vysokých duchovních bytostí z Božských sfér Světla.

Spící prorok Cayce (výňatek z kapitolky)

     „Můžete mi říci něco bližšího o spícím prorokovi?

Vím, že o něm celou dobu přemýšlíš. Byl to jeden z těch, co byl v transu napojen na astrál.

     Byl tedy medium?

     Něco podobného. Medium usiluje o spojení s duchy, Cayce nikoli, toho vyhledaly duchovní bytosti samy. Diagnozy získával tím, že se ponořil do hypnotického spánku, ve kterém se vymístil a ustoupil duchovi, který měl potřebné znalosti. Jemu se podařilo navázat kontakt s vyššími sférami. Byl spojen s lékaři – specialisty, kteří chtěli tímto způsobem lidstvu pomáhat.

     Nevadilo, že kouřil a nevedl správnou životosprávu?

     Ne, tito duchové chtěli splatit své dluhy za každou cenu, také jim scházelo jejich povolání i vyprosili si tuto možnost. Byl vybrán Cayce, protože nejlépe vyhovoval pro tento účel svým ústrojím a Otec mu dal vizi Kristovu, aby měl jistotu, že koná vůli Boží. Přes to měl mnoho pochybností.

     Co jeho předpovědi? Napojoval se na vesmírnou inteligenci?

     To, čemu vy říkáte vesmírná inteligence, není žádná zásobárna vědění. Jsou to duchovní bytosti, které se tímto věděním zabývají a zaznamenávají veškeré pokrokové myšlenky v oboru vědění, umění a vědních i filozofických oborů. Dále je zde jiná časové dimenze, takže není problém vytipovat věci budoucí. Nejlehčí je sdělovat věci minulé, protože ty jsou zaznamenány v ákáši zápisech. Budoucnost se dá odhadovat na základě vědomostí o dosavadním vývoji a stanovených karmických scénářů, na základě jednotlivých skutků, ať jde o jednotlivé osoby, národy, či planety.“

 

     To co je zde uvedeno nikterak nesnižuje životní poslání Edgara Cayce, a všechny výklady, které byly skrze něho projeveny. Naopak je důležité vědět, že se jednalo o nejlepší diagnózy a léčebné postupy a nejpřesnější informace, jaké mohly být lidem sděleny zasvěcenými specialisty ze Světlých sfér skrze E. Cayce, a které mají nadčasovou platnost.

***

     Pro pochopení údobí, ve kterém vznikla komunita esejců a Kumránců, je nutno předeslat, že činnost Jahweho byla na planetě Zemi ukončena cca 300 let před Kristem. Židé v následné době cítili, že je jejich bůh – Jahve (Jahwe) opustil. Že nemají žádné další proroky a necítí žádné vedení.

     Ale i v této době posílal Bůh Otec na zem své posly, mistry a proroky, aby ukázali lidem, že existuje jiný, láskyplný Bůh. Hlavní proud judaismu je už ale neslyšel.

***

     Už v 19. století bylo možno ze zpráv o esejcích vyvodit závěr, že společenství kolem Ježíše bylo jen odnoží esejismu. Židovský historik H. Graetz označil křesťanství dokonce jako „esejismus s cizími elementy“. Židovský filozof Filón Alexandrijský je nazýval „atlety ctnosti“. Pojmenování vzniklo z toho, že se esejci poměrně často scházeli na různých místech Palestiny a hodně se tak nachodili. Josephus věnoval esejcům ve své knize „Židovská válka“ celou kapitolu. Spolu s Filónem odhadovali počet esejců na 4 tisíce „mužů příkladných mravů, kteří žijí roztroušeni po celé zemi“.

 

     Mé poznání ohledně esejců či esénců a o Ježíši, které jsem učinil na základě mých otázek, potvrzených kódy pravdy.

- Vznik této esejské komunity lze zařadit do let 195-190 př .n. l. Počátečním místem vzniku a sídlem základní komunity esejců je Karmel.

- Zakladatelem esejské komunity byl muž, který byl „poslán“ do Palestiny jako Boží posel a mistr. Tento muž byl osvícen Duchem svatým, takže mohl poznat a pochopit kdo byl a je bohem židovské víry a jaké to mělo důsledky pro jejich historický vývoj.  Také pochopil, že má přijít Mesiáš, pro kterého je třeba připravit cestu. Příprava cesty spočívala v tom, aby vznikl co největší počet láskyplných lidí, kteří by nebyli závislí na dodržování všech židovských zákonů, aby spíše než zákon určovala jejich víru a život láska, soucit a pomoc bližnímu.

 

-Esejci se rozšiřovali početně poměrně rychle. Základem jejich víry byl Bůh – pro některé Adonaj a pro některé El, Elohim nikoliv Jahve - Jahwe, a svou víru postavili také na některých prorocích judaismu. Upustili od obětování zvířat. Jejich hlavním cílem byl příchod Mesiáše, pro kterého chtěli připravit potřebné podmínky. Proto také vybrali pro své sídlo Karmel, kde kdysi žil v 9. stol. př. n. l. prorok Eliáš.

- Žili skromně a byli k sobě ohleduplní, soucitní, přátelští a láskyplní.

- Na rozdíl od kumránské komunity nebyli uzavřeni do sebe. Karmelská komunita byla otevřena pro každého – muže, ženy i jejich děti.

- Hnutí esejců se šířilo z Karmelu především do Galileje, později také do Judeje a nakonec také za hranice těchto oblastí, především do oblasti Alexandrie v Egyptě a do Sýrie. V době Ježíšova působení bylo těchto esejců celkem 11-12 tisíc.

- Existoval velký rozdíl mezi duchovnosti esejců a duchovností Kumránské komunity. Nebyl velký rozdíl v chápání příchodu Mesiáše a příchodu apokalypsy, ale byl v chápání své výlučnosti. Mezi Karmelem a Kumránem neexistovala žádná komunikace. Jejich učení bylo i diametrálně rozdílné.

- Vedoucí představitelé z Karmelu a Kumránu se nestýkali a neměli k sobě žádný blízký vztah a ani se nerespektovali. Jedni z pýchy nad svou výjimečností a jedinečností, druzí kvůli zásadní odlišnosti.

- Esejci měli výrazný vliv na vznik křesťanství. Z esejců vznikali první křesťané na území Palestiny. Křesťanská církev vznikla z esejského společenství, jehož myšlenky si osvojovala a bez jehož pravidel by její organizace byla nevysvětlitelná.

- Tzv. „Evangelium posledního eséna“ je kolektivním dílem šesti kněží z Karmelu. Je v něm uvedeno nebo přímo citováno Ježíšovo učení.

- Esejci na Karmelu se nazývali jako „Bratrstvo“ nebo „Bílé bratrstvo“. Tam kde to šlo, nosili bílé oblečení.

- Ježíš se ve svém průběhu života stýkal s esejci z Karmelu i jiných částí Palestiny.

- Ježíš po návratu z Indie, Nepálu a Egypta se necítil židem. Ježíš přestal dodržovat židovské zákony a také jeho sňatek s Marii Magdalskou proběhl podle pravidel egypského obřadu.

- Ježíš měl od svých patnácti let postupně otevřené nadvědomí, viděl  do svých minulých životů a poznal svůj úkol a svoji cestu k naplnění tohoto úkolu. Ježíš se napojoval na své nadvědomí pomocí meditací, protože nadvědomí představuje duchovní nádoby, ve kterých jsou uvedeny všechny vědomosti,  znalosti a zkušenosti z minulých inkarnací.

***

     Neexistuje žádný biblický záznam ve Starém zákoně po dlouhou dobu před příchodem Ježíše. Vzhledem k této skutečnosti bylo a je předpokládáno, že během tohoto období se nestalo nic významného, a že příchod Mesiáše byl zcela neočekávaný. Nic nemůže být dle Cayce víc vzdáleno pravdě. „Co potom způsobilo příchod Ježíše Krista? Přinesla snad tma světlo? Není snad tato myšlenka spíše popřením zákona, že podobné plodí podobné?“

     „Není spíše pravdou, že ti, o nichž jsme slyšeli málo – esejští – zasvětili své životy starodávnému slibu? Nebyli zde lidé, kteří se ujali úkolu stát se prostředníky pro příchod takového vlivu?“

     V bibli není o esejcích ani zmínka. Nicméně podle židovského historika Josefa Flavia a římského přírodovědce Plinia Staršího řada vědců spekulovala o možném vztahu mezi esejskými a křesťanstvím, někteří z vědců dokonce označili Ježíše za esejce.“

     „Poté co byly objeveny Svitky od Mrtvého moře, se mnozí znalci klonili k názoru, že právě této sektě patří Svitky od Mrtvého moře a Kumrán byl jejich sídlem. Tato skutečnost nebyla nikdy zcela jednoznačně prokázána, neboť jméno této sekty se nikdy ve Svitcích neobjevilo. Mnozí badatelé se shodují v tom, že raní křesťané byli ovlivněni názory esejských , jestliže vskutku toto je sekta, jež žila v Kumránu.“ 

     „Esejci, kteří hráli nejvýznamnější úlohu v přípravě příchodu Mesiáše, nebyli podle Cayce ti, kteří žili blízko pobřeží Mrtvého moře, ale spíše skupina žijící na hoře Karmel, tj. na původním místě, kde byla během Eliášova života založena škola proroků. Tato skupina esejců byla pouze jednou z mnoha skupin, žijících v Palestině, tak i v jiných zemích, ačkoliv by se zdálo z výkladu Cayce, že skupina na hoře Karmel byla vůdčí, neboť tam byl situován chrám. Mimoto řada lidí, kteří nebyli přímo členy tohoto uskupení, nicméně s esejskými spolupracovali a převzali celou řadu jejich názorů, žila v různých vesnicích a městech.“

     „Cayce poskytl stručný a přesný popis různých náboženských uskupení, působících mezi Palestinci v této době. Říká, že hlavní skupina, jež respektovala ortodoxní židovské názory, byly saduceové a farizejové, tj. ti, o nichž se nejčastěji zmiňuje bible. Ti se drželi „zákonů a proroků“ či starobylých hebrejských rukopisů, obsahujících Mojžíšův zákon a spisy proroků. Samaritáni byli skupinou vzniklou ze smíšených manželství židů, kteří zůstali v době babylonského exilu v zemi s dobyvateli. Ti se považovali za stejně dobré znalce Mojžíšova zákona jako jiné skupiny, avšak existoval značný rozdíl v jejich interpretaci vůči skupinám více ortodoxním.

     Mimo to zde byli  esejové , kteří ačkoliv přijímali Mojžíšův zákon, byli natolik odlišní ve svých názorech a ve své činnosti, že byli mnohými, zejména farizeji, pokládáni za rebely.

     Esejci neměli služebníky ani otroky. Neobětovali žádná zvířata. Ve své činnosti se řídili svým řádem Bratrstva.

     Esejci studovali astrologii, numerologii, frenologii (tj. vědu, jež zkoumá vztahy mezi rysy obličeje a duchovním zaměřením) a byli přívrženci toho, co dnes nazýváme reinkarnací, avšak co v oné době bylo označováno jako znovu-vzkříšení. Za tento názor, jenž byl v přímém protikladu s názory saduceů, byli esejští pronásledování.

     Zatímco jiné židovské sekty nevěřily v možnost okamžitého Božského osvícení anebo v přímé rady od Boha s výjimkou učení starých proroků, zdá se, že víra v tuto možnost tvořila jeden ze základních kamenů víry esejů, neboť jak Cayce říká: „Tito esejové si vážili nejenom odkazu z knih či ústního podání, ale i mimořádných zážitků, jako byly vize, sny, hlasy či kterékoliv podobné zkušenosti. Esejové učili tajemství člověka a jeho vztahu k silám, jež se mohou projevovat zevnitř i zvnějšku.“

     Základní charakteristikou esejů, jež je odlišovala od ostatních sekt, bylo však očekávání příchodu Mesiáše. Vskutku tato jejich naděje v příchod Božího syna tvořila důvod jejich existence. Jméno „esej“ znamenalo podle Cayce „očekávání“. Jejich vírou, nadějí a ideálem bylo, že skrze přesné dodržování zákona se mohou očistit natolik, aby jejich prostřednictvím vstoupil slíbený Syn boží na zem.

     V řadě zemí podle Cayce „existovalo očekávání nové éry, avšak v samotné Svaté zemi, kde správné porozumění bylo považováno za výsadu mužů a ženám bylo přisouzeno poslouchati muže, pouze esejové věřili, že nová éra je totožná s narozením Mesiáše, a v tomto smyslu připadla významná role i budoucí matce Božího syna.

     Obyvatelé Palestiny toužili po vůdci, jenž by je osvobodil z útlaku, přivedl je k vítězství nad nepřáteli a ustanovil vládu, jež by přinesla všem spravedlnost a prosperitu. V oné době trpěli pod dvojím jhem. Nejenom byli utlačováni Římany a museli platit vysoké daně, nemenší zlo pro ně představovalo i jejich vlastní kněžstvo, jež nadřazovalo vlastní zájmy nad zájmy druhých. Za této situace se esejští domnívali, že doba jejich vysvobození se přiblížila. K tomuto závěru přišli na základě astrologie a numerologie, konkrétně z pozice Severky.

 

     Vliv esejců na Ježíšovou rodinu je patrný už z přípravy Ježíšovy matky na budoucí porod a narození Ježíše.  Jako skupina soustředili své úsilí k tomu, že připraví skupinu dívek tak, aby jedna z nich se mohla stát matkou Mesiáše. Všichni rodiče mladých dívek, kteří byli dokonalí svým tělem i duchem, se rozhodli věnovat své děti této službě a přivedli tyto dívky do chrámu či školy na hoře Karmel. Z nich bylo vybráno dvanáct panen nejvhodnějších pro to, aby se staly prostředníky pro příchod Ježíše – Prince míru.

     Mezi nimi byla i Maria, čtyřletá holčička, dcera Anny. Anna byla svobodná žena, jež tvrdila, že její dítě bylo počato nadpřirozeným způsobem.

     Příprava těchto dívek byla započata esejskými knězi, ještě když byly dětmi. Všechny činnosti dívek byly pečlivě řízeny. Jejich výchova se z části podobala životu novicek v dnešních katolických klášterech. Příprava spočívala ve cvičeních tělesných i duchovních s důrazem na pohlavní čistotu, lásku a trpělivost.

     Tak během Mariina dětství byly realizovány přípravy těch, jež byly potencionálními prostřednicemi, skrze něž by mohl přijít milovaný syn, který by vyvedl lidstvo ze tmy.

     Esejské skupiny žijící v Palestině nebyly jediné, které očekávaly příchod Mesiáše. Neboť jak řekl Cayce, „v některých  zemích, kde lidé hledali porozumění mezi nimi a Bohem, měli mezi sebou ty, kteří očekávali onu významnou událost“.

     Znalost a porozumění toho, co mělo přijít, nebylo záležitostí jednoho člověka nebo skupiny lidí, kteří by byli osvícení, ale výsledkem pracného vyhodnocování jednotlivých informací z mnoha zdrojů. Cayce hovoří o celé řadě těchto jedinců.

     Člověkem hrajícím v tomto ohledu významnou úlohu byla žena Judita, „první z žen, jež byla ustanovena jako vůdce esejské skupiny“. Měla schopnost slyšet „hlasy“ a interpretovat sny a symboly, jež se staly součástí její zkušenosti“. Musela to být podivuhodná žena v době, kdy ženy byly většinou považovány za podřízené mužům.

     Judita byla od dětství zasvěcována do těch znalostí, jež byly považovány za nápomocné k rozvoji okultních schopností, zejména schopnosti předvídat budoucnost. Její studia zahrnovala nejenom obor proroctví a historie jejího  národa, ale i učení z východu, z Indie, Egypta a Persie. Judita se tak stala nejenom prorokem, ale i léčitelem.

     Jedna z žen, jež patřila k Juditině skupině a byla prostředníkem informací, týkajících se příchodu Mesiáše, byla Anna.

     Jedním z mudrců, který byl ve spojení s knězi v karmelské oblasti, byl Šalmar. On a věštkyně Anna byli mezi těmi, kdož vybrali dvanáct panen pro jejich přípravu. Rovněž zde byla věštkyně Zermada, která měla schopnost interpretovat sny a předvídat budoucnost. Byla ve spojení s národy Dalekého východu. Když dospěla k přesvědčení, že k dlouho očekávaným změnám dojde ve Svaté zemi, podnikla tuto cestu a později se natrvalo usadila ve společenství esejů na Karmelu. Moudří mužové – mudrci byli spíše nazývání astrology než moudrými muži anebo magiky, což bylo jméno užívané pro učenou třídu kněží v Persii.

     Výběr Marie jako „té, která se měla stát matkou vyvoleného“, byl podle Cayce oznámen andělem, když Marii bylo mezi dvanáctým a třináctým rokem a stalo se tak na schodech do chrámu na Karmelu. Marie byla vybrána jako jediná dívka k další přípravě, která trvala ještě čtyři roky. Rovněž muž Josef byl vybrán kněžími chrámu pomoci Božího předvídání, aby se stal manželem již těhotné Marie. Josef si nevybral Marii sám a měl z počátku z tohoto výběru obavy. Vše se ale stalo tak, jak to zvěstoval anděl Gabriel. To, že oba byli vybráni vedením chrámu, ukazuje na to, že jejich víra byla spojena s tím, co hlásali a učili esejci. Budoucí Matka Marie byla tedy provdána v době před Ježíšovým narozením za truhláře a tesaře Josefa, který měl 36 let. Svatba Marie a Josefa se konala v karmelském chrámu.

     Matka Marie byla ve svém věku šestnácti let, kdy se Ježíš narodil, velmi vzdělaná dívka – žena.

     Jako odpověď na řadu dotazů ohledně neposkvrněného početí uváděl Cayce: „Příkladné chování Marie“, anebo že „Láska se manifestovala v těle Panny“.    

     Poznámka: Početí Marie je popsáno v mém textu „Nefilim, Elohím, Jahve a Jahwe. Tyto další okolnosti nemohly být ještě v době Cayce sděleny.

 

     Moje poznání: Přestože většina církevních badatelů a historiků je přesvědčena o tom, že křesťanství má svůj základ v judaismu, není to pravda. Křesťanství má svůj základ v učení esejců, jejich organizační struktuře a vzájemném působení. Ale esejské učení a jejich činnost má svůj základ v judaismu. Esejci byli nezbytným mezistupněm pro to, aby se mohl objevit Bůh Otec, aby se nové učení mohlo uchytit. (Později také vzniklo z podobných důvodů islámské náboženství, aby se i zde mohl projevit jediný Bůh – Alláh.)

     V době vzniku esejců působily v Palestině skupinky lámů, kteří hlásali a šířili buddhistické učení, které přijali esejci a potom z části také Kumránci, například u blahoslavenství obsažené v Ježíšově „kázání na hoře“. Nelze se tomu divit, protože Ježíš hlásal také to, co znal ze svých minulých životů a ze svých osobních zkušeností.  Vždyť měl za sebou velmi významné inkarnace, ve kterých hlásal, že je jen jeden Bůh a že rozhodující je to, jací jsme!

     Esejci převzali od lámů obřad pomazání, jako obřad úcty a znamení, že pomazaný je příslušníkem esejské komunity.  Tento obřad přijali i křesťané, protože to bylo pro ně znamením o příslušnosti ke křesťanské komunitě, protože první křesťané byli především esejci. Pro ně bylo Ježíšovo učení nejvíce pochopitelné.

Ježíš Kristus a jeho mise

 

          Každý věřící v Boha cítí, nebo věří, nebo ví, že Bůh Otec je milující, všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný. Jenomže po přečtení Starého zákona má člověk najednou i jinou představu. Starozákonní Bůh, jenž byl v Ježíšově době hlavním vládnoucím Bohem, byla i hrozivá, mstivá a nevraživá bytost. Zdá se, že se vyžíval v různých obětech a obětinách zvířat, v zabíjení prvorozených dětí. Byl to žárlivý Bůh, neustále něco vyžadující. Vybíral si mezi obyvateli ty národy, kterým pomáhal a nabádal i k válkám v jeho jménu. Podle Starého zákona platilo rčení „oko za oko, zub za zub“. Trestem za porušení Božích přikázání bylo i ukamenování. To ale souviselo a ještě souvisí s tím, že si lidstvo vytvořilo postupně svou představu o Bohu a vtisklo ji do podoby posvátných knih.

        Něco z toho souvisí i s tím, že ve Starém zákoně vystupuje především Hospodin – Jahve, správně ale Jahwe, který nebyl a není Bohem Otcem. Obraz skutečného Boha – Otce přinesl na planetu Zemi až Ježíš Kristus. Z Bible byly vymazány celé knihy a jiné byly vhodně upraveny. Lidé se cítili odděleni od Boha a jednotlivá náboženství je v tom utvrzovala.

     Bůh Otec posílá na planetu Zemi neustále své posly, proroky a mistry, aby nám sdělovali učení pravdy a lásky. Pravdy o Bohu a Jeho lásce k celému lidstvu, protože Bůh nemá žádné preference. To také zahrnuje učení o tom, co jsme jako lidé (3).

 

      Bůh Otec jednou za 2000 let posílá na Zemi Spasitele, aby ještě šířeji a účinněji toto poselství lásky hlásali všem lidem bez rozdílu. Za tím účelem byla sestavena ve Světle mise a vybraní duchové byli připravováni na tuto misi. Byly jim přiděleny úlohy, jejichž splnění záleželo ovšem na tom, jestli se inkarnované bytosti včas „probudí“ k plnění úkolů, se kterými souhlasily v rámci své přípravy. Proto Ježíš při vytváření skupiny svých učedníků, a později apoštolů, poznával tyto bytosti. Do okruhu těchto osob patřila také Ježíšova rodina, Marie Magdalská se svou rodinou a další bytosti.

         Výzkum života Ježíše je pro církev školou upřímnosti; tak bolestný a bojovný je zápas o pravdu, jaký svět ještě nikdy neviděl. Dnes existuje více než 80000 monografií na téma Ježíše, a přece jsou výsledky veškerého úsilí při výzkumu historické postavy přímo zdrcující.

     Kdo byl tento Ježíš Kristus? Kdy se narodil? Jak vypadal?  Kdy byl ukřižován?  Kdy, jak a kde zemřel?  Ve všech knihách, které byly napsány v prvních dvou stoletích a které se v opisech dochovaly, není možno nalézt dostatek informací, pomocí kterých by bylo možno cokoli říci o Ježíši. Pozdější prameny jsou téměř výlučně tendenční přiznání k víře v Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího. Na tyto všechny otázky najdeme odpovědi v tomto textu.

 

     Ježíš Kristus byl vybrán Bohem Otcem jako Boží posel, Mistr, aby přinesl na planetu Zemi učení pravdy a lásky a poselství o jediném láskyplném Bohu, kterého Ježíš nazýval Otcem. Jako Ježíš – hmotné tělo -  dostal do vínku dokonalé lineární DNA. Vzhledem k tomu, že židovská víra vyznávala jediného boha, který nebyl totožný s Bohem Otcem, a který svedl vyznavače této víry na scestí, musel se Ježíš narodit v Palestině, stát se židem- esejcem, aby zevnitř tohoto společenství dosáhl potřebné změny vědomí jejich obyvatel. To byl nesmírný úkol.

     Jeho fyzickým Otcem byl Jahve, božská hmotná bytost pocházející z planety Empharis Elohíma, a jeho matka Marie byla reinkarnovaná manželka Jahveho ze stejné planety (3, 1. díl).  Navíc v okamžiku početí byla duše a duch Jahveho z těla vymístěna a nahrazena duchem anděla Gabriela, který zastoupil Ducha svatého.

      Ježíš jako Kristus dostal do vínku dokonalou lineární část DNA a postupně 100 % pracující kvantovou část DNA, která mu umožňovala čerpat z nadvědomí všechny znalosti a zkušenosti ze všech svých minulých životů, napojit se na Boží mysl a Boží vědomí. Jeho duch s duší byla odloučená část Boží podstaty, tedy na této úrovni byl bohem. Tím, že měl postupně kvantovou část DNA pracující na 100%, dokázal léčit na kvantové úrovni, a tím konat zázraky (10). Tato jeho schopnost se naplno projevila po jeho křtu Janem Křtitelem a následném pomazání Bohem Otcem. Více o okolnostech Ježíšova narození je uvedeno v příloze tohoto textu.

     Moje poznání: Tento způsob přípravy narození další inkarnované bytosti a způsob oplodnění matky se projevoval také v jiných inkarnacích Ježíše Krista.  Velmi podobně to probíhalo i u Kršny a u matky Anny Ježíšovy matky Marie. Vždy bylo důležité, aby měla nová inkarnovaná bytost dokonalou lineární a postupně i kvantovou DNA.

 

     Toto Ježíšovo poselství bylo zvlášť důležité nejen pro tzv. pohany, ale i pro hebrejce, kteří sice vyznávali jediného boha, ale tímto bohem byl mimozemšťan Jahwe, který si chtěl podmanit zrovna tento národ (viz 5) a který se podle toho choval a jednal. Židé měli pochopit skrze Ježíše především to, že existuje jiný, láskyplný Bůh, že Boží láska se týká všech bytostí, že neexistuje žádný vyvolený národ ani vyvolení lidé.

Lidé měli pochopit, že jsme trojjediné bytosti, že máme odloučenou část Boha v sobě, že jsme na úrovni duše a ducha bohové, tvořitelé svého vlastního života. Ježíš toto spojení a uvědomění si vlastního božství nazýval Božím královstvím. Byl to tedy stav mysli, která si to uvědomuje a sděluje i fyzickému tělu, protože náš duch s duší to všechno ví od počátku stvoření.

 

     Židé jsou potomci bytostí evakuovaných z planety Faethón. První místo jejich usídlení bylo téměř před 5 tisíci léty př. n. l. v oblasti nynějšího Kašmíru. V době okolo 4 tisíce let př. n. l. vznikla v oblasti nynějšího Kašmíru jedna z „potop světa“, a zachráněné obyvatelstvo bylo Jahvem vyvedeno postupně do oblasti tehdejší Mezopotámie, později patřící Asýrii. Poškození krajiny nynějšího Kašmíru po povodni bylo tak velké, že bylo Jahvem vyhledáno a nalezeno další území pro jejich usídlení. Zbytek historie je zapsán v Bibli. „Země vašich otců „ je ale Kašmír.

     Po vzpouře v roce 930 př. n. l. se Izraelská říše rozpadla na dvě části -  na 10 izraelských kmenů na severu Izraele a z dalších dvou kmenů vznikla na jihu Judea. Později byl Izrael zničen Asyřany a deset kmenů se vrátilo zpět do Kašmíru. Na území Palestiny zůstala jen Judea, kterou zničil v roce 587 př. n. l.  Nabuchodonosor.

***

      Ježíš se narodil 22. 11.10 př. n. l. v Betlémě. Ukřižován byl 22. 3. 26 n. l., tedy v 35. roku svého života. Bylo to o den dříve, než uvádí autor (5). Místem ukřižování nebyla Golgota, nýbrž Getsemanská zahrada, která se nacházela na úpatí Golgoty. (9).  Ježíšův život je popsán v Novém zákoně do cca 12 let, a pak až cca poslední 3 roky před ukřižováním.

      Ježíšovo ukřižování představuje jednak naplnění slov proroků o Mesiášovi, jednak pomíjitelnost hmotného těla, příklad odpuštění všem nepřátelům tak, jak to Ježíš hlásal. Ježíš tuto službu lásky podstoupil. Nebyl to tedy žádný akt vykoupení lidstva od dědičného hříchu.

 

       Matka Marie byla provdána v době před Ježíšovým narozením za tesaře Josefa. Matka Marie byla ve svém věku šestnácti let, kdy se Ježíš narodil, velmi vzdělaná dívka – žena, protože už od útlého mládí byla vybrána mezi 12 panen, které měly být připraveny pro narození Mesiáše. Její vzdělání se odehrávalo v esejském chrámu na hoře Karmel. Marie byla ve dvanácti letech vybrána jako jediná dívka k další přípravě, která trvala ještě čtyři roky. Rovněž vybraný muž, esejec Josef, byl vybrán kněžími chrámu pomoci Božího předvídání, aby se stal manželem již těhotné Marie. Vše se stalo tak, jak to zvěstoval anděl Gabriel. To, že oba byli vybráni vedením chrámu, ukazuje na to, že jejich víra byla spojena s tím, co hlásali a učili esejci (essejci,eséni).

     Vůdce esejské skupiny na Karmelu byla v té době žena – Judita. Měla schopnost slyšet „hlasy“ a vykládat sny. Dalšími důležitými esejci byl Šalmar, dále Anna, která byla prostředníkem informací, týkající se příchodu Mesiáše a další byla věštkyně Zermada. Ti vybírali 12 panen.

     Základní charakteristikou esejců, jež je odlišovala od ostatních skupin a sekt, bylo jejich očekávání příchodu Mesiáše. Esejci věřili v Boha, kterým ale už nebyl Jahwe.  Jejich vírou, nadějí a ideálem bylo, že skrze ctnostný život se mohou očistit natolik, aby jejich prostřednictvím vstoupil slíbený Syn boží na zem. V řadě zemí existovalo očekávání nové éry, pouze esejci věřili, že nová éra je totožná s narozením Mesiáše a v tomto směru připadla významná role i budoucí matce Božího syna.

     Obyvatelé Izraele toužili po vůdci, jenž by je osvobodil od útlaku, přivedl je k vítězství nad nepřáteli a ustavil vládu, jež by přinesla všem spravedlnost a prosperitu. V té době byli utlačováni Římany a museli platit vysoké daně, ale nemenší zlo představovalo pro ně i jejich vlastní kněžstvo. Za této situace se esejci domnívali, že doba jejich vysvobození se přiblížila. K tomuto závěru došli na základě astrologie a numerologie.

     Komunita esejců vznikla cca 150 let před n. l. a hlavní jejich sídlo bylo na hoře Karmel a v jejím okolí. V době Ježíšově byli esejci rozptýlení už po celém území Judeje, Samaří a Galileje a bylo jich už více než jedenáct tisíc. Je patrné, že víra a činnost esejců na Karmelu byla odlišná, více duchovní, od víry a činnosti Kumránců, která byla spíše dogmatická. Nicméně esejci patřili mezi první učedníky a posluchače Ježíše a později mezi první křesťany.

     Někteří esejci byli také nazýváni jako nazorejci nebo nazaréni. Ti byli na rozdíl od esejců asketové..

     Marie a Josef patřili mezi esejce, kteří byli soustředěni kolem chrámu v Karmelu. Proto také jejich svatba se uskutečnila na Karmelu. Marie měla 16 let a Josef 36 let.

     V době, kdy se měl Mesiáš narodit, musel Josef s Marií odcestovat do Betléma za účelem registrace, spolu se členy celé rodiny a dalšími spolupracovníky. Také zde se mohli díky esejcům ubytovat, i když byl Betlém přeplněn lidmi. Hned po narození se rozneslo, že se narodil Mesiáš, a to bylo přivítáno s velkými nadějemi. Zde v Betlémě je také za několik dní po narození Ježíše navštívili mudrci se svými dary. Cestou se zastavili také u krále Herodesa s otázkou, kde se nachází právě narozený Mesiáš.  V knize (8)  je uvedeno hodně podrobností o příchodu do Betléma, o jejich ubytování, o příchodu mudrců a o útěku před Herodesem do Egypta. Ze všech těchto dějů je patrné, že Marie s Josefem a Ježíšem nebyli nikdy esejci opuštěni, doprovázeli je až do Egypta a pomáhali různými způsoby.

     Esejci z Karmelu velice uvítali, že se naplnilo proroctví a narodil se Mesiáš. Byli to oni, kdo vyhodnotili politickou situaci v Palestině za nebezpečnou, a že hrozí Ježíšovi přímé nebezpečí ze strany krále Herodesa. Proto Josef se svou rodinou a s větším doprovodem esejců odcestovali do Egypta, do okolí Alexandrie. V Alexandrii se jich ujali místní židé – esejci. Zde strávili celou dobu až do úmrtí krále Herodesa (rok 4 př.  n. l.). Vraždění neviňátek králem Herodesem se nekonalo.  

     Moje poznání: Po návratu z Egypta se rodina usadila v městečku Kafarnaum, nikoliv v Nazaretu, ten ještě v té době neexistoval.  Bylo tomu také proto, aby mohl být Ježíš v Kafarnaum vyučován esejským Bratrstvem, jehož vedoucím byla v té době Judita.  V Kafarnaum byla totiž esejská škola a působilo zde esejské Bratrstvo. Ježíš se připravoval na svou duchovní činnost Spasitele už v raném věku.  Větší část raného vzdělání Ježíšova byla tak řízena touto vůdkyni. Zde se Ježíš seznámil s judaismem i učením esejců, ale jeho smýšlení a cítění bylo v souladu s učením esejců. Správnější označení Ježíše je tedy Ježíš Nazarénský, nebo také Nazarejský, nikoliv Nazaretský, ale ve skutečnosti Ježíš nebyl nikdy ani nazarénem! 

     Ježíšova studia v této rané době byla podle  Cayce  „v souladu s učeními Bratrstva a týkala se i židovských a Mojžíšových zákonů té doby“.

     Do 12 let byl Ježíš jako jiné děti té doby, ale jeho mimořádné schopnosti se začaly projevovat od jeho 12 let, když v chrámu dokázal diskutovat s rabíny. Ježíš dosáhl vysokého stupně znalostí židovských zákonů do svých 12 let. Zvyky, které ovlivnily život Ježíše, byly galilejské a egyptské.

      Po dvanáctém roku věku Ježíš opustil rodinu a žil pod vedením kněží a vedoucích Bratrstva. Vyučování prováděla Judita v jejím domě na Karmelu.  Pak byl poslán na krátký čas do Egypta.

     V době, kdy měl Ježíš 15 let, začínal se mu otevírat přístup do nadvědomí, začínal si uvědomovat své minulé životy a životní úkol. Rozhodl se proto pro cestu na Východ.   

     Po návratu z Egypta domů odešel před svým 16. rokem věku opětovně z domova, a po delším putování, i s kupeckou karavanou, se dostal nakonec do oblasti Indu, kde se usadil mezi Árji. Zde žilo v té době také mnoho Izraelců. Ježíšovým záměrem bylo zdokonalit se studiem Buddhových zákonů.  Ježíš putoval Paňdžábem, pobýval také u džinistů, a potom odešel do Džarganáthu, kde se mu dostalo ze strany bílých bráhmanských kněží přátelského uvítání. Tam se Ježíš učil číst a vykládat védy. Když nakonec vyučoval „šúdry“, patřící k nižší kastě, vyvolalo to nevoli brahmánů, kteří se cítili ohroženi ve své vedoucí pozici a moci.

     Dalších šest let strávil v řadě posvátných indických měst a potom musel uprchnout před hněvem bráhmanů, protože učil, že hodnocení člověka podle kastovní příslušnosti neodpovídá Boží vůli. Ježíš vystupoval proti kastovnímu systému, který upírá nižším vrstvám lidská práva slovy: „Bůh Otec nečiní žádného rozdílu mezi svými dětmi, jež jsou mu všechny stejně milé.“ A když zpochybňuje autoritu kněží, říká: „Dokud národy neměly žádné kněze, řídily se přirozeným právem a čistota jejich duší byla zachována. Jejich duše spočívají v Bohu, a aby mohly hovořit s Bohem, nepotřebují se uchylovat ke zprostředkování nějakého bůžka nebo zvířete ani k ohni, jak je tady zvykem. Tvrdíte, že člověk musí vzývat slunce, démona dobra i zla. Já vám ale říkám: Vaše učení je hanebné, neboť Slunce nepůsobí prostřednictvím sebe sama, nýbrž vůlí neviditelného Stvořitele, kterým bylo stvořeno, a který chtěl, aby tato hvězda rozjasňovala den a dávala teplo práci a setbě člověka.

     Potom se Ježíš odebral do Himaláje na území Nepálu. Zde se šest let věnoval studiu buddhistických písemností.

Učení, která hlásal, jsou jednoduchá a jasná, především spravedlivá vůči utlačovaným a slabým, kterým odhaluje zrádnost kněží.

     Ježíš se stal v Indii jogínem a v Nepálu buddhistickým lámou.

     Pak se vrací z Indie a Nepálu jako potulný kazatel různými zeměmi směrem na západ a všude jej předstihuje věhlas. Také v Persii mají kněží na Ježíše spadeno a jedné noci vyhnali Ježíše z města v naději, že se stane kořisti divoké zvěře.

     Nakonec, v době kdy měl už přes 30 let, pobyl ještě nějaký čas v Egyptě, v Alexandrii a jinde, a podrobil se zasvěcení podle egyptských mysterijních zásad. V Egyptě byl Ježíš seznámen s tím, co bylo základem studií v chrámu. Ježíš přebýval také v Heliopolisu, který se nalézal 10 km severně od Káhiry, a nedaleko pyramid v Gíze. Velká pyramida byla chrámem pro zasvěcence, pro členy Bílého bratrstva. V této pyramidě podstoupil Ježíš a také Jan Křtitel poslední zkoušky zasvěcení, ale ne ve stejnou dobu.. Smyslem tohoto zasvěcení bylo otevření přístupu mysli do nadvědomí, tedy do minulých životů a navázat kontakt se svým Vyšším Já.

     Po odchodu z Egypta Ježíš došel do Palestiny, kde se jej mudrci dotazovali: „Kdo jsi a ze které země jsi k nám přišel?“

     „Jsem Izraelita“, odpovídá Ježíš, „a v den mého narození jsem spatřil zdi Jeruzaléma a slyšel jsem vzlykat mé bratry, uváděné do otroctví, a bědovat moje sestry nad životem v područí pohanů. A moje duše byla velmi zarmoucena, když jsem slyšel, že moji bratři zapomněli na svého pravého Boha. Jako dítě jsem opustil dům rodičů, abych pobýval u jiných národů. Ale když jsem se dozvěděl, že moji bratři musejí snášet velké utrpení, vrátil jsem se do země, kterou obývali mí rodiče, abych bratrům připomněl víru jejich předků, nabádající nás k trpělivosti na Zemi, aby nám tam nahoře bylo umožněno dojít dokonalého a nejvyššího štěstí.“   

     Moje poznání: Ježíšův duchovní výcvik tedy začal v raném dětství a pokračoval celou dobu do svého návratu do Palestiny. Ježíš poznal osobně a důkladně všechna hlavní světová náboženství té doby. Zpět do Galileje a Judska se vrátil v roce 23 n. l., ve svých 32 letech.

     Jak vypadal Ježíš? Podle výkladu Edgara Cayce měl Ježíš rudé vlasy, některé části vlasů byly vlnité. Jeho pronikavé oči byly modré, až ocelově šedé barvy. V době dospělosti vážil cca 85-87 kg.

***

      Jan Křtitel se seznámil s učením esejců ještě před návratem Ježíše z Indie, a stal se nazarénem.

     Křest Ježíše Janem Křtitelem představuje akt osvícení Duchem svatým, a pomazání Bohem Otcem jako Syna Božího. To bylo Bohem sděleno slovy: „Toto je Syn můj, v něm se mi zalíbilo“.

 

     Ježíš se hned na počátku svého působení v Judeji a Galileji setkal s Marií Magdalskou, a vzájemně poznali, že k sobě patří, že jsou součástí Ježíšovy mise. Už v roce 23 n. l. se uskutečnil jejich svatební obřad, ale ten proběhl podle egyptských tradic. Na rozdíl od židovského manželství, ve kterém je žena podřízena zcela muži, egyptské manželství představovalo svazek dvou zcela rovnoprávných lidí. Jedině takový svazek mohl Ježíš akceptovat. Marie Magdalská, teď už správněji Ježíšova, byla největším a nejdůležitějším Ježíšovým pomocníkem, učedníkem a nakonec apoštolem. To byl jeden z prvních projevů toho, že Ježíš se necítil Židem a nerespektoval židovské zákony.

     Učedníci oslovovali Ježíše zpravidla „Rabbuni“, což znamená „Mistře“.  Někteří lidé ho považovali za rabína. Bylo to označení i toho, že byl lamou a jeho znalosti židovských zákonů byly přinejmenším na úrovni rabína. Apoštolové toto věděli a pochopili. (Poznámka: Také E. Cayce uvádí, že Ježíš byl považovaný za rabína, nikoliv že byl rabín.)

     Moje poznání: Ježíš po svém návratu do Galileje a Judeje se nehlásil k židovské víře, ale už také ne k esejské víře, protože veškerá svá kázání stavěl na vytváření obrazu Boha Otce a sdělování učení pravdy a lásky. Ani učení esejců nebylo pro Ježíše dostatečně dobré; ale nejvíce se stýkal právě s esejci, kteří nejvíce a nejlépe chápali Ježíšovo učení.

    Ježíšovo poselství bylo zcela jednoznačné:

- Skutečně existuje jediný milující a láskyplný Bůh, kterého Ježíš nazýval Otcem.

- Miluj Boha svého z celé mysli své a z celé duše své.

- Miluj svého bližního jako sebe samého.

- Neoplácej zlo zlem a odpouštěj.

- Buď soucitný a pomáhej druhým.

- Království Boží je blízko, Království Boží je ve vás.

 

     Některé Ježíšovy výroky z evangelií Nového zákona:

- (Mt5/38-42) Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Já vám však pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.

- (Mt.5/43-44) Slyšeli jste, že bylo řečeno: Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého. Já vám však pravím: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. 

- (Mt. 6/2-4) Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako to činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí tvá pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

- (Mt.6/5-6) A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; ti se s oblibou modlí v synagogách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modlí se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

                                           

     Přes toto jeho poselství je nutné se také dívat na text evangelií, protože vše co tomu odporuje, bylo dáno do textu buď omylem, z důvodu neporozumění evangelistů, nebo naopak úmyslnými zásahy upravovatelů evangelií, aby zdůraznili některé své představy o fungování církve a jejího působení na křesťany i ostatní lidi.

 

     Ježíš nebyl Vykupitel, jak to hlásal Pavel, ale Spasitel. Nevykoupil nás svou smrtí od dědičného hříchu, jak tvrdí některá náboženství, protože dědičný hřích neexistuje, ale přinesl na planetu učení pravdy a lásky (2, 3). Pravdu o Bohu, a lásku ke všemu a ke všem. Protože jsme všichni stejné duchovní podstaty tím, že nás, duchy, Bůh vydělil ze sebe. Také naše těla se skládají ze stejné látky, z jaké se skládá celé stvoření. Každý, kdo přináší na planetu Zemi učení pravdy a lásky je Spasitel.

     Křesťanská církev se nestala církví založenou na Ježíšově učení lásky, ale spíše církví založenou na tom, co hlásal Pavel, tedy že Ježíš svou smrtí nás, lidstvo, vykoupil od dědičného hříchu.

     Ježíš Kristus věděl vše o karmě, o reinkarnaci, o tom, že bez lásky, soucitu, dobra a odpuštění se nemůžeme dostat do Království Božího, tedy, že nemůžeme duchovně postoupit. A odpouštět i nepřátelům nebylo pochopeno skoro ještě dosud. Naprostým nepochopením učení Ježíše Krista a Boha Otce byly války, které se vedly ve jménu Boha i Ježíše Krista. 

  Moje poznání: Ježíš se neměl stát vládcem, králem Židů, nebylo to součástí Božího plánu a jeho Spasitelské mise. Měl přinést na planetu pochopení opravdového Boha a jeho projevy a učení pravdy a lásky.

 

     Ježíš se svým kázáním, a tím, že se obracel k těm nejchudším a zbědovaným bytostem, znelíbil nejen představitelům židovské církve, ale také i Římanům. Tyto okolnosti nejsou v NZ dostatečně uvedeny, protože byly odstraněny upravovateli. Důvodem těchto úprav bylo vytvoření obrazu i o tom, že hlavními viníky ukřižování Ježíše byli židé.

     Židovští církevní představitelé pochopitelně věděli, že Ježíš není židovským rabínem. Věděli však také, že měl veliké znalosti Tóry, celého židovského učení a všech tehdy platných židovských zákonů. To bylo také velikým důvodem  jejich nenávisti vůči Ježíši, který poukazoval na některé nesmyslné židovské zákony (nejvíce dodržování soboty a zevní očisty) a také že bylo zřejmé, že dokáže získat mnoho stoupenců svým láskyplným vystupováním, a navíc podpořeným konáním zázraků, nejvíce ve formě léčení a zázračného vyléčení. Navíc nebylo téměř pochopeno, jak jeho stoupenci, tak protivníky, co znamená Království Boží. Neméně velkým důvodem nenávisti bylo Ježíšovo prohlášení, když o sobě řekl, že je Božím synem.

     Mnozí lidé měli tehdy dojem, že zvláštním Božím zásahem již brzy vznikne na Zemi Království Boží a Ježíš se stane králem. Tyto představy vznikly na základě toho, jak Jahve (správně Jahwe), jako živoucí bytost - bůh zasahoval do života Židů a ostatních okolních národů, jak je to popsáno ve Starém zákoně.

     V roce 6 n. l. vzniklo hnutí odporu proti Římanům, když Řím získal přímou nadvládu nad Judeou. Členové hnutí se nazývali zélóti. Zélóti představovali hnutí, jehož členové pocházeli z nejrůznějších vrstev obyvatelstva.  Vznikla tak vysoce bojovná a revoluční skupina. Zélóti měli kromě saducejů podporu všech ostatních náboženských sekt. Zélóti byli hlavními nepřáteli Říma na území Palestiny.  

     Moje poznání: Ježíš měl mezi svými učedníky několik učedníků, kteří byli v době, než se stali učedníky, příslušníci zélótů. Byli to Ondřej – Petrův bratr, Jakub Zebedeův, Bartoloměj, Matouš, Tadeáš a Jakub, Ježíšův bratr, čili polovina učedníků, pozdějších apoštolů. Tato okolnost určitě neušla pozornosti římské správy v Judeji.

     Ježíš vyvolal svým učením také velká očekávání židovského obyvatelstva, protože se mnozí domnívali, že je Mesiášem, který je vyvede z područí Římanů. Svou činností proto Ježíš také vyvolával velký hněv na straně Římanů. Takže jak židovským církevním představitelům, tak i Římské správě se stal Ježíš nepohodlným. To vedlo nakonec k obžalování Ježíše, že velmi porušuje židovské zákony, například také tím, že léčil a uzdravoval i v sobotu.

     Poslední večeře se konala v úterý, o tři dny dříve než v den určený v rámci velikonočních židovských svátků (pátek). Také kvůli tomu nebylo zabito žádné jehňátko předešlého dne, jak bylo židovským zvykem. Večeře se uskutečnila v domě Janova otce Zebedea, a sestávala z vařené ryby, rýže s pórkem, vína a chleba. Ježíš tedy nenapodoboval židovskou velikonoční večeři.

     Po večeři odchází Jidáš, ale na popud Ježíše, sdělit kněžím, kde se Ježíš nalézá. Jidáš si totiž velice přál, aby se Ježíš očistil od všech nařčení, jak ze strany Židů tak i Římanů a prohlásil se za krále a stal se z něj Mesiáš. Jidáš totiž nikdy nepochopil správně podstatu Ježíšova působení.

     Moje poznání: Jidáš, syn Šimona Petra, byl ještě téhož dne, kdy byl Ježíš odsouzen k ukřižování, oběšen několika stoupenci Ježíšovými z řad esejců, protože se domnívali, že Ježíše zradil. Jidáš se sám neoběsil. Ten kdo zradil Ježíše nebyl Jidáš, ale Šimon Petr, který Ježíše třikrát zapřel.

      Ježíš ještě před rozchodem umývá třem učedníkům nohy, nejdříve Janovi, pak Jakubovi a Petr to odmítá. Ježíš říká, že  „nyní přichází poučení, že ten, který chce být největším, by měl být služebníkem všem“. Pak odešel Ježíš s doprovodem apoštolů do Getsemanské zahrady.

     Po příchodu církevní stráže a zatčení Ježíše v Getsemanské zahradě byl odveden ještě v noci před shromáždění zákoníků a kněží v čele s Kaifášem a do jeho sídla. Ráno dalšího dne, ve středu, se sešel sanhedrin. Ježíš byl odsouzen pouze na základě prohlášení, že je syn Boha. Nicméně,  když  byl Ježíš ve čtvrtek předveden před Piláta, představitele římské moci, židovští náboženští vůdcové Ježíše obvinili, že neprojevoval příslušný respekt vůči oficiálním mocenským úřadům.

     Moje poznání: Při krátkém a rychlém procesu s Ježíšem Pilát nenabídnul žádnou výměnu jiného člověka (Barnabáše) za Ježíše, jak je psáno v evangeliích. Naopak. Pilát se ani nezdráhal odsoudit Ježíše k ukřižování, protože tento trest byl určen jen nepřátelům Říma a Ježíš byl uznán ve vedeném procesu za nepřítele Říma.

      Jiný průběh procesu, zaznamenaný v evangeliích měl přispět k tomu, že Pilát chtěl Ježíše osvobodit, ale pod tlakem židovských církevních představitelů, kteří vyhrožovali žalobou na Piláta u samotného císaře, tomuto tlaku podlehnul. To ale není historická pravda.

    Okolnosti ukřižování Ježíše byly proto mnohem dramatičtější, než to ukazují evangelia. Nejbližší členové rodiny a jeho stoupenci proto připravovali, bez vědomí Ježíše, opatření k záchraně jeho života. Byl to zejména Josef z Arimatie, Ježíšův stoupenec a tchán a kněz Nikodém, oba členové vlivného židovského sanhedrinu – židovské rady, dále matka Ježíšova a Marie Magdalská.

     Jejich plán byl založen na vyvolání příznaku smrti, co nejdříve po ukřižování Ježíše. Josef z Arimatie dosáhl u Piláta toho, že Ježíš byl ukřižován v Getsemanské zahradě, která patřila právě Josefovi z Arimatie, kde se nacházela také prázdná hrobka. Getsemanská zahrada se nacházela na úpatí kopce Golgota.

     Ježíš jako jogín dokázal zvládnout bičování, i když s velkým tělesným oslabením. Cestou k místu ukřižování se Ježíš dokonce usmíval. To bylo to, co nejvíce rozhněvalo strážní doprovod. Také Ježíšovi nepomáhal nést horní břevno kříže žádný jiný člověk. To svědčí o možnosti jogínů ovládat dokonale svou mysl a hmotné tělo.

     Ježíš nebyl na kříž přibitý, ale jako i jiní odsouzenci byl přivázán na kříž za ruce a nohy. Byl mu pak stráží podáván nápoj, který ale přinesla matka Marie. Pod vlivem nápoje vypadal Ježíš brzy jako mrtvý. Tím se vyhnul tomu, že mu nebyly přeraženy kosti nohou. K této „jistotě smrti“ přispělo i šetrné bodnutí setníka Longina kopím do hrudi, po kterém bylo konstatováno, že smrt nastala. Ježíš neprošel stadiem klinické smrti. Celému ukřižování přihlíželo jen několik nejbližších, a také ženy, které Ježíše obvykle doprovázely na jeho kázáních. Nebyl tam žádný z apoštolů, kromě Marie Magdalské.

     Po Ježíšově ukřižování nenastala tma, jak to líčí některá evangelia, ale nastalo zemětřesení.

    Josef z Arimatie dostal od Piláta souhlas ke snětí Ježíšova těla a k jeho pochování do hrobky.  Ježíš byl sňat za pomoci svých nejbližších a uložen do hrobky v těsné blízkosti místa ukřižování. Zde se zanedlouho Ježíše ujali dva esejci – léčitelé, kteří Ježíše položili na plátno a jeho tělo ošetřili velkým množstvím masti z aloe vera a myrhy, které zajistil Nikodém a hned jak to bylo možné, v rámci sabatu, ho přemístili na bezpečné místo.

     V neděli velmi brzy ráno přišli k hrobu také dva esejci z okruhu Ježíšových stoupenců. Ti jako první zjistili, že hrob je otevřen a Ježíš se v něm nenalézá. Pak o něco později přišla ke hrobu Marie Magdalská, aby zjistila, co se událo s Ježíšem a potkala tam oba esejce, kteří byli popsáni v evangeliích jako zvěstující andělé.  

   Ježíš se potom setkal nejdříve se svou ženou Marii Magdalskou, ale Marie ho hned nepoznala, protože prožité utrpení udělalo své. Ježíš Marii ale neřekl větu“noli me tangere“ – nedotýkej se mne.  Poté přišli jeho bratři s ženami, které milovaly jeho matku a pak se setkal několikrát se svými nejbližšími, s apoštoly i s veřejností. Ježíšovi a jeho rodině však bylo jasné, že mu hrozí velké nebezpečí, a že může být znovu připraven o život.

     Moje poznání: Ježíš proto po svém vzkříšení, a po vzájemné domluvě s Marii Magdalskou, a svoji rodinou, odešel kvůli své další bezpečnosti nejdříve do Egypta. Před odchodem se také s Marii Magdalskou rozvedl zase podle egyptských tradic. Se svými apoštoly a nejbližšími se rozloučil na hoře Olivetské.

     Ježíš odešel nejdříve z Palestiny do Egypta. V Egyptě si vzal za nějakou dobu za ženu palestinskou esejku Lygii a měl s ní později dva syny. Z Egypta odešel do Damašku. V Damašku se setkal se Saulem a poslal jej za esejcem, Ježíšovým učedníkem, který mu vysvětlil Ježíšovo učení. Protože Ježíš byl oblečen do bílého oblečení, jaké nosili také esejci, domníval se Saul – Pavel, že viděl Ježíšova ducha, protože byl přesvědčen, že Ježíš zemřel. Ježíš pak spolu se svou ženou Lygii pokračoval na dlouhé cestě do Indie a usadil se v Kašmíru.

 

     Na cestě ze Syrie do Indie se Ježíš setkal na dvoře krále z Andrapy se svým bratrem a apoštolem Tomášem a přikázal Tomášovi, aby se vypravil do Indie. Přestože Tomáš nechtěl odejít do Indie, přesto tam odešel a nakonec zemřel nedaleko Madrásu v jižní Indii. Tomášovy spisy jsou syrského původu a tradicí se vážou až k misionářské činnosti Tomáše v Edesse. Po apoštolově smrti u Madrásu v jižní Indii byly do Edessy převezeny také jeho ostatky. Jméno apoštola „Didyma Juda Tomáš“ znamená „Juda Blíženec“ a je dokladem zvlášť těsného vztahu k Ježíšovi. Podle Tomášových spisů měl Tomáš přednostní právo být důvěrníkem nejskrytějších Ježíšových tajemství. Tomáš byl tedy uchovatel jemu zjeveného tajného Slova Ježíšova.

     Moje poznání: Apokryfní Tomášovo evangelium je evangeliem apoštola Tomáše, ale evangelium napsal až Tomášův učedník, který toto evangelium prezentoval jako Tomášovo evangelium, protože pocházelo z jeho ústní tradice.

     Ježíš už nechodil v té době se svou matkou Marii, a záměna v historických záznamech, které existují, byla učiněna omylem namísto jeho ženy Lygie.  Cestou do Indie a v Indii samotné hlásal učení pravdy a lásky. Zemřel v Kašmíru ve věku 78 let a existuje místo ve Šrínagaru, kde bylo jeho hmotné tělo pochováno. I zde je uctíván jako Syn Boží.(6). Nanebevstoupení Páně v hmotném těle se tedy neuskutečnilo.

***

     Pro lepší pochopení našeho lidského náboženského vědomí slouží také důležitá vize v knize „Poselství 3. d.“ (3). Kapitola se jmenuje „Temné UFO“. Vize je z roku 1998.

      V této vizi bylo vidět přilétat temné UFO. Po určité chvíli se z něho vysunou tři temné tyče a na nich jsou upevněny postavy Otce, matky Marie s dítětem a na třetí tyči je osm trpitelů. Vše je temné a spíše dvojrozměrné. V tomto okamžiku vize končí.

     Celá vize představuje průnik vlivu z dvojrozměrné dimenze do vašeho časoprostoru. Jde o kamufláž a vliv, který je cílevědomě uplatňován, aby prostřednictvím náboženství získali nad vámi moc. Jejich ideologie však nemá s pravým učením lásky nic společného.

      Mužskému i ženskému principu, který je zde zpodobněn „svatou“ trojicí, přisuzují úplně jiné vlastnosti. Proto se jejich podoby jeví temné.

     Otec je představován jako ztělesnění přísnosti a prchlivosti, Matka jako panna. V jejich ideologii jsou zdůrazňovány vnější náboženské obřady, na které mnoho lidí doplatilo. Např. ztrátou radosti ze života, strachem z mnoha trestů za neposlušnost a přestoupení stanovených norem. Tento vliv způsobil, že základ všech náboženství je sice stejný, a tím základem je láska, ale tato láska je zdeformována fanatismem, nesmiřitelností, zkostnatělostí myšlení a posléze i cítění. Proto každé milénium je lidem přinášeno pravé učení lásky ze světlých sfér, aby nezapomněli na pravou podstatu lásky. Dle duchovní pokročilosti jsou lidé schopni buď více či méně přijmout toto učení.

     Na třetí temné tyči je připoutáno osm trpitelů. To jsou ti, kteří představují jako vzor lidi, kteří svým fanatismem mučí vlastní tělo, které mají v opovržení. Veškerou radost pokládají za hřích. Často se i bičují a domnívají se, že tímto způsobem získají zvláštní zásluhy. Nic nechápou a ničemu nerozumějí. Svádějí pouze důvěřivé lidi na scestí.

     Otec vám dal život, abyste se z něho poučili i radovali. Dal vám mnoho vzácných darů. Schopnost milovat své bližní, těšit se z krásy života a těžit z utrpení tím, že si z vašich omylů a chyb umíte vzít poučení. Dal vám svobodnou vůli, abyste rozhodovali o tom, jak svůj život prožijete, ale rozhodujete i o tom, jakými cestami půjdete za svými cíli.

      Před důležitými mezníky ve vašem životě máte vždy svobodnou volbu. A vy dobře víte, zda volíte klikaté cesty temna, či jdete-li přímou a příkrou stezkou za Světlem.

     Celá vize je v podstatě varováním před falešnými proroky náboženského fanatismu a před zdůrazňováním vnějších obřadů. Chcete-li mluvit s Otcem, nepotřebujete žádného prostředníka. Stačí, když roznítíte lásku v sobě, vaše vibrace se zjemní a vy pocítíte příliv lásky Boží, která je všeobjímající.

     Nevěřte falešným prorokům, kteří mluví o Bohu trestajícím. To vy sami se trestáte tím, že se svým nesprávným myšlením vzdalujete od vesmírné jednoty lásky. Vzdalujete se svou nedůvěrou, pochybami a nevírou v odpuštění.

      Bůh je láska sama a nic vám nevyčítá. To vy si vyčítáte tolik věcí. Když porušíte vesmírné zákony, rozvíříte hrubé a těžké vibrace, které vás zpětným nárazem dostihnou, protože jste byli neopatrní a učinili závažnou chybu.

     Netrestá vás však Otec. Je to obdobná situace, jako když dítě rozbije okno a pořeže se o sklo, protože nezná důsledky svých činů. Pořezalo se, protože nevědělo, že sklo je křehké a ostré, je mu možná zima, protože venku není příznivé počasí a rozbitým oknem do místnosti proudí studený vzduch s deštěm. To vše je nepříjemné a ono si určitě svou chybu zapamatuje a vícekrát ji neučiní. Některé dítě je možná paličaté nebo nechápavé a tak se může stát, že chybu přeci jenom zopakuje. To se však děje jen tak dlouho, než pochopí.

     Neměli byste tedy mluvit o karmických následcích vašich činů jako o trestech, ale brát je jako sbírání zkušeností, z nichž se dříve nebo později poučíte.

      Je to vaše škola. Procházíte-li touto školou, získáváte mnoho neocenitelných vlastností i schopností. Proto jste zde. Zdokonalujete se svými zkušenostmi a prožitky. Neměli byste tedy zapomínat, že dary, které jste obdrželi, abyste v této zkoušce v hmotném životě obstáli, jste obdrželi proto, aby vám pomáhali uskutečnit životní plán a radovali se z nich.

     Kéž jste naplněni milostí lásky, která nikdy nevyhasne!

     Mír s vámi!

Ježíš - Aštar

 

     Autorka knihy „Poselství 3.d.“ (3)  dostala k vizi, ve které nesla temný kříž a na něm Spasitele, jehož tělo se rozkládá, toto vysvětlení: (Výňatek je z kapitolky „Vize o karmickém úkolu naší skupiny“ a pochází z roku 1998)

    Toto je symbol tvého úkolu. Jako vedoucí mise přinášíš učení lásky, aby lidstvo pochopilo a vzdalo se svých předsudků na roli Spasitele.

     Konec éry Ryb znamená, že nastal čas očistit pravé učení lásky, které lidstvo pod vlivem vnějších náboženských obřadů přijalo od učitelů jednotlivých církví a náboženských skupin.

     Toto učení bylo i tenkrát pravým učením, ale vy jste ho deformovali svým myšlením a nepochopením, protože jste hledali nejsnazší cestu spásy, aniž byste pracovali sami na sobě a stali se tak lepšími. Proto je tak lákavá myšlenka, že Kristus z vás sejme vaše hříchy.

     Nikdo to nemůže učinit, ani Otec. To jen vy sami musíte konečně přijmout odpovědnost za sebe a odčinit to, kde jste pracovali proti zákonům Božím. Nikdo ze Světla vás pro tyto činy nesoudí, ani nezavrhuje, a pokud to dovolíte, láskyplné bytosti ze Světla vám budou pomáhat se očistit a zjemnit vaše vibrace. Pokud bude ve vás dostatek lásky, budete moci s jejich pomocí očistit i negativitu, kterou jste během věků po sobě zanechali.

     To, co vám Ježíš odpustil, byly viny, kterých jste se dopustili vůči němu. Také vám ukázal cestu lásky. Tu jste však nepochopili a v zájmu moci a bohatství jste jeho učení deformovali.

     Křižácké války jsou toho dokladem, stejně jako hon na „čarodějnice“, apod. Proto kříž, který neseš i s rozpadlým tělem Spasitele, je symbolem toho, co je třeba ve vašem myšlení a cítění odstranit a očistit. Teprve potom budete schopni přijmout pravé učení lásky nezkreslené a konat zázraky lásky. Jakmile toho dosáhnete, poneseš již zářivý, čistý kříž a Spasitel bude očištěn od vašich předsudků. Tento kříž bude s tebe sňat a vy ho uvidíte před sebou již nikoliv jako symbol utrpení, ale jako zářivý kužel Nejvyššího principu lásky, který vás povede za světlem pravdy a lásky do vyšších sfér a dimenzí. Pak se sjednotíte v této lásce.

     Mír s vámi!

Marie Magdalská – jiný obraz a význam

 

        Moje poznání: Marie Magdalská se narodila v roce 4 př.  n .l. v Betanii, v Judeji. Její rodiče byli esejci. Z nového zákona známe název otce, kterým byl Josef z Arimatie. Matka Marie se jmenovala Anna. Sestra Marie byla Marta a bratr byl Lazar. Marie také chodila do esejské chrámové školy na Karmelu. Její vzdělání zde bylo ukončeno ve dvanácti letech. Další její vzdělání probíhalo v Alexandrii. Zde bydlela ve spřízněné rodině, která patřila do komunity esejců. V Alexandrii se jí dostalo helenistického vzdělání a prošla zasvěcením podle egyptské mystiky.  

       V Alexandrii se seznámila se svým pozdějším manželem, také esejcem, který pocházel z Magdaly. Ve svých dvaceti letech se vrátila zpět do Judeje. Ve svých dvaceti dvou letech se provdala do Magdaly. Manžel Marie zemřel následkem nemoci v době, kdy měla Marie 25 let, tedy v roce 21 n. l. Po jeho smrti odešla znovu do Alexandrie. Marie byla častou návštěvnicí alexandrijské knihovny. V Alexandrii  se uskutečnilo také její zasvěcení bohyni Aštarté v prvních dvou stupních. Zde se také seznámila se základy buddhismu. Pak se vrátila v roce 23 n. l. zpět do Betanie ke své rodině.

     Marie Magdalská nebyla vyznavačkou židovského náboženství a také ne buddhismu. Byla helénistkou. Mluvila hebrejsky, aramejsky a koptsky.

 

        Stejně jako Ježíš byla vybrána i Marie Magdalská ve Světle k reinkarnaci, aby se mohla stát členkou Ježíšovy mise.

Měla podobně jako Ježíš postupně dokonalou DNA. Byla jediná s matkou Marii, která nejlépe rozuměla tomu, co Ježíš hlásal, a ze všech svých sil mu ve všem pomáhala.

 

     Co říká Nový zákon o Marii Magdalské? „Především bychom měli mít na paměti, že nikde v kanonických evangeliích se neuvádí, že by byla prostitutkou. Když se o ní Lukáš zmiňuje poprvé, popisuje ji jako ženu, z níž Ježíš „vyhnal sedm démonů“ (L8,2). Převažující výklad, že šlo o exorcismus, není správný.  Spíše se naznačuje, že Ježíš ji odradil od nějakého pohanského kultu, kde se užívalo sedmistupňového zasvěcení. V tom případě by Marie z Magdaly byla kněžkou. Jisté je, že setkání s Ježíšem změnilo radikálně její život a stalo se popudem k tomu, aby se přidala k jeho hnutí.

 

     Na obrazu Marie z Magdaly se „podepsal“ evangelista Lukáš v kapitole 7 „Ježíš a hříšnice v domě farizeově“, část 36-39. 36- Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea, a posadil se ke stolu. 37- V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, 38- s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. 39- Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.

     Moje poznání:  Lukáš nenapsal větu 39- Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice. Tato věta tam byla dopsána upravovateli evangelií s cílem vytvořit obraz, poněkud skrytý, o Marii Magdalské jako hříšnici.

 

     Církevní otcové pak došli k potřebným závěrům:

1. Sedm démonů vyhnaných z Marie Magdalské je známkou toho, že byla hříšná.

2. Protože žena z příběhu „Ježíš a hříšnice“ byla hříšná, a Marie Magdalská byla také hříšná, musí jít o jednu a tutéž osobu.

3. Vzhledem k poznámce Šimona farizea o tom, jakého druhu tato žena je, musí být jejím hříchem chtíč. (Věta ale nepochází od Lukáše!)

4. Protože je tato žena ztotožňována s Marii Betanskou, musí být Marie Magdalská a Marie Betanská jedna a táž osoba. (Což je pravda.)

     Po šesti stoletích, v roce 594  n. l., papež Řehoř Veliký spojil tyto fragmenty do jednoho celku a vytvořil nový portrét Marie Magdalské. Oficiální pohled římskokatolické církve, který platil téměř 1400 let, pak byl ten, že Marie Magdalská byla prostitutka. Tento pohled byl zrušen až po roce 1969.  Motivem pro papeže Řehoře Velikého bylo i to, že Marie Magdalská byla velice uznávána na území Francie k velké nelibosti římské části katolické církve. Jméno Marie  Magdalské  se tak stalo symbolickým názvem kajícné hříšnice, napravené nevěstky. Zřejmě také proto, že Ježíš ji choval v úctě a jeho náklonnost k ní vyvolávala v okolí závist, a to církevní otcové nepotřebovali pro vytvoření obrazu pouze dvanácti apoštolů.

 

     Moje poznání: Marie z Magdaly se stala ještě před setkáním z Ježíšem esénkou a v dalším zdokonalování duchovního vývoje se chtěla podrobit sedmistupňovému zasvěcení Bohyni Aštarté. Bohyně Aštarté byla kananejskou bohyni plodnosti. Když se poprvé setkala Marie z Magdaly s Ježíšem, měla za sebou teprve dva ze sedmi stupňů zasvěcení. Ježíš to okamžitě poznal, vedl Marii tak, aby dokázala přerušit všechny karmické vztahy a vazby k této bohyni, aby vše mohlo být vyškrtnuto z příslušných akášických záznamů. Tím nastala její duchovní očista. Tato očista byla pojmenována jako „vyhnání sedmi démonů“. Marie z Magdaly nebyla nikdy kněžkou v chrámu bohyně Aštarté, což bylo konečným cílem celého zasvěcení.

     Veškeré očerňování pocházelo z toho, že někteří apoštolové – především Šimon Petr - žárlili na její postavení mezi učedníky, později apoštoly, protože se stále řídili židovským zákonem o méněcennosti ženy vůči muži. To se hodilo také církevní ortodoxii, která chtěla co nejvíce potlačit vliv a význam Ježíšovy rodiny, včetně Marie Magdalské jako Ježíšovy ženy, a zdůraznit význam apoštolské linie, na které byla založena církevní hierarchie.

     Záměny Marie Magdalské a Marie z Betanie se v původních evangeliích nevyskytovaly a byly učiněny až upravovateli evangelií, aby zamlžili postavy žen a snížili význam Marie Magdalské i ostatních žen Ježíšova doprovodu.

     Marie Magdalská se stala Ježíšovou ženou a rovnocennou partnerkou, ale nikoliv na základě svatebního obřadu dle židovského zákona, ale dle obřadu na základě egyptské tradice. Nebyla tedy jeho manželkou podle židovských zákonů, protože Ježíš tím dal najevo, že některé židovské zákony a tradice nechce dodržovat. To vadilo jak židům, tak  i některým esejcům.

 

     Svatba popsaná v Novém zákonu v Káni Galilejské, nebyla ale jejich svatbou. Byla to svatba Marie a Roaela. Nevěsta Marie byla dcera bratrance Ježíšovy matky Marie a ženich byl starším bratrem Jakuba a Jana Zebedea, kteří se později stáli Ježíšovými apoštoly.

     Marie Magdalská byla velmi dobrou pomocnicí Ježíše Krista. V okamžiku jejího sňatku s Ježíšem byla Bohem Otcem pomazána a prohlášena za Dceru Boží. Od této události měla otevřené nadvědomí, znala své minulé životy a dostávala vize k budoucím událostem. Dovedla učit bytosti hledající Boha podobně tak, jak to uměl Ježíš Kristus.

 

     Marie Magdalská měla s Ježíšem 2 dcery (3), jedna z nich se narodila ještě před Ježíšovým ukřižováním. Měla v té době 2 roky. Po vzkříšení Ježíše Krista odplula Marie za nějaký čas se svým otcem a dcerou, sestrou Martou a bratrem Lazarem, a také s Ježíšovou sestrou Salome, která Ježíše také často doprovázela, z důvodu bezpečnosti před pronásledováním nejdříve na jihozápad ostrova Kréty.  Zde se jí narodila druhá dcera. Na Krétě žili poměrně dlouho.  V roce 42 n. l. odpluli z Kréty do  Gálie (nyní součást Francie), kde žila početná komunita esejců. I v Galii pokračovala Marie v šíření učení pravdy a lásky.

     Obě Ježíšovy dcery se provdaly, ale neměly žádné potomky. Tím padá také mýtus a přání o propojení Ježíše a Marie na dynastii Merovejců.

     Marie Magdalská byla a je, velmi a právem, uctívána především ve Francii. Pro potřebu věřících napsala Marie Magdalská v kopštině dvě evangelia, která byla nalezena v Egyptě a mají název „Evangelium Spasitele“ a „Rozhovor se Spasitelem“.

     Moje poznání: Apoštol, miláček Páně, nebyl apoštol Jan, jak je prezentováno, ani Lazar jak dovozují autoři (4). Upravovatelé evangelií přiřkli toto pojmenování místo Marie Magdalské mladému apoštolovi Janovi.

     Apoštol Jan existoval, ale Jan, přezdívaný jako miláček Páně, byla samotná Marie Magdalská, která chodila spolu s Ježíšem a apoštoly po Judsku a Galileji. Apoštolové a učedníci to mnohdy těžce snášeli, protože podle židovské tradice patřila tato duchovní činnost především mužům, a také Pavel byl později proti účasti žen ve vedení církví.

    Jak je známo, evangelia podle Marka, Matouše a Lukáše jsou si z části podobné i když v jednotlivostech rozdílné, ale Janovo evangelium je naprosto jiné, spíše gnostické a obsahuje spíše výroky a podobenství, které Ježíš pronášel. Tyto vědomosti měla především Marie Magdalská.

     Přestože se upravovatelé evangelií snažili co nejvíce potlačit jakékoliv bližší informace o Ježíšově rodině a také o Marii Magdalské, přece jen zůstal záznam o vztahu Ježíše a Marie Magdalské ve Filipově  evangeliu, do kterého upravovatelé nezasáhli.

 

     V části Filipova evangelia 63 a 64 se píše: …Marie Magdaléna. (Pán ji milov)al víc než všechny učedníky a líbal ji na její (ústa)…často. Zbytek učedníků…mu řekli: „Proč ji miluješ víc než nás všechny?“ Spasitel odpověděl a řekl jim: Proč vás nemiluji jako ji? Jsou-li slepý s vidoucím ve tmě, neliší se jeden od druhého. Když přijde světlo, vidoucí světlo uvidí, ale slepý zůstane ve tmě.

 

       Vidoucí, lépe řečeno také vědoucí, je v této odpovědi pochopitelně Ježíš Kristus, protože už věděl v té době vše nejen o svých inkarnacích, ale i o inkarnacích Marie Magdalské a o společném poslání a úkolech v této misi.

 

      Marie Magdalská ještě před svým odchodem z Judeje sdělila vše podstatné z učení Ježíšova apoštolovi Janovi. Jan  měl také své znalosti a zkušenosti z Ježíšova působení a doplnil si své vědomosti o to podstatné, co mu sdělila Marie. Jan byl jako apoštol-muž vlastně nositelem, nejdříve ústní tradice, toho nejpřesnějšího Ježíšova učení a používal je ve své apoštolské činnosti.

     Marie Magdalská pocházela z rodu krále Saula z kmene Benjaminova, a jeho dcera Mikal byla ženou krále Davida.

     Marie z Magdaly zemřela v roce 72 n. l., a byla opravdu, ve shodě s tradicí, pochována v kryptě katedrály v Sint-Maximin-la-Sainte-Baume v Provence. Už neexistuje hrob, ve kterém bylo uloženo tělo Marie Magdalské.

 

     Krásnou knihu „Tajemství Marie Magdalény“ napsala Cynthia Bourgeault. Jedná se o hloubavou a provokativní analýzu důkazů, pocházejících ze svitků objevených v Egyptě, z pera jedné z nejuznávanějších současných učitelek kontemplativní modlitby. Tato kniha byla napsána s horoucím srdcem i z toho mála, co bylo ve objeveno ve svitcích,  a co dokázala vycítit ze všech evangelií. I když vše neodpovídá historické skutečnosti je to nádherný pohled na Marii Magdalskou, která byla tak dlouho pomlouvána a zneucťována. Naštěstí cit některých věřících byl větší než slova křesťanských otců.

     Autorka knihy se zde např. zmiňuje o Brunovi Barnhartovi a o jeho komentáři k Janovu evangeliu. V komentáři zjistil, že evangelium jako jediné sdružuje čtyři klíčová setkání a všechna se týkají žen. Jsou to:

1. Svatba v Káni Galilejské

2. Samaritánka u studny

3. Pomázání v Betanii

4. Marie Magdaléna a Ježíš v zahradě

 

     Okolnosti těchto setkání byly však více prozaické a méně mystické, jak to dovozuje autorka.

Ad1) Svatba v Káni Galilejské byla svatbou Marie, dcery bratrance Marie matky a Roaela, bratra Jana a Jakuba Zebedea a Marie Magdalská na svatbě už byla přítomna.

Ad2) Také u setkání Ježíše se Samaritánkou byla přítomna Marie Magdalská, ale ještě nebyla Ježíšovou ženou.

Ad3) Pomazání v Betanii se uskutečnilo v době, kdy Marie už byla ženou Ježíše. Pomazání představovalo projev

  úcty a projev sounáležitosti ke komunitě esejců.

Ad4) Děj, který se odehrával v neděli ráno u hrobu byl poněkud jiný. Tento děj byl upravovateli zkreslen tak, aby naznačoval brzký odchod Ježíše k Otci. Upravovatelé přidali do textu  (J 20, 17-18) slova, která tam nepatří, které Ježíš neřekl: 17- Ježíš ji řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i k Bohu vašemu. 18- Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

 

     Pomazání v Betanii  předcházelo vzkříšení Lazara. V kapitole 11 je část scény popsána ve větách 21-27: 21- Marta řekla Ježíšovi: “Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. 22- Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá. 23 – Ježíš ji řekl: Tvůj bratr vstane. 24 – Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ 25 – Ježíš ji řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ 26 –A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. Věříš tomu?. 27- Řekla mu: Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.

 

   Moje poznání: Správné znění, bez zásahů upravovatelů je následující: 21- Marta řekla Ježíšovi: “Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. 25 – Ježíš ji řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ 26 – A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. Věříš tomu?. 27- Řekla mu: Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.

     Jak lze slovům Ježíše rozumět?  Především slova Ježíšova odkazují na inkarnaci, tedy na normální způsob jak naši duchové s dušemi prožívají své bytí ve hmotných tělech. Dále nám jeho slova říkají, že lidské tělo je pomíjitelné, ale život je věčný, protože náš duch s duší je nesmrtelný. A za třetí nám jeho slova říkají, že přechod z našeho hmotného světa do jiné formy bytí je nejsnazší skrze Ježíše, skrze víru v jeho učení pravdy a lásky.

     Bůh v knize „Hovory s Bohem“ (2) říká o přechodu našeho duchovního těla do jiné dimenze bytí, že se nám po smrti hmotného těla stane to, v co věříme. Pokud nevěříme v nic, bude nám umožněno prožít toto nic, čili stav naprostého nevědomí. Pokud věříme v Boha nebo v Ježíše, budeme se moci s nimi setkat a budou nás vítat. Pokud jsme porušovali Boží zákony, bude nám umožněno to znovu poznat a pochopit a v následujícím životě ve hmotném těle tyto následky odčinit. A i když jsou všichni duchové nesmrtelní a i prožitek víry v nic nebude trvat věčně, přece jen to je velké zdržení na duchovní cestě směřující do sféry božství. Proto víra v Boha a Ježíše, ale také v Buddhu, Kršnu a další Ježíšovy inkarnace tuto cestu urychluje. Nejde však jen o víru v jejich existenci, ale o to, abychom svým životem naplňovali Ježíšovo učení pravdy a lásky.

 

     Marie Magdalská znala „Píseň písní“ (Pís), ale svá evangelia nepsala pod jejím vlivem.

 

     Co lze ještě říci o Marie Magdalské?

- Správnější název pro Marii je Marie Magdalská než Marie Magdaléna; přesnějším pojmenováním by bylo Marie Ježíšova.

- Ježíšův vnější okruh zahrnoval cca 70 učedníků a do vnitřního okruhu patřili nejen apoštolové, ale také a především Marie Magdalská, také její sestra Marta a bratr Lazar.

- Marie Magdalská byla vnímána učedníky jako první mezi apoštoly.

 Marie Magdalská má s Ježíšem jasný vztah jako jeho žena a navíc má dva roky před ukřižováním také první ze dvou dcer. Má s ním naprosto rovnocenný vztah.

 

     Moje poznání o Leonardu da Vinci:

     Marie Magdalská, tedy její duch s duší, byl také částečně inkarnován do malíře Leonarda da Vinci. Tento malíř byl složenou bytostí z energií více duchů a duší, podobně jako král Artuš. Je známo o něm, že byl duchovně vyspělou bytostí, měl rozšířené vědomí, a proto nakreslil několik obrazů, do kterých vložil informaci – poselství, které v té době nemohlo být sděleno přímo, protože tehdejší úroveň vědomí lidstva by to nepřijalo a římskokatolická církev by ho zatratila.

     Leonardo da Vinci vložil do obrazu „Poslední večeře Páně“ poselství. Tímto poselstvím je to, že jedním z apoštolů, skutečný miláček Páně, byla žena - Marie Magdalská.

     Další jeho poselství křesťanům bylo vyhotovení „Turínského plátna“. Zde chtěl ukázat, že Ježíš nebyl mrtvý, když byl sňat z kříže a uložen do hrobky.

     Dalším obrazem byl obraz, který byl nazván jako Svatý Jan Křtitel. Obraz nebyl namalován na zakázku a tak do něj mohl Leonardo vložit poselství. Muž na obrazu je dobře viditelný především v oblasti obličeje a pravého ramene s rukou. Ruka drží dlouhý kříž a má vztyčený ukazováček směřující přímo nahoru a levá ruka směřuje do oblasti srdeční čakry. Muž má svalnaté tělo, ale zženštělý obličej s tajuplným úsměvem jako u Mony Lisy. Oděn je částečně do kožešiny. To navozuje postavu Jana Křtitele.

     Tento obraz ale není obrazem Jana Křtitele ani Bakchuse, nýbrž je to autoportrét Leonarda z mladšího věku. Proto ho také jako jediné své dílo podepsal. Mystické ztvárnění sebe sama má pozornému divákovi sdělit, že spojení s Bohem Otcem je možné uvnitř nás, skrze naše srdce.  Chceme-li mluvit s Bohem Otcem, nepotřebujeme žádného prostředníka. Stačí, když roznítíme lásku v sobě, naše vibrace se zjemní a my pocítíme příliv lásky Boží, která je všeobjímající. To je jiná cesta k Bohu, než to hlásá církev a to Leonardo dobře věděl.

 

     Závažným objevem badatelů kolem obrazů Leonarda byl objev, že na obrazu „Svatá Anna Samotřetí“ je znázorněna polovina obličeje neznámé bytosti. Za použití zrcadla pak vznikne celý obraz bytosti, která nepochází z tohoto světa. Helma připomíná Hvězdné války a na hlavě nosí vatikánskou korunu. Tato bytost byla identifikována experty jako Jahve, který ochraňuje duši před tělesnými neřestmi. (Údaje o těchto posledních dvou obrazech jsem převzal z časopisu „Záhady života“, 8/2014.)

     Ve skutečnosti se nejedná o Jahveho, ale o Jahweho. K tomu uvádím alespoň stručně to, co je podrobněji uvedeno v mém textu „Bible- Starý zákon a také v textu  „Nefilim, elohim, Jahve a Jahwe“. Naše lidská historie je spojena nejen s návštěvami mimozemšťanů, ale také s jejich trvalým usídlením na mnoha místech planety a ve velkém počtu. Mimozemšťané, kteří lidem pomáhali, byli považováni za bohy. Tak to bylo například s Jahvem, který pocházel z duchovně vyspělé planety Empharis Elohima, a který zachraňoval velké počty bytostí z planety Faethón, která vlivem jejich obyvatel byla zničena. Část obyvatel, které dnes nazýváme Hebrejci  byla převezena také na Zemi do oblasti Mezopotámie a Kašmíru. To bylo před 9 tisíci lety před n. l. Jahve a Elohimové se o ně dobře starali a pomáhali všemi možnými způsoby. Když před 4 tisíci lety před n. l. vznikla v té oblasti velká lokální potopa, byli vyvedeni Jahvem do oblasti Mezopotámie. Po jejich adaptaci v Mezopotámii Elohimové odcestovali před cca 2300 - 2200lety před n. l., protože jich už nebylo potřeba. Ale ve vědomí těchto lidí, následně v legendách a mýtech zůstalo to, že bohové mají lidskou podobu, a že mohou opakovaně opouštět Zemi a znovu se na ni vracet.

     Jahve znamená titul bůh pro bytost pocházející z Božství,  a Jahwe byl titul pro bytost, která chtěla být bohem za pomoci magie a magických prostředků. Jahwe byl velmi mocný mág.

     Tento Jahwe představuje ve skutečnosti několik bytostí - Jahweů, které pocházely z planety Cyrus a chtěli si podrobit  alespoň část obyvatel – Hebrejců, kteří se dostali na planetu Zemi ze zaniklé planety Faethón v době před devíti tisíci lety před n. l. Tento bůh nebyl vůbec jen láskyplná bytost, byl to bůh, který měl velmi mnoho záporných vlastností. Tento Jahwe začal působit na Hebrejce způsobem, jak je to popsáno ve Starém zákonu. Planeta Cyrus byla planeta technicky vyspělá, ale na nízké duchovní úrovni. V té době už svými výboji ovládala tři planety. To, co v mnohém platilo na planetě Cyrus, Jahwe přenášel na Hebrejce. Týkalo se to každé součástí života. Výsledkem byl strach obyvatel ze zlostného a mstivého boha a proto také způsob vyjadřování lásky Hebrejců k Jahwemu byl založen především na strachu. Těchto Jahweů se na Zemi vystřídalo celkem osm a nakonec planetu Zemi opustil poslední z nich asi 300 let před n. l.

     Jahwe, pojmenovaný také anglicky jako Lord, v češtině Hospodin, není bytost totožná s Bohem Otcem! Ale křesťanské církve považují Boha Otce stále za Hospodina.

    Toto moje poznání také znal Leonardo da Vinci!  Leonardo jako další inkarnace Herma Trismegista, Thóvta a Marie Magdalské měl všechny tyto znalosti a vědomosti z minulých životů uloženy ve svém nadvědomí a měl k nim přístup.

 

     Zde sice nepřináším obrázek bytosti z časopisu Záhady života 8/2014, ale mám potvrzeno, že toto vyobrazení odpovídá tomu,  jak vypadali mimozemšťané z planety Cyrus, tedy také Jahwe.

       Je jistě více než zřejmé, že bytost s takovým vzhledem se nemohla lidem ukázat, protože měli ještě povědomí o krásných láskyplných bytostech – elohímech z doby dávno minulé. Proto také nesměl nikdo pohlédnout do tváře Jahweho, ani Mojžíš.

 

     Celkový počet inkarnací Marie Magdalské  na planetě Zemi byl 32. Další inkarnace Ducha a duše Marie Magdalské byl např. již zmíněný Hermes Trismegistos a Thovt, dále královna Kleopatra, již zmíněný Leonardo da Vinci, Saint Germain, Jan Ámos Komenský, Marie Terézie, Antonín Dvořák. Více je uvedeno v příloze tohoto textu.

     Význačnou inkarnací je např. Saint Germain. Ve středověku se představoval jako hrabě Saint Germain. Hrabě Saint Germain je tajuplná bytost, opředená mnoha mýty. Jeho existence byla zaznamenána ve středověku, především ve Francii. Objevoval se při různých příležitostech a vždy udivoval svými znalostmi historie, alchymie, ale také předvídáním budoucnosti a budoucího pokroku. Vypadal stále stejně, či téměř stejně, i když mezi jeho objevením uplynuly desítky či stovky let.

     Také teď se projevuje v různých duchovních poselstvích, týkajících se posunu a vzestupu planety Země a lidstva.

     Ve srovnání s počtem inkarnací, který se pohybuje ve stovkách u tzv. starých duší (např. autor knihy „Hovory s Bohem“ měl 647 inkarnací) je počet Marie Magdalské 32 a počet Ježíše Krista 37 velmi malý počet a svědčí o velkém významu těchto Duchů pro planetu Zemi a o dlouhé přípravě mise před každou inkarnaci.

Ježíšova rodina

     Mnoho bytostí, které se objevily okolo Ježíše Krista, byly bytosti, které byly součástí jeho mise a současně součástí jeho rodiny, která Ježíše měla doprovodit při plnění jeho nebeského či kosmického úkolu. Tímto úkolem bylo především ukázat, že existuje milující Bůh Otec, jako protiváha k Bohu – Jahwemu ve Starém zákoně, že láska ke všemu a ke všem je základem a smyslem lidského života, stejně jako odpouštění a soucit. Neméně důležitým sdělením bylo to, že Království Boží je blízko, protože ho máme v sobě, protože jsme trojjediné bytostmi, které mají nejen hmotné tělo, ale také nesmrtelnou duši s duchem a tvořivou mysl. Že je náš duch součástí Boží podstaty a že jsme na úrovni ducha a duše totožní s Bohem. Proto Ježíš mohl tvrdit, že je Syn Boží a že jsme to také my ostatní lidé. To bohužel nedokázalo mnoho lidí pochopit, protože byli příliš pod vlivem zákonů a tradic pocházejících ze základního učení Hebrejců. To nebylo pochopeno ani židovskou hierarchii a proto se to jevilo židovským představitelům jako nesmírné rouhání.

     Bohužel také křesťanští církevní otcové, když vytvářeli obraz křesťanství a jeho vzniku a budovali církevní hierarchii, prováděli mnoho zásahu do textu evangelií, a především těch, které byly vybrány jako kánonické. Hlavním smyslem úprav bylo potlačit jakýkoliv význam Ježíšovy rodiny, potlačit jakýkoliv význam žen z Ježíšova okolí, především Marie Magdalské a zvýraznit význam apoštolů, především Petra a Pavla, skrze které je vybudována římská církev se svou hierarchii.

     Byl to především Pavel, který z Ježíše Spasitele udělal Ježíše Vykupitele. Spasitelská role Ježíšova spočívala v hlásání lásky a pravdy. Lásky k Bohu Otci a pravdu o Bohu, o životě a o tom, co jsme jako lidé.

     Pavel své učení založil na tvrzení, že nás Ježíš svou smrtí vykoupil od dědičného hříchu a že Bůh Otec proto poslal na svět svého milovaného Syna, aby to svou obětí - smrtí učinil. Na tomto tvrzení bylo založeno rozšiřování křesťanství. To tvrzení je nesprávné, ale křesťanské církve se tohoto postulátu dosud nevzdaly.

 

     Součástí této Ježíšovy mise byli nejen apoštolové, ale i členové jeho rodiny. Do jeho činnosti se zapojila i velká část Ježíšovy rodiny.  Jak velký vliv měla Ježíšova rodina na jeho činnost je patrno z toho, že:

      Matka Marie se narodila v roce 26 př.n.l. Pocházela z rodu Davidova. Matka Marie byly velmi vzdělaná žena, měla otevřené nadvědomí a byla hluboce věřící tomu, co Ježíš hlásal. Marie znala a uvědomovala si svůj duchovní úkol v rámci toho, co Ježíš hlásal a co bylo tak rozdílné od učení judaismu ale i esejců. Ježíš měl vždy její plnou podporu. Matka Marie zemřela v Efezu v roce 49 n.l.

           „Otec“ Ježíšův Josef nepocházel z rodu Davidova.  Josef zemřel v roce 16 n.l., v době, kdy měl Ježíš 25-26 let. Ale Ježíš už od svých 15-16 let byl na cestě do Indie. Josef mu moc nerozuměl, ale podporoval Ježíše v jeho vzdělávání a v jeho činnosti.

     Ježíš měl tři nevlastní sourozence. Byly to děti Josefovy z předchozího manželství. Jednalo se o jeho syna Jakuba, který byl nejstarší, dále o Josefa a dceru Salome. Byli to jeho nevlastní bratři a sestra. Ježíšova matka měla s Josefem  ještě syna Judu a Šimona a dceru Rút.

       Ježíšův nevlastní bratr Jakub, stejně jako jeho dva vlastní bratři Tomáš a Šimon byli jeho učedníci a později apoštolové. V evangeliu podle Marka byl Jakub pojmenován jako Jakub Alfeův, Tomáš byl Juda a Šimon byl nazván jako Šimon Kananejský. Juda měl pro rozlišení přezdívku Tomáš (známý jako nevěřící Tomáš).  Jakub byl prvním křesťanským předákem v Jeruzalémě.

  Také jeho nevlastní sestra Salome a vlastní sestra Rút jej na mnoha cestách doprovázeli.

     Z toho je patrno, že Ježíše uznávala a podporovala i jeho rodina jako celek, ale jejich vztah k Ježíšovi a Ježíše k nim byl velice v kánonických evangeliích zamlžen.

 

     Josef z Arimatie byl zámožný a vlivný muž v Jeruzalému. Byl to otec Marie, Marty a Lazara. Byl členem

židovského sanhedrinu, ale když poznal, skrze svou dceru Marii, Ježíše, stal se jeho tajným stoupencem a učedníkem. Ježíš byl ukřižován samojediný v Getsemanské zahradě, která patřila Josefovi z Arimatie, nikoliv na Golgotě, a zde bylo také jeho tělo po sejmutí z kříže uloženo. Josef z Arimatie odjel kvůli bezpečnosti spolu s Marii Magdalskou, její dvouletou dcerou, se synem Lazarem, dcerou Martou a také s Ježíšovými sestrami Miriam a Salomé, nejdříve na ostrov Kréta a pak do Galie. Odtud později odešel Josef z Arimatie do Anglie.

     Lazar

     „Rudolf Steiner upozorňuje, že mezi zázraky připisovanými Ježíšovi se musí zcela zvláštní důležitost přisoudit právě tzv. vzkříšení Lazara v Betanii. Riskantní procedura zasvěcení se zde odehrávala tak, že adept byl ponořen do vody a přiveden až k bezvědomí, téměř do stavu, jejž dnes označujeme za klinickou smrt.  Zasvěcovaný byl na tři a půl dne uveden do letargického stavu a musel projít zážitky, které jinak člověka provázejí pouze při průchodu smrtí. Musel se svým vědomím dostat do těch duchovních oblastí, kde zrození a smrt již nemají význam. Zasvěcenec vstoupil do nového života, jak se výstižně popisuje ve Zjevení sv. Jana: „ …byl jsem mrtev, a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu“ (Zj 1,18) Egyptští zasvěcenci se proto nazývali „dvakrát zrození“. Také podle židovského názoru pobývala duše zesnulého celé tři dny nad tělem, usilujíc o oživení svého dosavadního nástroje. Čtvrtého dne nastává rozklad těla a všechny oživovací pokusy bývají marné. Proto Ježíš křísí Lazara počátkem čtvrtého dne.

     Že Lazar přijal od Ježíše mysterijní zasvěcení, nepřímo potvrzuje také Evangelium neznámého eséna (9) v 33. kapitole. Slova, že Ježíš Lazara miloval (J 11,36), znamenají to, že ho považoval za zralého přijmout rozšířené vědomí. „Tím navázalo křesťanství na mysteria. Lazar se stal zasvěcencem skrze samotného Krista Ježíše. Získal tím schopnost pozvednout se do vyšších světů…“

     Ve starověkých mysteriích bylo zasvěcení – sjednocení s duchem – záležitostí jen nemnohých jednotlivců. U esénů to bylo téměř celé jejich společenství, které hledalo a nalézalo duchovní svět.“

     „Obec esénů a terapeutů tvoří přirozený přechod od mysterií ke křesťanství,“ píše Steiner. S příchodem Kristovým mohl být duch poznáván celým lidstvem.

     Tím, že Ježíš prozradil princip mysterií, však zpečetil svůj osud. Sanhedrin, židovský tribunál, odsoudil Ježíše i Lazara k smrti. (J 11, 53;12, 9). Lazar se ukrýval a přežil.

     Podle Steinera to byl právě on, který sepsal tzv. Janovo evangelium: „A totéž slovo-, kterého Pán miloval“ zazní pokaždé o Janovi, nebo řekněme lépe o autoru Janova evangelia; neboť jméno Jan nezazní, jde prostě o toho, kdo byl učedníkem, miláčkem Páně, a od něhož pochází Janovo evangelium. A to je sám vzkříšený Lazar.“ Významný biblista William Brownlee dospěl k témuž závěru a říká: „Z vnitřních dokladů ve čtvrtém evangeliu… vyplývá závěr, že milovaný učedník je Lazar z Betanie. V samotném evangeliu se skutečně jméno Jan (s výjimkou Jana Křtitele) vůbec neuvádí a připisovat jeho autorství apoštolu Janu Zebedeovi je záležitostí až pozdější tradice. Novodobou legendu, šířenou například po internetu, že autorem Janova evangelia je Marie z Magdaly, vylučuje i samo dotyčné evangelium, protože osoby Marie z Magdaly a „učedníka, kterého Ježíš miloval“ výslovně rozlišuje (J20, 2).

     Když evangelia hovoří o „učedníku, kterého Ježíš miloval“, myslí tím vlastně dva rozdílné muže – Jana Zebedea a Lazara. Tato záměna se pak stala zdrojem nejrůznějších polemik a pochybností. Apoštol Jan, miláček Páně, mohl být rovněž uveden v Ježíšovo zasvěcení.“

     Moje poznání: Jestliže měl Ježíš za ženu Marii Magdalskou, a to měl, nemohl být apoštol Jan miláček páně a nemohl to být ani Lazar. Miláčkem páně byla Marie, žena Ježíšova.

      V této souvislosti ještě uvádím, že Lazar sice odplul do Galie s částí své rodiny, ale později se vrátil a působil jako křesťanský kněz mezi esejci. Nakonec se uchýlil do pevnosti Masada, kde vystupoval jako nejvyšší duchovní bytost a velitel pevnosti pod názvem Eleazar. Byl to právě on, který svým charismem a přesvědčivou výmluvností přivedl 960 obránců  Masady, po jejich tříletém vzdorování Římanům, k rozhodnutí o ukončení života, aby nepadli do rukou vojáků. Jeho dochovaný proslov k obráncům byl bezpochyby esejský, gnostický, dualistický a také křesťanský (4).

 

Některé inkarnace Ježíše Krista

      Moje poznání:  Reinkarnace Krista do hmotné bytosti Ježíše byla jeho 22. reinkarnace na planetě Zemi, ať už úplná nebo krátkodobá. Od inkarnace do Ježíše se až dosud inkarnoval ještě patnáctkrát. Celkem se jedná o 37 inkarnací. Jeho inkarnace byly vždy do mužského těla.

   Edgar Cayce poskytl tento výklad k Ježíšovým inkarnacím: „Byl jedním ze synů Božích, kteří zbloudili na své cestě, avšak skrze svoji další činnost překonal svět. Ježíš patřil k té skupině duší, jež vstoupily do hmotných těl na Zemi, a tak spustily proces dalších reinkarnací na této úrovni bytí. Svým pozdějším příkladným chováním však napravil svůj „prvotní hřích“ a stal se oprávněným vůdcem ostatních.

     Ježíš jako první ze všech bytostí, jež se začaly reinkarnovat na této planetě, dosáhl svými pozdějšími činy takové dokonalosti, že se stal skutečně prvorozeným synem – prvním, jenž dosáhl dokonalosti na této úrovni bytí.“

     V jednom svém výkladu E. Cayce se ptá: „Přemýšleli jste někdy, v jakém stavu byl tehdy svět? Mohl na zemi zůstat život v tehdejší podobě, aniž by On obětoval vlastní život pro ty, kteří hledali Boha? Ne! Neboť v oněch dnech bylo nutné vymýtit všechno zlo, jež se nahromadilo před Božím trůnem. Nabídl svůj vlastní život, aby nám ukázal cestu skrze LÁSKU k Bohu a ke svému bližnímu.

 

     E. Cayce na otázku „jakou roli hrál Ježíš během svých inkarnací ve vývoji základních učení Mohameda, Konfucia, Buddhy, Platona?“ odpověděl: „Tato bytost přímo, či nepřímo – tj. z astrální sféry, ovlivnila všechny tyto formy filozofie či náboženství, jež hlásaly, že Bůh je jeden – věz ó Izraeli, že Pán tvůj Bůh je jeden!“  Kristus se narodil na zem jako člověk v patřičný čas z hlediska duchovního vývoje člověka, aby člověk měl vzor samotného Boha.

     Inkarnace Ducha a duše Kristovy byly buď trvalého charakteru, to je po celou dobu života hmotného těla příslušné bytosti, nebo se jednalo o „krátkodobou inkarnaci“, při které se vymístila duše příslušné bytosti a do těla vstoupila duše Kristova. Těmito způsoby bylo předáváno učení a poselství, které v daném čase a kulturním prostředí mělo být lidem sděleno pro jejich duchovní povznesení. Další způsobem bylo předávání Kristovy energie při modlitbách a meditacích k některým bohům a bytostem.

     Moje poznámka: „Krátkodobá inkarnace“ duše Kristovy umožnila spojení mysli příslušné bytosti s Kristovým vědomím.

 

     Podle Cayce (8) byl Duch Ježíše inkarnován jako Adam, Enoch, Melchizedech, Josef, Jošua, Ješua.

     Podle Steinera (9) byl Kristus jako božská kosmická bytost, která byla v dávné minulosti uctívána a vzývána pod stále novými jmény – Ahura Mazda, Osiris, Hór, Apollo, Baldur – a jež se v těle Ježíše (od křtu v Jordánu) stala člověkem.

     Moje poznání: Další inkarnací Ježíše Krista je dále faraón Achnaton, Kršna, Gautama Buddha,  Padmasambhava, císař Ašók a Muhammad. Mezi Steinerův výčet jmen nepatří Baldur. 

   

     Inkarnace Ježíše Krista spojuje spolu s dalšími jeho inkarnacemi všechna hlavní monoteistická náboženství a nejlaskavější učení o tom, že naší hlavní životní náplní je láska ke všemu a všem, odpouštění všeho a všem i sobě, soucit pro všechny a pomoc druhým! Všichni jsme součástí jednoho celku. Na duchovní úrovni je vše krásně propojeno.

Stručný přehled inkarnací duše Kristovy na planetě Zemi

 

 

inkarnace duše Kristovy	Hinduismus Sikhismus     Hi	Judaismus       Ju	Buddhismus       Bu	Konfucio-nismus a další   Ko	Křesťanství       Kr	Islám       Is	New age       Na	Mimo tato náboženství     Mn	celkem
úplná	6	2	4	1	0	0	0	2	15
krátkodobá	3	2	4	3	4	1	2	4	23
Kristovo vědomí	7	0	16	99	8	2	49	3	184
hlasové sdělování	2	3	12	0	5	2	50	0	74
celkem	18	7	36	103	16	5	101	8	296

 

Úplné inkarnace představují bytosti:

Hi: Krišna, Mithras, Nának, , Kabír Sahib, Sant Kirpal Singh, Maharaj Charan Sing Ji

Ju: Josef, syn Jakobův, Ježíš

Bu: Buddha, Ašóka, Zenda, Padmasambhava

Ko: Konfucius (Kchung-fe-c´)

Kr:

Is:

Na:

Mn: Adam, Achnaton,

 

Poznámka: Ježíš se narodil v zemi, kde převažoval Judaismus, ale byl ve skutečnosti Esejcem, nebyl Židem; stál u zrodu křesťanství, ale nezaložil ho.

 

Krátkodobé inkarnace představují bytosti:

Hi:  Guru Ardžán,  Bába Sawan Singh Ji, Maharaj, Šrila Prabhupáda

Ju: Enoch, Moses de León

Bu:  Ahura Mazda,

Ko: Ĺao-c´

Kr: Sv. František z Assisi, Eckhart, Albert Einstein, bratr Roger Schutz-Taizé; bratr Roger byl inkarnací apoštola Jana

Is: Mohamed

Na: Bahá'u'lláh.

Mn: Apollón, Hérakleitos, Platón, Aristotelés

 

Poznámka: Všechny inkarnace duše Kristovy, kterých bylo mimo Ježíše dosud 37, jsou nalezeny.

 

Kristovo vědomí bylo předáváno bytostem:

Hi: Zoroaster

Ju:

Bu.

Ko: Mocius

Kr: Sv. Tomáš Akvinský, Dante Alighieri, Jan Hus, William Penn, Matteo Ricci  

Is: Rábi´a, Rúmí

Na:

Mn: Osiris, Hór, Melchizedech

      Moje poznámka: Výčet těchto jmen je dán mým poznáním, není úplný a bude doplňován.

 

 

Podrobnější údaje o jednotlivých bytostech

 

     Poznámka: Většina textů, týkajících se jednotlivých inkarnací, pochází z Wikipedie.

 

     Adamem byla první trojjediná lidská bytost mužského principu, jejíž součástí byla duše a duch, kterou jako křesťané nazýváme Kristem, dále mysl a hmotné tělo. Tato první inkarnace je datována do roku 70 tisíc př.n.l.

 

     Kršna byl synem jaduského krále Vasudéva, nar. v Mathuře, zemřel asi 1200-1100 před Kr. Předmětem uctívání se stal celý jeho život. Je považován za Syna Boha Stvořitele Brahmy. Je součástí Boží trojjedinosti Brahma, Kršna a Šiva. Po sedmi předcházejících vtěleních je Kršna osmou inkarnací boha. Kršna nebo též Krišna (doslova „černý“, „tmavý“, nebo "všepřitažlivý") je podle védské tradice Nejvyšší Bůh, ze kterého vše pochází, a který všemu vládne. Někdy je označován za osmého avatára boha Višnua, ale podle Bhágavata Purány je Kršna a Višnu jedna osoba, avšak Višnu má svůj původ v Kršnovi, tzn., že ve skutečnosti Kršna je zdrojem všech avatárů (i Višnua). V knize Bhagavad-gítá Kršna sám o sobě mluví jako o Nejvyšší Osobě. Během různých věků Kršna sestupuje jako inkarnace (avatár) na tuto planetu Zemi v různých podobách.

     Zrození Kršny je popisováno takto: Před nejméně čtyřmi tisíci léty př. n. l. se zjevil panně Dévakí (=stvořená pro boha), pocházející z královského domu, Višnu v podobě muže. Dévakí upadla do extáze a byla božím duchem, který před ní vystoupil v celém lesku svého božského majestátu, „zastíněna“ a počala. Tradice líčí událost následovně: „Požehnaná jsi, Dévakí, mezi ženami, buď vítána pro dílo spásy…On přijde se zářící korunou, nebesa a země budou naplněna radostí…Panno a matko, zdravíme Tě. Ty jsi matkou nás všech, neboť se zrodí Spasitel. Nazveš jej Kršnou.

 

     Apollo (Apollón) je bohem řecké a římské mytologie a náboženství. V pozdějších dobách byl také identifikován s Héliem, který je zosobnění Slunce. Apollón je považován za božstvo, které má moc nad morem, světlem, sluncem, uzdravením, uměním, lukostřelbou, věštbami a proroctvími, kolonisty, tancem, rozumem, a které též chrání stáda. Apollo byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy.

 

      Enoch (Henoch) byl patriarcha, sedmý po Adamovi. Byl nejstarším synem Kaina, synovcem Abraháma, otcem Methúšalachovým a praotcem Noema. Enoch je ve starozákonních textech považován za znalce božích tajemství a jednoho z mála lidí, který byl vzat ještě před svou smrtí na nebesa.

 

     Josef je syn Jákobův. Ve Starém zákonu je to příběh o Jakobových bratřích. Bratři nenávidí Josefa, kterého otec Jakob obzvlášť miluje. Snaží se ho zahubit, ale prodají ho do otroctví do Egypta. Josef se dostal nejdříve jako otrok do domu Putifara, kde musel odolávat nástrahám Putifarovy ženy. Za falešné obvinění byl Josef vsazen do vězení. Ve vězení vyložil dvěma vězňům jejich sny, které se za tři dny naplnily. Jeden z těchto vězňů byl číšník samotného faraóna. Když měl faraón jednou sen, s jehož významem si nevěděl rady a ani jeho mudrci, vzpomněl si číšník na Josefa. Josef správně faraonovi vyložil sen tak, že Egypt čeká nejdříve sedm let veliké hojnosti a pak nastane sedm let hladu. Josef se stal za to správcem Egypta. V době hojnosti byly vytvořeny zásoby obilí, které zachránily Egypt od hladu v době neúrody. Nakonec i jeho bratři s Jákobem byli obdařeni obilím v době jeho nedostatku v Palestině.

 

  

     Mithras – Mithra - Mitra byl další hmotnou inkarnací Krista. Byl Mistrem a poslem Božím. Narodil se v Persii, v místě, které se nyní jmenuje Pasargady v roce 995 př . n. l.  Patřil do skupiny Peršanů. Jeho posláním bylo přinést učení o existenci jediného Boha. Zemřel v roce 942 př. n. l. Lidé, kterým hlásal své učení, ho považovali za Boha. Později se stal kultovním bohem, ale to už byla jeho činnost a učení opředeno mýty tak, jak se to stalo v mnoha jiných inkarnacích, kdy učení začali „vykládat“ kněží.

     Mithras byl chápán jako bůh slunce a světla. Je to mladý bojovník a obnovovatel světa, který prostřednictvím krvavé oběti kosmického býka pravidelně zachraňuje a cyklicky obnovuje veškerý život.

     Hlavním cílem mithraismu byla spása duše a zajištění věčného života, toho lze dosáhnout postupným zasvěcením do mysterijních obřadů. Překonáváním četných překážek a nástrah a plněním různých úkolů a příkazů (například postu) bylo možné postupně dosáhnout sedmi stupňů zasvěcení, jimž odpovídá představa stoupání duše zemřelého k nebi sférami sedmi planet (sblížení mithraismu, obdobně jako gnosticismu, s astrologií). Ke každému iniciačnímu stupni hierarchie kultu byla přidělena jedna planeta (a zřejmě i božský patron).

     Není už známo, nakolik je helénský a římský Mithrův kult pokračovatelem perského náboženství a jeho reformní podoby zavedené prorokem Zarathuštrou – zoroastrismem. Úcta k Mithrovi byla v Persii velmi rozšířená, ale Mithra se nemohl stát ústřední postavou zoroastriánského náboženství, byl trvale zastíněn nejvyšším božstvem zoroastrismu Ahurou Mazdou, čímž byl natrvalo druhořadým bohem. Z toho důvodu se Mithrův kult nemohl uchytit v Persii, ale našel si stoupence v nábožensky tolerantním helénistickém Středomoří a později také v Římské říši, kde se hojně šířil během      1. století  n. l. (jedna Mithrova svatyně byla nalezena dokonce na území Británie nedaleko Londýna).

     Mithra je sice původem indo-íránský bůh, ale na území Persie (dnešní Írán) nebyla (na rozdíl od helénského světa a starověkého Říma) nalezena žádná Mithrova podzemní svatyně ani žádný pozůstatek mithraismu. To může být také důkaz, že Mithrova mystéria nevznikla na území Perské říše, nýbrž se postupně vyvíjela v helénistickém světě, kam se perský bůh dostal prostřednictvím obchodu a výbojů. Mithra byl také velice oblíbený v Pontském království  (několik zdejších králů neslo také mimo jiné jméno Mithradatés, což doslova znamená „daný Mithrou“), kam doputoval ze sousední Sásánovské říše (snad prostřednictvím perských zoroastriánských mágů). Mithrův kult se poté rozvíjel na území Malé Asie (pravděpodobně nejvíc stoupenců si nalezl právě v Pontském království).

     Shromaždiště účastníků Mithrových mystérií tvořila jeskyně či uměle zbudovaná podzemní svatyně (zvaná mithraeum) s oltářem, zdobeným výjevy z Mithrova mytologického života, později vznikaly také nadzemní chrámy (podobné křesťanským kostelům). Někdy bývají v podzemních svatyních umístěné otvory, odkud měly dovnitř proudit paprsky slunečního svitu. Ty měly osvětlovat některá speciální místa (například oltář) během obřadů a celkově tak podtrhovat atmosféru svatyně.

     Moje poznáni: Tradice budování podzemních svatyní, a později i budování chrámů, vznikla až v helénistickém středomoří.

 

     Ahura Mazda je v zoroastrismu nejvyšší bůh dobra. Jeho protivníkem je Ahriman. Symbolem Ahury Mazdy je oheň. Podle zoroastrismu svět stojí na protikladech a na věčném konfliktu dobra a zla, pravdy a lži. Nakonec zvítězí dobro.

    

     Další reinkarnaci byl Zenda, který byl otcem Zoroastra.  Zenda napsal své učení do knihy známé jako „Zendavesta“ a představuje staroiránský náboženský spis.  Známější postavou je pak jeho syn Zoroaster (Zarathuštra), který žil v 16. stol. př. n. l. a byl to staroperský náboženský reformátor.

 

           Achnaton, původním jménem Amenhotep  (IV.), byl panovník 18. dynastie ve starověkém Egyptě v období Nové říše, manžel proslulé královny Nefertiti. Vládl přibližně v letech 1359–1342 nebo 1352–1336 př. n.  l.

     Z doposud ne zcela jasných důvodů provedl radikální, primárně náboženskou reformu, která ovšem ve svých důsledcích zasáhla všechny „oblasti života země – od zahraniční politiky až po umění, ba dokonce i samotný egyptský jazyk". Soudí se, že v té době mocné Amonovo kněžstvo, po smrti Amenhotepa III. a odchodu Achnatona do nového města Achetatonu, vyvíjelo mocenský tlak, se snahou o vlastní nadvládu nad Horním Egyptem. Jejím nejvýraznějším projevem byla postupně stupňovaná persekuce tradičního náboženství a jeho nahrazení státním kultem slunečního boha Atona s výraznými teokratickými a také (spíše implicitními) monoteistickými tendencemi. Tím, že Achnaton velký Amonův majetek v zemi zabavil z jeho zrušených chrámů a převedl pod svoji osobní královskou správu, tak v konečném důsledku jeho náboženská, politická a kulturní reforma vedla k rozvratu hospodářství a celkovému společenskému chaosu v zemi. Po smrti královského páru Achnatona s Nefertiti, jejich nástupců Smenchkareho a Meritaton, jako jedinými Atonovými veleknězi z celé zemi, je Achnatonova reforma nahrazena předešlým společenským řádem.

 

     Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gautama, (přibližně 564/3 př. n. l. Kapilavastu nebo v Lumbiní – podle legendy zemřel 13. října 484/3 př. n. l. Kušinagara , podle théravádové tradice žil v letech 623–543 př. n. l.) je zakladatel buddhismu. Jméno Buddha znamená probuzený, osvícený.

     Podle tradice se narodil jako princ královského rodu Šákjů (proto je později nazýván Buddhou Šákjamunim). Do 29 let žil pohodlným životem syna místního vládce, oženil se (manželka Jasódhara) a měl syna (Ráhula). Poté – aniž by spatřil právě narozeného syna – opustil domov a věnoval se nejrůznějším praktikám, pomocí nichž chtěl dosáhnout osvobození  z utrpení, které je spojeno s každou existencí, a neustálého koloběhu znovuzrozování (samsáry). Nakonec podle legendy ve věku 35 let objevil střední cestu, která se vyhýbá všem krajnostem, a dosáhl probuzení, konečného osvobození z utrpení a koloběhu životů. Následujících 45 let předával své učení, ať už mnichům (založil první mnišské společenství na světě), tak laikům. Zemřel u Kušinagary obklopen svými mnišskými následovníky.

     Poznámka: Ve skutečnosti je koloběh životů nekonečně velký, protože i když duch dosáhne Božství, přeje si za nějaký čas znovu vstoupit do hmotných těl. Znovu se reinkarnovat.

     Ve věku asi třiceti let, podobně jako Ježíš Kristus, začíná Buddha se svou kazatelskou činností. Stejně jako Ježíš, vydává se Buddha se svými učedníky v dobrovolné chudobě na pouť, během které se jim svěřuje se zásadami, obrazy a podobenstvími svého učení. Stejně jako Ježíš Kristus má i Buddha dvanáct hlavních učedníků a jeho první stoupenci jsou dva bratři, opět v souladu s prvními přívrženci Ježíšovými. První Buddhovi společníci sedí pod fíkovníkem a Buddha sedící pod fíkovníkem dosahuje osvícení. Také Ježíš nachází jednoho učedníka sedícího pod fíkovníkem. Oba, Buddha i Ježíš mají své oblíbence a jednoho učedníka, který je zradí. Tak silně, jak Ježíš útočí na farizeje, pravověrné vyznavače Tóry, kritizuje také Buddha povrchní a ritualizované zákonodárství ortodoxní kněžské kasty bráhmanů. „Jako dědicové naučeného jednání tkají kněží svou síť zákonů a jsou vždy tam, kde je pěstováno zlo.“ Podobně se vyjadřuje také Ježíš o farizejích.

     Analogie Ježíšovy a Buddhovy etiky je všeobecně známá. Obě zakazují zabíjení, krádeže, lhaní a cizoložství. Obě přikazují vážit si starších. Obě chtějí pomoci dobra zvítězit nad zlem, hlásají lásku k nepřátelům a velebí mírumilovnost srdce. Obě nabádají k tomu, aby lidé neshromažďovali zbytečné bohatství na Zemi a dali přednost milosti před obětí. Shoda je častá a existují místa v textu, která jsou téměř identická. Jak Ježíš, tak Buddha sami sebe označovali za „Syna člověka“.

 

     Konfucius (nar. 552 / 551 př. n. l. ve Čchü-fu,  v čínském státě Lu, + 479 př. n. l.,) byl čínský filozof, sociální politik a státník. Jeho morální filozofie vycházela z náboženské úcty. V návaznosti na Konfuciovo učení se rozvíjí konfucianismus, který výrazně zasáhl do dějin náboženství východní Asie. Konfucius bývá považován za prvního čínského filozofa. Je to reformátorská postava, která spolu s dalším filozofem Lao-c' natrvalo poznamenala čínskou kulturu, politiku a náboženství.

     Konfucius se zajímal hlavně o politiku, filozofii a etiku osobního a rodinného života. Základní ctností je podle Konfucia žen (humanita).

     Konfucius odmítal ideu mudrce odtrženého od světa (základním rysem jeho filozofie je příklon ke člověku a k praktickému životu). Své následovníky vedl k tomu, aby se účastnili veřejného života a sám jim šel příkladem - jako padesátiletý se stal ministrem spravedlnosti ve státě Lu. Konfucius zastával názor, že lidé, kteří se sami vzdělávají a pracují na zušlechťování svého charakteru, budou připraveni a schopni vést stát nového typu - ušlechtilým způsobem (podobně, jako se to podařilo předešlým čínským dynastiím, ke kterým Konfucius choval obdiv).

     Konfucius nevytvořil žádný systém logiky či metafyziky, ale etiky. Jeho nauka je souborem zásad a principů lidského chování a žití. Neuznával dědičné nároky na šlechtické stavy, tvrdil, že prostřednictvím zdokonalování se člověk do tohoto stavu dostává sám.

     Moje poznání: Také Buddha a Konfucius žili část svého života ve stejné době. Také u nich došlo k dvojnásobné inkarnaci duše a ducha Kristova.

 

     Hérakleitos z Efesu, starořecky (cca 540 př. n. l. – 480 př. n. l.) byl řecký předsókratovský filosof (respektive myslitel, který byl později – v době, kdy už filosofická tradice existovala – zpětně označen za filosofa), rodák z Efesu, města na západním pobřeží Malé Asie, kde se dnes rozkládá Turecko. O jeho životě a osobnosti je známo jen velmi málo a velká část informací je pravděpodobně smyšlená. Kvůli osamělému životu, který vedl, a zejména pro nejasný smysl jeho zachovaných filosofických zlomků a opovržlivé poznámky o lidechje již od starověku nazýván „Temný“ či „Plačící filosof“.

     Data Hérakleitova narození (cca 540 př. n. l.) a úmrtí (cca 480 př. n. l.) jsou založena na Díogénově údaji, že zemřel v šedesáti letech života, a že byl v mužném věku („akmé“, tj. přibližně 40. let, kdy člověk podle řeků dosahuje úplné fyzické a duševní zralosti) za 69. olympiády, to jest v letech 504 až 501 př. n. l. Suidás zaznamenává totožný údaj a dodává, že to bylo "za vlády Dáreia, syna Hystaspova", což je správně. Ve knize Hérakleitos však F. Ch. Kessidi uvádí, že předpoklad, že zemřel o několik let později, tedy asi roku 475 př. n l., je "poměrně přesvědčivý".

     Hérakleitos pocházel z královské rodiny v Efesu, který leží na západním pobřeží dnešního Turecka, a tedy vysoký aristokrat. Je několik verzí jména jeho otce; Díogenés (3. století n. l.) píše "Hérakleitos z Efesu byl syn Blosónův – nebo podle některých Hérakontův."

     Díogenés říká, že Hérakleitos "Již od dětství vzbuzoval podiv; už jako mladík říkal, že nic neví, ale když dospěl, tvrdil, že všechno poznal. Nebyl žákem nikoho, nýbrž prohlašoval, že vyhledal sám sebe ("Prohledal jsem sebe sama.“) a naučil se všemu sám od sebe.“<. Taková tvrzení nalézají podporu i v Hérakleitových přímých zlomcích – kromě "Prohledal jsem sebe sama.“ je lze uvést do souvislosti s jeho výrokem, že "Čeho se týká vidění, slyšení, učení, to já nadevše ctím.".

     Z Hérakleitova učení je pro moderního člověka největší inspirací učení o změně jako podstatném rysu vesmíru („Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“), učení o logu, nejčastěji vykládaném jako rozum řídící svět, a přesvědčení o významu, jednotě a síle protikladů („Cesta nahoru-dolů, jedna a táž“, „Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, námaha odpočinek.“).

     Není důvod pochybovat o pravdivosti údaje, že Hérakleitos byl autorem jediné knihy. Kromě Díogena, který píše "Kniha, která se mu připisuje..." dílo dokládají například Aristotelés a Démétrios Rhétór a Díogenés dále píše v kapitole své knihy o Sókratovi: "Vypravuje se, že když dal Eurípidés Sokrátovi přečíst Hérakleitův spis..."

     Za takových okolností je třeba ji věnovat pozornost. Díogenés ji charakterizuje takto: "(Hérakleitova kniha) se podle souvislosti nazývá O přirozenosti, dělí se však na tři části, totiž o veškerenstvu, politickou a teologickou. (Stoik) Kleanthés (dělil filosofii) až na šest částí...: na dialektiku, rétoriku; etiku, politiku; fyziku a teologii." Na ty tři poslední části se podle Díogena dělilo i Hérakleitovo dílo; Kleanthés byl tedy původcem tohoto dělení a podle něj se řídili i další komentátoři, kteří většinou také pocházeli z řad Stoiků.

     Přesto (a možná právě proto), že mají mnoho odlišných výkladů a rekonstrukcí, Hérakleitovy zlomky přitahují velkou pozornost, hlavně kvůli originálním, nesoudobým, zajímavým náhledům na fungování vesmíru i lidskou společnost.

     Učení

     Všechno plyne

     Platón nám sděluje, že Hérakleitos říká, že "všechno se pohybuje a nic netrvá". Pro toto tvrzení lze nalézt doklad v snad nejznámějším Hérakleitově zlomku "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.", nebo, přestože to není tak zřejmé, ve zlomku, který ve zkratce říká, že "Slunce je vždy nové.". Dle výkladu v knize Zdeňka Kratochvíla Délský potápěč k Hérakleitově řeči totiž tento druhý zlomek znamená to, že jelikož se vše neustále mění, nelze se podruhé podívat na totéž Slunce; to je nové každým okamžikem, vždy.

     Pralátka: Oheň

     K vysvětlení původu a podstaty světa využívá Hérakleitos oheň. Nechápe jej ale stejnějako filosofové milétské školy své "pralátky"; Thalés vodu, Anaximandros apeiron, čili "neurčito, bezmezno" a Anaximenés vzduch,^[20] jak se domníval například Simplikios, když o Hérakleitovi a Hippasovi řekl, že zastávají názor, že se "všechno jsoucí tvoří z ohně jeho zhušťováním a zředováním", nebo Galénos, který zase tvrdil, že to, že je oheň pralátka, dokazoval (například) Hérakleitos tvrzením, že jeho větším a větším stlačováním vzniká prve vzduch, pak voda a nakonec země. Hérakleitos ohni pouze připisuje jisté významné vlastnosti (je "aktivní", "věčný", "sám se živí" a "stoupá"), že se, podle toho, co říká Kratochvíl, jeho "pohasínáním" vydělují protiklady (o kterých ještě bude řeč) a jeho "vzplanutím" se zase sjednocují a že se koloběh látek ve světě děje skrze "obraty ohně". Je také zahodno zmínit Aristotelovo tvrzení, že Hérakleitos tvrdí, "že se vše jednou stane ohněm..."

 

     Platón, 427 př. n. l. – 347 př. n. l.) byl řecký filosof, pedagog a matematik.  Platón byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy. Jméno Platón je pouze obecně rozšířený pseudonym tohoto filosofa, jeho původní jméno bylo Aristoklés, syn Aristóna a Periktiony. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů vůbec; britský filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal většinou formou rozprav mezi svým učitelem Sókratem a dalšími osobami, kterým Sókratés svými otázkami pomáhá vyvrátit jejich předsudečné a nezralé názory a dospět k lepšímu poznání.

     Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou:

• rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním;
• ctnost a možnost výchovy ke ctnosti;
• spravedlivé, a přitom trvalé uspořádání obce;
• dobro jako konečný cíl člověka i obce.

     Je po něm pojmenován měsíční kráter Plato.

     Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj původ od athénského krále Kodra, matka Periktioné pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a její bratři Charmidés a Kritiás se podíleli na vládě třiceti na konci peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Pótóné byla matka filosofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii. Aristón patrně brzy zemřel a Periktioné si vzala svého strýce Pyrilampa, diplomata a přítele Perikleova. S ním měla syna    Antifóna. Platón, který o sobě téměř nepíše, dává všem vystupovat v sókratovských dialozích. Podle Diogena Laertia dostal jméno Aristoklés po svém dědovi, přezdívku Platón (široký, mohutný) mu prý dal jeho zápasnický trenér; jiní ji odvozovali od jeho nezvykle širokého čela. V mládí dostal vynikající vzdělání v gramatice, hudbě a gymnastice a s filosofií jej seznámil Kratylos, žák Hérakleitův.

     Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle Faidóna nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen.^[1] Poté, co byl jeho učitel roku 399 př. n. l. odsouzen a popraven, odešel snad Platón z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicílii, do Egypta a do Kyrény. O cestách na Sicílii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listu, jediném zachovaném autobiografickém textu.

     Ve věku 40 let (tedy snad roku 387 př. n. l.) se vrátil do Athén a v „Akadémově háji“ založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách ve vysokém věku 82 (nebo 84) let.

 

     Aristotelés ze Stageiry byl filosof vrcholného období řecké filosofie, nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského.  Také Aristotelés byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiki v dnešní řecké Makedonii, asi 80 km východně od Soluně - Thessaloniki (proto se někdy nazývá Stagirita), zemřel v roce 322 př. n. l. v Chalkidě, asi 60 km SV od Athén.

     Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. V letech 367 až 347 Aristotelés studoval a pak i vyučoval v Platónově Akadémii v Athénách. Po Platónově smrti odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Roku 343 př. n. l. jej povolal makedonský král Filip jako vychovatele svého syna Alexandra (budoucí Alexandr Veliký).

     Po Filipově smrti se Aristotelés vrátil zpět do Athén, kde se plně věnoval vědě a kde roku 335 př. n. l. založil vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion, nebo také peripatetická škola (z názvu krytého sloupořadí peripatos (περίπατος), kde se žáci učili, nebo od slovesa peripatein (procházet se), neboť Aristotelés se prý se svými žáky při výuce procházel). Během 13 let, které strávil v Athénách, vznikla většina jeho spisů, někdy spíše poznámek nebo záznamů z přednášek.

Roku 322 př. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristotelés v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z rouhání bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a kde v následujícím roce zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle své ženy.

     Na rozdíl od svého učitele Platóna, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristotelés obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platónův učitel Sókratés se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou a závaznou argumentaci, jak ji má svým žákům přednášet učitel.

     Platón v Sedmém listě výslovně říká, že žádnou svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože vychází z vlastního přemýšlení a vyžaduje vnitřní úsilí a konfrontaci různých názorů, z níž teprve jako třením dřev o sebe „vyšlehne oheň poznání a rozumu“.^[1] V Aristotelově myšlení hraje naproti tomu mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filosofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat.

     Tímto novým vymezením filosofie položil Aristotelés základy soustavné filosofie jako snahy „porozumět tomu, co jest“, ale také různých věd, například anatomie, astronomie, biologie, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filosofické oblasti psal o estetice, etice, metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé.

     Základem aristotelského třídění věcí je představa nadřazeného rodu (řecky genos, latinsky genus), jehož jednotlivé druhy (eidos, species) se navzájem liší „specifickou“ čili druhovou diferencí. Definice tak spočívá v určení (společného) rodu a tohoto rozdílu vůči ostatním druhům v něm. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do „stromu“ nadřazených a podřazených kategorií, na čemž spočívá tzv. binomická nomenklatura v botanice, zoologii atd.

     V „první filosofii“ čili metafyzice, která pojednává o jsoucnech a bytí, se Aristotelés snaží překonat Parmenidovo ostré rozlišení „jsoucího“ a „nejsoucího“, které v důsledku vylučovalo každý vznik, změnu a zánik. Používá k tomu rozlišení mezi možností (dynamis, potentia) a uskutečněním (energeia, actus): vznikající věc už musela být možná, a tedy přechází z možnosti k uskutečnění. Každá změna ovšem musí mít svoji příčinu. Aristotelés rozlišuje příčinu

1. látkovou (hyletiké, materialis), tj. materiál či látku,
2. tvarovou (eidetiké, formalis), tj. představu či tvar,
3. účinnou (hothen hé arché, efficiens), tj. toho, kdo ji působí, a
4. účelovou (hú heneka, finalis).^[2]

     Tak když se staví dům, musel se o to „přičinit“ jak stavební materiál, tak představa domu, stavitel a konečně účel: někdo chce bydlet. Pokud by některá z nich chyběla, nemohlo by se stavět.

     Na tomto příkladu je vidět, že Aristotelova představa o jsoucím se od novověké filosofie a vědy liší především v tom, že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli "rozlehlá věc" (Descartes) nebo hmotný objekt. Jsoucno se může pohybovat a měnit, a to zejména za nějakým cílem, který patří k jeho přirozenosti (entelechie). Aristotelova filosofie je tedy teleologická. Za druhé je Aristotelovi cizí představa aktuálního nekonečna. Proto ani řetězec příčin nemůže být nekonečný, nýbrž musí skončit u první nutné příčiny, „prvního nehybného hybatele“, jehož pak křesťanská teologie ztotožnila s Bohem.

Pravidlům správného myšlení, usuzování a argumentace je věnována řada spisů, tradičně označovaných jako Organon čili nástroj, rozumí se právě myšlení. Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis) vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je sylogismus: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské logiky vznikla predikátová logika včetně kvantifikátorů. Aristotelova „analytika“ či logika jakožto nauka o pravidlech myšlení a řeči také z jazyka a z jeho forem vychází: podstata, případek (akcidens), atribut a podobně jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka.

 

Lao-c' je jedna z nejvýraznějších postav čínské filosofie, jejíž historická existence je ovšem nejasná.

Čínská tradice umísťuje jeho život do 6. století př. n. l., mnoho moderních škol však jeho existenci staví do 4. století př. n. l., případně jej považuje za kompilát postav několika filosofů z těchto období. Lao znamená „ctihodný“ nebo „starý“, tak jako v moderní mandarínské čínštině laoshi „učitel“. V české transliteraci c' je v tomto kontextu obvykle překládáno jako „mistr“. Tato bytost představuje krátkodobou inkarnaci duše Kristovy.

     Ve svém životě měl na starost archivy dynastie Čou, z mnohých knih, o které pečoval, také pramení jeho moudrost. Další legenda praví, že když chtěl odejít ve stáří do samoty, zastavil ho na hranicích strážce. Strážce ho prosil, aby než odejde, sepsal své myšlenky do knihy. Tak vznikla jeho nejslavnější kniha Tao te ťing, základní kniha taoismu.

     Lao-c' pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, okresu Ku v lenním státě Čou. Byl historikem státního archivu v Čou.

     Kchung-c' (tj. Konfucius) se jednou vypravil do státu Čou, aby se Lao-c´otázal na ceremoniál. Lao-c' řekl: „Lidé, o nichž mluvíš, už dávno zpráchnivěli a známe jen jejich slova.“ A dále pravil: „Nalezne-li urozený člověk svou dobu, povznese se; nenalezne-li ji, odejde a nechá růst plevel. Slyšel jsem, že dobrý obchodník pečlivě skrývá své poklady, jako by měl v domě bídu; že urozený muž dokonalé ctnosti se navenek jeví jako hlupák. Vzdej se, příteli, své pýchy a svých rozmanitých přání, svých vnějších gest a ctižádostivých plánů. To vše je pro tvé vlastní já bezcenné. Víc ti nemám co říci.“

     Kchung-c' odešel a svým žákům řekl: „Ptáci – vím, že dovedou létat; ryby – vím, že dovedou plavat; divoké zvíře – vím, že dovede běhat. Ale nechápu, jak dokáže drak létat s větrem a oblaky a vystupovat do nebe. Dnes jsem spatřil Lao-c´a ; myslím, že je roven draku.“

     Lao-c' si hleděl tao a ctnosti. Cílem jeho učení je zůstat skryt a beze jména. Žil dlouhá léta v Čou. Viděl pád státu Čou a odešel odtud. Přišel na hranice. Strážce průsmyku Jin Hin mu řekl: „Pane, vidím, že chceš odejít do samoty; kvůli sobě samému tě prosím, ulož své myšlenky do nějaké knihy.“ A Lao-c' napsal knihu o dvou dílech a pěti tisíci a několika slovech, která pojednává o tao a ctnosti. Potom odešel. Kde se jeho život skončil, nikdo neví.

     Tento strážce se zasloužil o dějiny filozofie téměř stejně jako Lao-c' sám. Kdyby Mistra nepřinutil, aby zapsal své myšlenky, byla by světová literatura chudší o jednu ze svých nejvznešenějších knih a zanikly by myšlenky jednoho z největších mudrců všech dob i národů.

     Moje poznání: Setkání obou filosofů je pouhá legenda, protože Lao-c´ se narodil později než Konfucius, opravdu ve 4. stol. př. n.l. Jejich učení ale vycházelo ze stejného pramene.

 

        Další reinkarnace ducha Ježíše Krista je císař Ašóka, který panoval v letech 273-232 př. n.l.  Ašóka byl jednou z nejvýznamnějších politických, mravních a duchovních osobností světové historie. V jednom svém výnosu napsal: „Všichni lidé jsou mými dětmi. Ašóka nechal v celé Indii zřídit nejméně 84000 buddhistických klášterů a všude ve své obrovské říši stavěl nemocnice pro lidi i zvířata. Podle Buddhových pokynů organizoval Ašóka šíření buddhistického učení.

***

     Mohamed, též Muhammad byl náboženský a politický vůdce a poslední prorok islámu, který je muslimy považován za poslední krok zjevování monoteistického náboženství, jehož dřívější verze byly učeny Abrahámem, Mojžíšem, Ježíšem a ostatními předcházejícími proroky. Většina nemuslimů ho obecně pokládá za zakladatele náboženství islámu.

     Narodil se roku 570 n. l. v Mekce; pocházel z rodu Hášimovců a kmene Kurajšovců. Záhy osiřel a byl vychován svým strýcem Abú Tálibem. Věnoval se obchodování a ve věku 25 let se oženil s Chadídžou. Ve věku 40 let obdržel při meditaci v jeskyni první zjevení od archanděla Džibríla (Gabriela). Tři roky po prvním zjevení začal Mohamed v Mekce kázat o víře v jediného Boha (Alláha), který nevěřící po smrti trestá a věřící odměňuje.

     Kvůli perzekuci ze strany bohatých mekských rodů byl Mohamed spolu s hrstkou svých následovníků donucen emigrovat do Jathribu (později známého jako Medína), což mu umožnilo stát se vůdcem první otevřeně muslimské komunity. Následovala válka mezi Mekkou a Medínou, ve které nakonec byli muslimové vítězní. Vojenská organizace, zlepšená těmito střety, se stala základem k dobytí ostatních arabských pohanských kmenů. V době Mohamedovy smrti již byla Arábie sjednocena novým náboženstvím. Mohamed po sobě nezanechal žádné přímé následovníky, což bylo později příčinou rozdělení muslimské obce na šíity a sunnity. Zemřel 8. června 632 v Medině.

 

Svatý František z Assisi (vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone), zvaný někdy též sv. František Serafinský,se narodil 5. července 1182 v Assisi, asi 25 km východně od Perugie, dnešního hlavního města stejnojmenné provincie v oblasti Umbria.  Sv. František byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy.

     Františkův otec, Pietro Bernardone, byl bohatý obchodník s látkami. Matka Jana Picaová pocházela z Francie, patrně z Provence. Při křtu dostal jméno Giovanni (Jan). Protože od matky uměl francouzsky, dali mu kamarádi přezdívku malý Francouzek (Francesco). Toto jméno později použil jako své jméno v řádu.

     Za téměř tisíc let od jeho narození nakupili životopisci pro Františkovu slávu bezpočet historek, které jsou z větší části pouhé legendy. Např. není pravda, že se narodil ve stáji. V mládí se František nijak nevymykal ze společnosti bohatých mladíků, kteří by se dnes označili za zlatou mládež. Stejně jako ostatní miloval truvérské písně a hodlal se stát udatným rytířem. Daleko od pravdy nejsou ani zmínky o jeho bezstarostnosti a marnotratnosti. Aby svou touhu uskutečnil, zúčastnil se František v roce 1201 výpravy proti Perugii. Assisi však bylo poraženo a František strávil celý rok v zajetí, než byl dojednán mír a zajatci propuštěni. V zajetí trpěl vážnou chorobou, která mu také zabránila, aby se v roce 1205 zúčastnil tažení proti císaři Filipu Švábskému.

     V průběhu vojenského tažení a nemoci měl František četné sny a vidění, ve kterých mu Bůh sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Ježíši Kristu. V mladickém nadšení se rozhodl vykonat pouť do Říma. Tam jej však čekalo obrovské zklamání nad bohatstvím církve a chudobou lidí. Zahodil peníze, vyměnil si oděv s nejbližším žebrákem a žebral u vchodu do baziliky. Po této příhodě putoval po kraji, pomáhal chudým, rozdával svůj majetek, až otci došla trpělivost a vydědil ho. František nějaký čas pobýval v klášteře v Gubbiu, kde pracoval jako umývač nádobí, opravoval kostely v Porziuncule a pomáhal malomocným. Hlásal absolutní chudobu a úplné odevzdání do vůle Boží.

     V té době se okolo něj shromáždili první žáci. V roce 1209 František sepsal jednoduchá řeholní pravidla a vydal se do Říma k papeži Inocencovi III. Ten zprvu jejich schválení odmítl, ale posléze je přece schválil a tak umožnil vznik Řádu menších bratří. Doplněnou řeholi pak potvrdil papež Honorius III.

     Je pochopitelné, že hlásání absolutní chudoby nebylo ani v té době nikterak populární a lidé se zrovna na jeho kázání nehrnuli. Odtud pochází známá legenda, že když nenalezl posluchače mezi lidmi, odešel do lesa a kázal lesní zvěři, která mu pozorně naslouchala.

     Nicméně postupně jeho příznivců a následovníků přibývalo. V roce 1212 projevila zájem o následování Františka první žena, Klára. František nejdříve poslal Kláru do benediktinského kláštera, teprve později se rozhodl společně s ní založit Řád svaté Kláry (Ordo Sanctae Clarae, jinak známé jako Klarisky nebo Řád chudých paní). Členkou tohoto řádu byla svatá Anežka Česká.

     V roce 1218 pak založil tak zvaný třetí řád pro věřící, kteří by ho chtěli následovat, ale nemohou nebo nechtějí se vzdát světského života (terciáti, dnes terciáři). Mezi jeho příslušníky patřil např. francouzský král Ludvík IX. nebo německá šlechtična Alžběta Durynská.

     František toužil hlásat slovo boží po celém světě a nabádal k tomu i své následovníky. Stal se tak vlastně zakladatelem organizované misijní činnosti. Toužil prý i po mučednické smrti a cílevědomě vyhledával nebezpečí. S křížovou výpravou se dostal do Egypta a vypráví se, že se dostal až k tureckému sultánovi a hlásal mu evangelium. Ten byl Františkem tak zaujat, že ho navzdory všem zvyklostem nenechal ani mučit ani popravit, ale v pokoji ho propustil.

     Jeho fyzický stav se však neustále zhoršoval. Podle legendy se 17. září 1224 na jeho těle objevila stigmata, tj. rány na rukou a boku, identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Na sklonku života i oslepl. Zemřel 3. října 1226 v Porciunkuli, v chatrči na zemi, přikryt vypůjčeným pláštěm.

 

     Moše z Leónu (španělsky Moses de León; nar.1250, ve Guadalajara – zemřel 1305, Arévalo), vlastním jménem Moše ben Šem Tov byl španělský (kastilský) rabín a kabalista, byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy.

     Moše z Leónu byl v mládí stoupenec Maimonida a předpokládaný autor kabalistického spisu Zohar, který se stal nejvýznamnějším dílem židovského mysticismu. Od roku 1292 vedl život potulného učence.

     Podle Avrahama ben Šloma z Torrutielu sepsal 23 knih, z nichž se však většina ztratila. Po jeho smrti vznikl spor ohledně autorství Zoharu, které je někdy též připisováno tana'itskému rabínovi z 2. století n. l., Šimonovi bar Jochajovi. Vyvstala otázka, zda Moše z Leónu čerpal z nějakého ztraceného rukopisu, či, jak tvrdila jeho vdova, je on sám autorem rukopisu. Moderní vědci (např. Geršom Scholem) se přiklánějí k názoru, že je skutečně autorem pouze on.

      Moje poznání: Moše z Leónu je skutečným autorem knihy Zohar.

 

     Mistr Eckhart (1260, Waldenfels u Gothy – 1327, Avignon) byl německý teolog, filosof a dominikán, známý především jako mystický spisovatel a představitel platonizující metafyziky. Jeho německá kázání, určená zejména řeholnicím, měla velký vliv na městskou zbožnost pozdního středověku i na vývoj německého jazyka. Byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy.

     O Eckhartově mládí víme velmi málo: narodil se na hradě Waldenfelsu u Tambachu, asi 20 km od Gothy, kde byl jeho otec Eckhart z Hochheimu správcem. Někdy po roce 1275 vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu a studoval patrně na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem. V Erfurtu se pak věnoval hlavnímu poslání svého řádu, totiž kázání, a to hlavně řeholnicím, jimž musel kázat německy. Jeho zachovaná německá kázání jsou patrně jejich zápisy.

     Z roku 1298 pochází jeho první spis, Kniha naučení, kde se uvádí jako novicmistr, kněz pověřený výchovou noviců. V letech 1300 až 1302 přednášel na řádové koleji v Paříži a získal titul magistra. Roku 1303 se stal představeným „saské“ provincie svého řádu, která zahrnovala celé severní Německo až do Pobaltí a měla přes sto klášterů, které představený musel navštěvovat. 1307 se stal představeným nově zřízené české provincie s asi 25 kláštery a usadil se v Praze. Roku 1311 byl ustanoven představeným řádu pro celé Německo, zároveň ale povolán podruhé do Paříže, což bylo výjimečné vyznamenání. V roce 1313 se vrátil jako zástupce představeného do Štrasburku a od roku 1323 přednášel na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem.

          Eckhartovo poměrně rozsáhlé dílo se skládá jednak z latinských teologických spisů, které měly blíže scholastickému myšlení a nebyly příliš vlivné, a z daleko vlivnějších spisů německých: čtyř traktátů a přes 100 kázání, která se hojně opisovala a četla. Jedním z jejich pilných sběratelů a čtenářů byl Mikuláš Kusánský. Roku 1521 pak tato kázání vyšla pod jménem Eckhartova následovníka Jana Taulera.

     Prvním Eckhartovým spisem je nejspíše Kniha naučení, soubor krátkých promluv o věcech náboženského a klášterního života, patrně záznamy promluv k novicům v erfurtském klášteře. Mírným a laskavým tónem zde Eckhart poučuje a pobízí mladé mnichy k náboženské horlivosti a k askezi. Z jeho pařížských pobytů se zachoval záznam tří přednášek a disputací.

     Z doby jeho působení v Praze patrně pocházejí dva německé traktáty, Kniha božské útěchy a O ušlechtilém člověku, psané pro uherskou královnu Anežku, která právě ovdověla. Z jeho kolínského působení pochází patrně několik učených disputací a šest zachovaných latinských komentářů k biblickým knihám, které měly tvořit část rozsáhlého Trojdílného spisu, Eckhartovy Summy, z níž se jinak zachoval jen úvod.

     Do češtiny byl dosud (2013) pořízen jediný výběr z Eckhartova díla, a to v knize Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika (traktáty, 22 kázání a ukázky z latinských spisů).

     Z Eckartových následovníků vynikl už zmíněný kazatel Jan Tauler a dominikán Heinrich Suso (Seuse), kteří se s ním ovšem nikdy nesetkali. Kromě toho se zachoval soubor pozoruhodných lidových „legend“, které svědčí o jeho popularitě. Významnou roli v tradování Eckhartova díla sehrál Mikuláš Kusánský, který je pilně četl a využíval jeho motivy (což ovšem musel činit s opatrností, aby nebyl nařčen z šíření bludného učení). Na Eckhartovu zbožnost v mnohém navázalo hnutí hluboké vnitřní zbožnosti Devotio moderna, jehož kořeny jsou v dnešní Belgii a Holandsku, ale také v Praze, kde dva jeho zakladatelé pobývali a studovali. Z tohoto prostředí pochází anonymní německý spis Theologia deutsch, který se velmi zalíbil Martinu Lutherovi a dočkal se mnoha vydání.

     Na Eckharta pak výslovně navazovali tak rozmanití myslitelé, jako byl Jakob Böhme, Hegel, Schelling, Heidegger a Erich Fromm. Počátkem 20. století se v Německu objevilo několik pokusů o nacionalistický výklad, který se s jeho postoji ovšem zcela míjel, nacistům už Eckhart nevyhovoval vůbec. Od sedmdesátých let 20. století zažívá Eckhart vlnu popularity, ale také vážného zájmu vědců i věřících, kteří u něho hledají, co jim jinde chybí.

 

     Další inkarnaci Ježíše Krista je Padmasambhava.  Padmasambhava v překladu doslova „Z  lotosu zrozený“, v himalájských oblastech známější jako Guru Rinpočhe  („Velevzácný učitel“), byl buddhistický učitel, který podle tradice uvedl buddhismus do Tibetu. První Padmasambhavův životopis pochází až ze 14. století a obsahuje mnoho legendárních příhod. Jiné prameny do té doby nejsou známy. Některými badateli tak bývá někdy zpochybňován jako historická osobnost. Podle tradice se narodil v království Udjána, což je oblast v dnešním Pákistánu. Oženil se s dcerou tamějšího krále. Údajně měl schopnost zapamatovat všechno učení a texty, které byly i jen jednou vyřčeny v jeho přítomnosti. To mu zajistilo pověst učence mezi buddhistickými mnichy. Později cestoval do Tibetu, kde založil školu Ňingmapa.

 

     Mezi mnoha velikými santy je nejproslulejší Kabír  z Benaresu (1429-1513). Kabír Sahib byl úplnou inkarnací duše Kristovy.  Kabír byl tkadlec z nízké kasty ze severní Indie. Jako původem muslim (i když pozdější zdroje tvrdí, že se narodil bráhmanské vdově a byl adoptován muslimskými rodiči) nacházel Kabír Boha všude, stejně tak mezi hinduisty jako mezi muslimy. Říkal:  „Váránasí je na východě, Mekka je na Západě; vejdi však do vlastního srdce a zjistíš, že tam je Ráma i Alláh.  Kabír hovořil o Bohu zpravidla jako o Harim, Pánu. Ale pro ty, kdo miluji Boha, má Pan mnoho jmen – Ráma, Alláh, Karím, Rahím (Slitovný). Důležité je uvědomovat si přítomnost Boha v tepu života v každičkém okamžiku. Kábír se stal v průběhu života také básníkem.

     Kabír věděl dobře, že jeho jediným vůdcem a guruem je Bůh – Bůh, který proniká do hlubin duše těch, kdo po něm v lásce touží. Kabír byl básníkem naprosté oddanosti k Bohu, který nacházel Boha ve tkáni i dřině světa. Kabír zemřel, jak žil: lpěl na Bohu, ne na tom či onom náboženství. Kabír ovlivnil pozdějšího gurua Nánaka.   

 

     Další význačnou reinkarnaci Krista je Guru Nának, též Báb Nának nebo jen Nának.  Narodil se 20.10.1469 a zemřel 7.5.1539. Guru Nának byl zakladatelem sikhismu a stal se prvním sikhským gurem. Víra, kterou hlásal, se výrazně lišila od tehdejších převládajících náboženství. Guru Nának převzal prvky z hinduismu, z islámského mysticismu i něco z prací velkých básníků jako např. Kábíra.  Guru Nának je uctíván také hinduisty a sůfisty. Guru Nának hluboce zasáhl do dějin Paňdžábu, historického území, které dnes zahrnuje území Pákistánu a Indie. Guru Nának ustanovil zvyk skupinových zpěvů oddanosti. Říkal svým žákům, že by měli hledat smysl svého života při recitaci božího jména.

    Sikhismus vznikl v patnáctém století v Paňdžábu jako nový směr, který se vyhranil proti v té době převažujícímu hinduismu i islámu. Za jeho zakladatele je považován Nának. Je označovan jako první z řady deseti guruů. Guru Nának odmítl uctívání mnohočetného hinduistického pantheonu, obřady i oběti. Na rozdíl od muslimů hlásal rovnost muže a ženy a  zavedl víru v jedno nejvyšší jsoucno. Základním principem sikhismu je teze "Ikk óm kár sát nám" - Existuje jediná podstata a její jméno je pravda.

     I když jsou nyní sikhové rozšířeni po celé Indii, většinu jeho vyznavačů a poutních míst najdete právě zde na severozápadě indického subkontinentu. Sikhové, ač tvoří pouhá dvě procenta indické populace, jsou hodně viditelnou skupinou. Vděčí za to své pracovitosti a také odvaze. Díky svému turbanu a plnovousu jsou nepřehlédnutelní.

     Sikhové si nepotrpí na žádné rituální a okázalé náboženské projevy. Dá se říct, že veškerou svoji víru zakládají na tom, jak zlepšit svůj život na tomto světě. Díky životu v pravdě, poctivé práci a službě komunitě. Tím se velmi odlišují od fatalistických hinduistů. Jako revoluce musela v té době také působit jejich víra v rovnost lidí, zavrhnutí kast a rovnoprávnost mužů a žen.

     Základem sikhské víry jsou tři základní složky. Jsou to Sévá, Langar a Sangat.
     Sévá je dobrovolná manuální práce jako služba společenství. Tato práce může být jakákoliv. Může se jednat o úklid, pomoc v kuchyni, stavbu škol nebo jakoukoliv jinou veřejně prospěšnou činnost.
     Langar může znamenat společné jídlo,  nebo kuchyni, ve které se toto jídlo připravuje. Součástí gurudvar jsou velké jídelny, kde se všichni společně podílejí na přípravě jídla. Toto bývá vždy vegetariánské, servíruje se na zemi a jí se rukou. Je symbolem rovnosti a sounáležitosti společensví.
     Sangat je shromáždění sikhů nebo místní komunita. A jak už bylo řečeno, tato komunita je založena na vzájemné pomoci a spolupráci.

 

     Guru Ardžan (1581-1606) byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy. Byl pátým guru v souvislé řadě deseti guru.  Od smrti guru Nánaka vedla sikhistické panth souvislá řada guru až do roku 1708, kdy zemřel desátý. Ačkoli odmítnutí hinduistické kastovní hierarchie symbolicky zdůraznil třetí guru Amar Dás (1532–1574) zavedením langaru, společného jídla, které se v chrámu rozdává všem bez ohledu na kastu, všichni guruové pocházeli ze stejné kasty jako Nának. Od pátého guru se úřad dědil v rámci jedné rodiny. Původně se centrum společenství s každým guru přesouvalo, dokud guru Ardžan nezaložil velkou svatyni v Amritsaru známou jako Zlatý chrám (Harimandri), která je od svého vysvěcení roku 1604 centrem sikhismu.

     Guru Ardžan provedl ještě významnější čin: sikhistickému panth dal kodifikací sikhistických spisů jednotný předmět uctívání, které zveřejnil pod názvem Adí Granth (První kniha) a připsal jim autoritu guru. Jde o ohromnou knihu hymnů, která má ve standardní moderní edici 1430 stran a v rituálech sikhistických chrámů (zvaných gurudvára, brány guru)

zaujímá ústřední postavení. Kromě skladeb guru Nánaka obsahuje Adí Granth texty následujících čtyř guru, z nichž každý používá poetické jméno „Nának“ v souladu s přesvědčením, že přenosem světla se guru začlenili do bezešvé linie „světla, jež se mísí se světlem“ (džoti džot samai). Sám guru Ardžan je největším přispěvovatelem; jeho hymny zabírají zhruba třetinu celého díla. Obsahem spisu jsou rovněž hymny nesikhistických autorů (např. Kábír a Rávidás) nebo muslima Farída, souhrnně označovaných za „stoupence“ (bhagat). Jazyk většiny textů je směsí staré paňdžábštiny a staré hindštiny; zaznamenány jsou zvláštním písmem sikhů, tzv. gurmukhí.

     Pečlivé uspořádání několika tisíců hymnů, samo o sobě mimořádný editorský výkon, se neřídí primárně autorem, nýbrž tóninou (rág), v níž se mají zpívat. Ačkoli žádný jiný raný text nemá kanonickou autoritu, jakou má Adí Granth,

lidová zbožnost využívá prozaických hagiografií o guru Nánakovi zvaných džanamsákhí (rodová svědectví), které začaly vznikat v tomto období.

 

      Další význačnou krátkodobou inkarnací duše Kristovy je  Bahá'u'lláh. 

     Víra Bahá'í (někdy též označována jako „bahaismus“) je nezávislé světové monoteistické náboženství. Jejím zakladatelem je Bahá'u'lláh (1817-1892), který je Bahá'í věřícími považován za posledního z řady Božích Poslů, jako byli Abrahám, Mojžíš, Buddha, Kršna, Zarathuštra, Kristus, Mohamed.

     Víra Bahá'í (někdy též označována jako „bahaismus“) je nezávislé světové monoteistické náboženství. Jejím zakladatelem je Bahá'u'lláh (1817-1892), který je Bahá'í věřícími považován za posledního z řady Božích Poslů, jako byli Abrahám, Mojžíš, Buddha, Kršna, Zarathuštra, Kristus, Mohamed.

     Bahá’u’lláh, vlastním jménem Mírzá Hosejn-‘Alí, se narodil v roce 1817 v perském hlavním městě Teheránu do rodiny ministra (vazíra) na šáhově dvoře. Od mládí byl přes vysoké postavení své rodiny znám svou filantropickou a charitativní činností, jakož i rozsáhlými duchovními vědomostmi a schopnostmi, aniž by se mu kdy dostalo formálního teologického vzdělání.

     Většinu svého čtyřicetiletého působení Bahá’u’lláh strávil ve vyhnanství, žaláři a v domácím vězení. Z Bagdádu byl vypovězen za svoje učení světskou i duchovní mocí osmanské říše do Istanbulu a posléze do Edirne (Drinopol), kde strávil celých šest let. Odsud byl osmanským sultánem 'Abdu'l-'Azízem poslán do trestanecké kolonie v Palestině, kde měl být jeho život vlivem podmínek žaláře původního křižáckého pevnostního města ‘Akká (Akra) ukončen. Bahá’u’lláh však téměř dvouleté žalářování přestál a nakonec mu bylo umožněno dožít v domácím vězení v usedlosti Bahdží, nedaleko ‘Akká.

     Z vězení a vyhnanství Bahá’u’lláh posílal dopisy všem hlavám tehdejších velmocí, kde je vyzýval, aby v duchu nového náboženství přehodnotili způsob svého vládnutí a ve prospěch všeobecného blaha se navzájem dohodli na celosvětovém míru. Bahá’u’lláh přes příkoří a protivenství, které ho doslova na každém kroku stíhaly ze strany světské i církevní moci, přes rodinné tragédie a přes útok na svůj život z rukou nevlastního bratra, zjevoval své spisy, nazývané v Bahá’í terminologii s odkazem na Starý zákon Deskami. Poslední dny života Bahá’u’lláh strávil v domácím vězení na usedlosti Bahdží, nedaleko ‘Akká, kde byly po jeho smrti v roce 1892

     Bahá’í věří, že tento svět byl stvořen vědomou a myslící Příčinou, která se v náboženské tradici zpravidla nazývá Bohem. Tato Božská podstata je pro lidskou mysl zcela nepoznatelná a naprosto nepopsatelná, takže ji můžeme nazývat nejrůznějšími jmény, přesto však na těchto jménech a přídomcích zůstává naprosto nezávislá. Jména jako Bůh, Pán, Hospodin apod. jsou pouze pomocnými nástroji vyjadřování, jejichž prostřednictvím odkazujeme k oné věčné Příčině. Jelikož tato Příčina stvořila svět vědomě a zároveň představuje inteligentní entitu, toto stvoření bylo provedeno se specifickým účelem a záměrem. Aby lidstvo mohlo tento smysl stvoření pochopit, jsou v průběhu věků sesíláni božští učitelé, které terminologie Bahá’í nazývá Božími projevy. Díky těmto dokonalým projevům Boha, které lze připodobnit k čistému zrcadlu, věrně odrážejícímu přesnou podobu, myšlenky a záměry Stvořitele, a prostřednictvím jejich učení jsou lidé schopni pochopit Boží plán a uskutečňovat jeho vůli na Zemi. Náboženskou zvěst, kterou tyto Boží projevy pravidelně přinášejí, lze tedy považovat za přímé Boží poselství vyjádřené jazykem a stylem srozumitelným pro lidstvo v dané fázi svého pozemského vývoje.

     Bahá’í věří, že Boží projevy představují jediné pojítko mezi nepoznatelnou podstatou a lidstvem. Představují dokonalý projev či odraz pomyslného slunce Boží podstaty, z něhož lidstvo čerpá svůj duchovní život. Boží projevy lidstvu zprostředkovávají Boží vůli pomocí svého učení, které zjevují od samotného počátku stvoření. Tento proces dle Bahá’í učení bude navždy pokračovat, neboť lidstvo bude v každé době a fázi svého vývoje potřebovat duchovní vedení a inspiraci. Z dochovaných zdrojů jsou nám známa jména projevů, kteří jsou součástí tzv. Adamova cyklu, jenž začíná Adamem, pokračuje přes Abraháma, Mojžíše, Ježíše a Mohameda až po Bába, který cyklus završil a svým ohlášením příchodu Bahá’u’lláha zároveň zahájil nový cyklus. Vedle výše jmenované „semitské“ rodiny projevů Bahá’í rozeznávají projevy „árijské“ linie, jako Kršnu, Zoroastra (Zarathuštra) a Buddhu. Bahá’í nečiní jediný rozdíl v podstatě těchto projevů - jediné, čím se Boží poslové dle Bahá’í učení liší, je míra zjevení, kterou v daném okamžiku historie lidstvu zprostředkovali.

     Bahá’í věří, že jedno z hlavních poslání Božích projevů bylo ustanovení vždy vyšší formy integrace lidské společnosti. Od kmenových svazků a společenství městských států lidstvo přes úroveň národních států dospělo k novému stupni své existence, který ohlásil a svými principy zastřešil Bahá’u’lláh.

Tato etapa vývoje lidstva předpokládá spojení národů na celosvětové úrovni a vznik společných mezinárodních institucí (legislativních, soudních i exekutivních) při dodržení základního principu jednoty v různosti, tj. zachování svébytnosti kultur jednotlivých národů a etnických skupin.

Světový dům spravedlnosti, nejvyšší Bahá'í správní instituce je se sídlem v Haifě, Izraeli

   Albert Einstein (14. března 1879 Ulm, Německo – 18. dubna 1955 Princeton, New Jersey, USA) byl teoretický fyzik, jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob. Často je označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec. Mezi jeho příspěvky fyzice patří speciální teorie relativity (1905), myšlenka kvantování elektromagnetického pole a vysvětlení fotoefektu (1905), vysvětlení Brownova pohybu (1905) a snad nejvíce obecná teorie relativity (1915), která doposud nejlépe popisuje vesmír ve velkých měřítkách.

Einstein se podílel i na statistické fyzice a kvantové statistice (Boseho-Einsteinovo rozdělení), diskusi o interpretaci kvantové mechaniky (diskuse s Bohrem, EPR paradox). S Leó Szilárdem vynalezli nový typ chladničky.

V roce 1921 byl Einstein oceněn Nobelovou cenou za fyziku za „vysvětlení fotoefektu a za zásluhy o teoretickou fyziku“. Velmi významné byly ovšem již jeho další tři práce z roku 1905, ale v prvé řadě Einsteinova obecná teorie relativity z roku 1915, v době udělení ceny ještě nedoceněná.

Poté, co zformuloval obecnou teorii relativity, se stal známým po celém světě, což je pro vědce nevídaný úspěch. V pozdějších letech jeho sláva zastínila ostatní vědce a Einstein se stal synonymem pro člověka s velmi vysokou inteligencí nebo zkrátka génia. Jeho tvář se stala jednou z nejznámějších na celém světě. V roce 1999 ho časopis Time vybral jako Osobnost století.^[1] Jeho popularita často vedla k používání jeho jména v reklamách a obchodu a dokonce i k registraci obchodní známky Albert Einstein.

Na jeho počest byly po něm pojmenovány fotochemická jednotka einstein, chemický prvek einsteinium a planetka 2001 Einstein.

 

     Sant Kirpal Singh (1894-1974), velký prorok-mystik současného věku, se narodil v Sajjád Kasranu, malé vesnici v Paňdžábu (nyní část Pákistánu). Tento Velký Mistr byl úplnou inkarnací duše Kristovy.

     Celoživotní úsilí o nalezení Boha jej přivedlo ke zkoumání tvrzení mnoha súfiů, jogínů a mystiků. Zůstával však skeptickým a odmítal přijmout kohokoli jako Guru, dokud neměl přímý důkaz o jeho kompetenci.

     Modlil se k Bohu, aby se mu zjevil přímo, aniž by přicházel skrze člověka. Jeho modlitby byly vyslyšeny a v meditacích jej navštěvovala světelná podoba vousatého člověka. Tuto podobu nepoznal, a protože si myslel, že to je Guru Nának, zakladatel sikhského náboženství. Pokračoval v meditačních cvičeních a zanechal svého pátrání uspokojen tím, že k němu mluví Bůh. O sedm let později, v roce 1924, navštívil město Bjás v Paňdžábu, aby strávil nějaký čas na březích stejnojmenné řeky. Někdo se ho zeptal, zda se přijel podívat na Mistra. " Tady je nějaký Mistr, zeptal se?" Takže poté, co se potěšil na říčním břehu (měl velice rád vodu, zvláště řeky), šel do blízkého ášramu, a tam poznal na fyzické úrovni, v osobě Báby Sawana Singha, tutéž podobu, již vidíval po sedm let ve svých meditacích. Následující den byl iniciován a zbytek života věnoval cvičení Surat Šabd jógy, duchovní disciplíny, již učil Bába Sawan Singh.

     U nohou svého Guru žil po 24 let a velice rychle pronikl hluboko dovnitř učení. Na počátku třicátých let zmiňoval Bába Sawan Singh jeho jméno těm, kdo se ptali, má-li nějaké pokročilé žáky. Na konci třicátých let mu byla přidělena práce na sepsání Gurmat Siddhant, dvojsvazkové duchovní klasiky v jazyce paňdžábí, která na žádost Kirpala Singha vyšla pod jménem Sawan Singh. V roce 1939 ho jeho Mistr požádal, aby inicioval 250 lidí na pravidelné měsíční iniciaci—nevídaná to čest pro jakéhokoli Sawan Singhova žáka a jeden z tradičních způsobů, jakým Mistr nepřímo označuje svého nástupce. Během celých třicátých a čtyřicátých let vedl pravidelně Satsang v Láhauru a Amritsaru. Často rozmlouval na pódiu se svým Mistrem, a jak říkával: "Mluvil jsem s Mistrem, a lidé si užívali!"

     Druhého dubna 1948 vedl zrovna Satsang v Déře Bába Džajmál Singh—ášramu svého Guru v Bjásu—když přišla zpráva, že Bába Sawan Singh zemřel. Přesně den předtím obdržel přenos duchovní moci skrze oči, který potvrzuje a umožňuje pokračování této moci z jednoho lidského pólu na druhý. Jeho Mistr mu předtím, 12. října 1947, řekl, že bude jeho nástupcem. Tehdy Mistra prosil, aby nadále zůstal ve fyzické podobě a dával jenom jakékoli příkazy. Tato modlitba však nebyla vyslyšena, a jeho Mistr nyní odešel. S těžkým srdcem odejel Kirpal Singh se třemi blízkými žáky do Rišikéše v himálajských horách a příštích pět měsíců strávil v téměř neustálém samádhi, pohlcení v Bohu.

     Posléze, když vyprázdnil pohár duchovního blaha a stal se jedno se svým Otcem, obdržel zevnitř příkazy: "Běž zpátky do světa a přiveď Mi zpět Mé děti." Když se navrátil do nově nezávislé Indie, stále se ještě vzmáhající ze šokujícího odpadnutí Pákistánu a neuvěřitelného utrpení, které to způsobilo, odjel rovnou do Dillí—střediska, kam proudili paňdžábští utečenci—a zde začal se svou prací. V roce 1951 na okraji města založil Sawan ášram, a satsangů se účastnilo pět tisíc i více duší. Jeho práce se nadále rozrůstala jedním rozmachem za druhým: v roce 1955 uskutečnil svou první zahraniční cestu, při níž strávil několik měsíců ve Spojených státech a v Evropě. Bylo to poprvé, kdy Světec jeho velikosti navštívil Západ, a poprvé, kdy tam byla autentickým Mistrem tohoto systému vysvětlena Surat Šabd jóga. Jako výsledek této cesty přijaly stovky obyvatel Západu iniciaci a začali s duchovními cvičeními. Byli pověřeni zástupci, kteří udělovali iniciační pokyny, když byl Mistr fyzicky nepřítomen (po jeho předešlém schválení), aby mohlo dílo pokračovat a růst. Ve většině větších měst v Americe a Evropě vznikla malá centra žáků. Tito žáci měli dále vliv na ostatní, a počet iniciovaných začal rovnoměrně narůstat.

     V Indii se dílo dále rozrůstalo prudkým tempem, jak se mocně šířila Mistrova pověst jako svatého člověka, jenž skutečně žije podle toho, co káže a co říkají písma. V roce 1957 byl zvolen prezidentem nově utvořeného Světového společenství náboženství, kterýžto úřad zastával po patnáct let, a čtyř Světových náboženských konferencí, od čehož nakonec v roce 1971 ustoupil, když bylo evidentní, že se v tomto směru nedá nic více dosáhnout. V roce 1962 obdržel za svou duchovní a humanitární práci Řád Sv. Jana Jeruzalémského, Maltézských rytířů—první nekřesťan v historii, který přijal tuto poctu. Při této příležitosti pro něho poslal ministerský předseda Néhrú, aby mu přednesl osobní blahopřání. Měli dlouhý rozhovor, a zde začal Mistrův neoficiální, avšak důvěrný kontakt s předsedy vlády Indie. (Při několika příležitostech radil ministerským předsedům Šástrí a Indiře Gándhíové, a ti oplatili tím, že oslovili shromáždění na několika konferencích, kterým předsedal.)

     V roce 1963 uskutečnil své druhé světové turné, tentokrát jako prezident Světového společenství náboženství. Setkával se s národními a náboženskými vůdci své doby a působil léčivým evangeliem lásky v samotném trnitém světě praktické politiky. Setkal se s papežem Pavlem VI., patriarchou východních ortodoxních církví a mnoha královskými a vládními osobnostmi na všech úrovních, kterým všem představoval myšlenku jednoty člověka. Vedle práce na této úrovni nadále inicioval uchazeče do Surat Šabd jógy a ukazoval jim cestu Domů.

     Jak se dílo na Západě rozrůstalo a ke Kirpalu Singhovi bylo přiváděno více a více uchazečů o pravdu, v mnohých z nich se vyvinula silná touha prožít s ním nějaký delší čas v Indii a poznat jej osobně. Během zimy a jara roku 1974 bylo u jeho nohou nepřetržitě od dvou do čtyř set žáků ze zemí mimo Indii, kromě tisíců indických stoupenců, kteří se shlukovali u jeho dveří.

     Konečná podoba jeho mnohostranné mise se zrodila 6. února 1970, kdy byla veřejnosti představena myšlenka "Mánav kéndry". Mánav kéndra znamená "Lidské centrum", a jak Kirpal Singh často vysvětloval, je to ášram, ale víc než ášram. Těchto středisek, zasvěcených utváření člověka, službě lidem a péči o půdu, bylo plánováno založit pět po celé Indii—po jednom na severu, jihu, východě, na západě a v centru. Každé středisko mělo být posléze soběstačné a sloužit jako zemědělský příklad pro hospodáře v oblasti—spojením tradičních indických metod s vědeckými poznatky. Kromě duchovních instrukcí a programu pro "utváření člověka", který měl tvořit jádro, měla být součástí každého střediska i bezplatná nemocnice, bezplatná základní škola, domov pro staré, vybavení pro studium jazyků a knihovna srovnávacího náboženství a mysticismu. Dvě z těchto středisek byla již zřízena a začala působit, když Kirpal Singh opustil fyzické tělo.

       26. srpna 1972 odjel Mistr na své třetí a poslední světové turné. Tentokrát byl vítán mohutnými zástupy a všude, kam jezdil, jej následovalo asi tisíc žáků, většina z nich mladí lidé, kteří byli iniciováni v posledních několika letech. Ačkoli jeho tělo vykazovalo nakonec již známky sešlosti a jeho neobyčejná životní síla a výdrž se nakonec zmenšovala, přesto během celé cesty udržoval čtrnácti až patnáctihodinový pracovní den, vedl nesčetně přednášek, navštívil tisíce lidí v soukromých setkáních a než tato cesta 31. prosince v Římě skončila, inicioval více než dva tisíce nových žáků.

     Vnějším vyvrcholením jeho činnosti bylo svolání velké Světové konference o jednotě člověka v únoru 1974, sedm měsíců před svou smrtí. S pozvánkami pro duchovní a vládní činitele v Indii a po celém světě se konference zúčastnilo na dva tisíce delegátů a asi padesát tisíc nedelegátů. Tato velká konference, veřejné rozšíření myšlenky Mánav kéndry, měla na všechny, kdo se na ní podíleli, elektrizující vliv. Je opět na jeho žácích a těch, v nichž zasadil základní myšlenku jednoty, aby v tomto díle pokračovali.

     Jeho poslední větší snaha v zájmu jednoty se uskutečnila v Kumbha Méle v Hardwáru, kde 12. dubna 1974 zorganizoval velký počet sádhuů a svatých lidí do Národní konference jednoty v příslibu společné práce k odstranění náboženských svárů a k ekonomickému pozvednutí chudých lidí v Indii. Bylo to poprvé ve známé indické historii, kdy byl někdo schopen přimět tradičně nezávislé sádhu, aby se spojili dohromady pro společné dobro. Jak později říkal: "Bylo velice těžké je přimět, aby se všichni sešli."

     Při velké bhandáře na počest svého Mistra (Sawana Singha) na konci července 1974 udělil Sant Kirpal Singh svou poslední Iniciaci, při níž udělil Nám 1067 duším, které přijal pro vnitřní zážitky Světla a Zvuku. O několik dní později, 1. srpna, oslovil na žádost členů zasedání indického parlamentu—poprvé v historii, kdy byl nějaký duchovní vůdce pozván, aby oslovil parlament. O tři týdny později, 21. srpna, se jemu vyhrazená práce naplnila, a tak odešel, aby se spojil se svým Mistrem.

     Moje poznámka: Přestože je popis činnosti této bytosti sestručněn, přesto i tak ukazuje na duchovní velikost a neobyčejné schopnosti tohoto dokonalého Mistra. (Více se dá najít na netu.) Bůh nás, lidstvo neopouští a stále nám posílá své Mistry.

 

     Poslední krátkodobou inkarnací Ježíše Krista v tomto výčtu je zakladatel ISKCONu, A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda.  Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny (anglicky International Society for Krishna Consciousness – odtud zkratka ISKCON), často nazývaná Hare Krišna nebo Hare Kršna, je vaišnavské hnutí, které v roce 1966 založil v USA A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda. Hnutí bývá označováno jako jedno z tzv. nových náboženských hnutí; jeho kořeny jsou ve védské tradici. Veřejnosti je známo zejména díky průvodům v ulicích měst se zpěvem mahámantry a tancem.

     Šrí Šrímad A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda (1896-1977), často nazýván zkráceně Šríla Prabhupáda, se narodil v indické Kalkatě. Jeho jméno, stejně jako všechna jména význačných védských představitelů, je složeninou z postupem života získaných titulů. Původním jménem Abhaj Čaran De, což je vyjádřeno oněmi dvěma písmenky A. C. v jeho jméně. Narodil se jako syn čistého vaišnavy Goura Móhana a matky Rádžní, od nichž se mu dostalo západní kulturou neposkrvrněné varnaášrámské výchovy. Stal se stoupencem Gaudíjské Misie, skupiny pro obrodu gaudíja vaišnavismu v tradici Čaitanji Maháprabhua. Bhaktisidhánta Sarasvatí Thákura duchovní učitel pověřil svého žáka Šrílu Prabhupádu úkolem rozšířit védskou moudrost v angličtině do západního světa. Prabhupáda se dostal do USA v roce 1965, kdy mu bylo 69 let. Z Indie se vydal se 44 rupiemi v kapse. Připlul do New Yorku bez jakýchkoli finančních prostředků a za 12 let jeho zbytku života podařilo přeložit do angličtiny drtivou většinu védské literatury psané v bengáštině a sanskritu jako např. Bhagavad-gita taková jaká je, či mnohosvazkové vydání Šrímad Bhagavatamu a Čaitanya Čaritamrity (stěžejní nauky o Bohu) a nesčetné množství dalších Autorizovaných védských textů. V roce 1966 Prabhupáda založil ISKCON Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny, která svou působnost postupně rozšířila po celém světě, tak jak si přál jeho duchovní učitel. První stoupenci hnutí pocházeli z řad hippies.^[1]

     Prabhupáda sestavil mezinárodní řídící komisi (Governing Body Commission, GBC), která mu pomáhala řídit ISKCON a která po jeho odchodu převzala zodpovědnost za řízení společnosti. Vzhledem k odklonu od pokynů zakladatele však začalo mít hnutí vážné problémy: "Abhay Charan De (1896-1977)[...] Po jeho smrti se skupina guruů z řad jeho amerických následovníků ujala moci, a každý z nich přijal zodpovědnost za určitou geografickou oblast. Nejednotnost, soudní spory a skandály snížili počet členů pohybujících se v jádru hnutí pod 2 000 a utlumili počet nových zasvěcení."^[2] Za deset roků, které uplynuly od Prabhupádovy smrti, odešlo nebo bylo vyloučeno šest z původních jedenácti guruů.^[3]

 

     Další a poslední úplná reinkarnace duše Kristovy byla v těle duchovního Mistra, který se jmenoval Maharaj Charan Sing Ji, který se narodil v Indii v roce 1916 a zemřel v roce 1990. Tento duchovní Mistr byl zakladatelem Shabd  jógy (jóga zvukového proudu), která je nejvyšším systémem indické jógy.  Její cíl je zcela duchovní. Jejím účelem je umožnit žákům dosáhnout duchovního osvobození ještě během života na zemi. Systém meditace a duchovního cvičení vede žáka až do nejvyšších oblastí vědomí.

     Informace o tomto významném Mistrovi např. na netu téměř neexistují.

 

     Roger Louis Schütz-Marsauche (12. května 1915, Provence ve Švýcarsku – 16. srpna 2005, Taizé), známý jako Bratr Roger, byl mnich, zakladatel a převor ekumenického společenství ve francouzském Taizé. Bratr Roger vyšel ze své rodné protestantské víry a „přijal plnost katolické víry“, aniž by se celkově zřekl svého protestantského dědictví.

     Moje poznání: Tato nesmírně láskyplná bytost byla inkarnací apoštola a evangelisty Jana a částečnou inkarnací duše Kristovy. Byl to předobraz Ježíše Krista ve 20. století a na počátku 21. století. Tak si můžeme představit vystupování Ježíše Krista v jeho inkarnaci.

     V letech 1937 až 1940 studoval Schütz teologii v Lausanne a Štrasburku. Roku 1940 přišel do Taizé v Burgundsku a založil zde komunitu Taizé, ekumenický mužský řád. V roce 1949 složilo sliby prvních sedm bratří, nyní společenství čítá asi 100 bratrů, katolíků i různých protestantských vyznání.

     Toto společenství v Taizé se věnuje praktickému ekumenismu a to zvláště mezi mladými křesťany. V Taizé vznikl nový způsob soužití lidí různých vyznání a putují sem každoročně statisíce mladých lidí z celé Evropy.

     Za své „dílo smíření“ obdržel Schütz mj. Templetonovu cenu (1974), mezinárodní Cenu Karla Velikého a Cenu UNESCO za výchovu k míru.

     16. srpna 2005 byl při večerní modlitbě v kostele Smíření v Taizé napaden duševně vyšinutou ženou, která ho několikráte bodla do krku. Na následky těžkých zranění během několika minut zemřel. Vražedkyně byla zadržena věřícími a předána policii.

 

     Velké množství dalších informací o této bytosti a celé komunitě Taizé lze nalézt v knize „Netušená radost“, „Vyvolit si lásku“ a v mnoha dalších knihách a také na internetu.

  

     Málokdy však lidé přijali čisté učení jednotlivých inkarnací Krista. Jednak docházelo k nesprávnému výkladu jejich učení, jednak ke změnám při ústním podávání učení a jednak k úmyslným změnám kněžími a gurui, kteří se chopili příležitosti jak ovlivnit masy lidí pro vlastní prospěch. Např. v křesťanství to vyústilo v potřebu vést křižácké války ve jménu Boha a Ježíše Krista. Většího nepochopení se Ježíšovi nemohlo dostat. Podobně to platí i pro islám.

 

  Evangelia a evangelisté

 

     V tomto textu vycházím z mnoha zjištění, která učinili dlouhodobou badatelskou prací také autoři knihy (4). Ale některé jejich vývody a domněnky, které učinili na základě jakékoliv opory v biblických textech, neodpovídají někdy historické skutečnosti, a proto uvádím správnou interpretaci biblických událostí tak, jak mi to bylo sděleno skrze Boha Otce.

     Lidé, snad jejich většina, vnímají křesťanství jako sourodý, jednotný až posvátný celek. Ve skutečnosti jsou četné formy křesťanství dokonce navzájem nesmiřitelné. Společným jmenovatelem pro tyto křesťanské církve je však Nový zákon.

    Především vyprávění o Ježíšovi známe jako čtyři kánonická evangelia. Křesťané jsou svými církvemi vedeni k tomu, že jejich obsah je posvátný, neměnný a tím konečný. Evangelisté jsou považování za očité, či téměř očité svědky všech událostí popsaných v evangeliu.  Ale porovnáním jednotlivých textů zjišťujeme, že si odporují v takových základních věcech, jako je Ježíšův původ, okolnosti jeho narození, existenci sčítání lidu a vraždě neviňátek, neshodují se ani ve dni Ježíšova ukřižování a nesouhlasí si také v tom, co řekl Ježíš na kříži.

     Z těchto evangelií je také patrno, že byly upravovány, cenzurovány, přepracovány a komentovány lidským zásahem. Důvodem pro tyto skutečnosti bylo přání, aby úpravy podpořily ortodoxní část křesťanské církve, jako jediné instituce, která je oprávněna k šíření křesťanství, a aby tak bylo zabráněno širokému vlivu křesťanských skupin, které se vytvořily zejména v zemích okolo Středozemního moře.

      Sám církevní spisovatel Kléméns Alexandrijský spatřoval v prudkých sporech o různé obsahy učení největší překážku pro šíření víry. Kritický Celsus, novoplatónský filozof, který žil v Alexandrii, napsal ve druhém století, že jediné, co ještě různé skupiny vzájemně spojuje, je slovo „křesťané“.

      Jedním z prvních upravovatelů Nového zákona byl Irenaeus, lyonský biskup, který se už okolo roku 180 n. l. pokoušel vtisknout křesťanské teologii stálý a celistvý tvar. Ve svém spise vyjmenoval všechny odchylky od ortodoxie a všechny je odsoudil. Největší hněv v něm vyvolával gnosticismus, který vycházel z osobního poznání Boha a spojení s ním.  Teprve koncem druhého století se podařilo Ireneovi, pod hrozbou božského zásahu, kanonizovat čtyři dnes platná evangelia tím, že se kritériem jejich autenticity stala vazba vždy na jednoho učedníka Ježíšova. Od jeho působení lze datovat ustavení kánonu Nového zákona v podobě - složení, jak ho známe i nyní.

     Roku 303 n. l. se pohanský římský vládce Dioklecián pokusil zničit všechny křesťanské písemné památky, které objevil. Proto tyto texty téměř všechny, zejména v Římě, vymizely. Císař Konstantin o dvě desítky let později objednal nové verze těchto písemností. Tím umožnil ochráncům křesťanské ortodoxie, aby je vytřídili, upravili a přepsali tak, jak to potřebovali pro naplnění svých církevních a politických idejí a principů.  Římská ortodoxie spočívá právě na těchto upravených evangeliích Nového zákona a na Pavlově učení.

      Mnoho úprav vzniklo na prvním nikajském koncilu v roce 325 n. l., ale také na mnoha dalších. Dalším upravovatelem byl biskup Athanasios Alexandrijský, který v roce 367 n. l. vypracoval seznam děl, které měly patřit do Nového zákona. Tento seznam ratifikoval církevní koncil v Hippu  r. 393 a v Kartágu v r. 397 n. l. 

     V rané křesťanské církvi se již záhy rozvinul „boj“ o to, zda evangelia budou uvedena jako evangelia „stoupenců poselství“, tedy evangelia apoštolů a jejich následovníků nebo jako „poselství Ježíšovo a jeho rodiny“. Zvítězili stoupenci poselství. Ale naštěstí a paradoxně ta nejlepší, nejduchovnější a nejpřesnější evangelia pochází od Marie Magdalské a od Ježíšovy matky Marie.

 

     To, že zvítězili stoupenci poselství, znamenalo, že z textů evangelií byly vyjmuty ty informace, které se týkaly zejména:

- Významu Ježíšovy rodiny při šíření Ježíšova učení.

- Existence manželského svazku mezi Ježíšem a Marii Magdalskou.

- Významu Marie Magdalské, která byla 13. apoštolem, ale v podstatě prvním apoštolem a nejlépe pochopila Ježíšovo učení a poselství.

- Existence reinkarnace.

 

     Nejdůležitějšími poznatky jsou okolnosti narození Ježíše, upřesnění toho, kdo byla Marie Magdalská, a jaký vztah byl mezi Ježíšem a Marií Magdalskou. Také jsou velmi důležité okolnosti části života Ježíše, když byl od svých 15 let do téměř 32 let mimo Palestinu.

 

     Částečně větší jasno ohledně spojení Ježíše a Marie Magdalské nastalo po nálezu textů - rukopisů v Nag Hammádí, které jsou svým charakterem převážně gnostické. Některé texty pocházejí z doby do konce roku 150 n. l. Texty byly přeloženy do angličtiny v roce 1977. Tyto texty obsahují mimo jiné, neúplná evangelia, jako je Mariino, Tomášovo a Filipovo. To jsou evangelia, kde nebyly učiněny žádné úmyslné zásahy ze strany ortodoxní církve. Zde se také ukazuje, že existoval vztah mezi Ježíšem a Marii Magdalskou, že Marie Magdalská byla zasvěcena do Ježíšova poselství a také vystupovala jako první apoštol, nikoliv poslední. To je právě informace, kterou se snažili upravovatelé evangelií v minulosti odstranit. To také jasně ukazuje na to, co ještě v evangeliích zbylo, že především Marie Magdalská, ale i Marie matka provázely Ježíše i v těch nejtěžších chvílích jeho života, protože je spojovala láska, porozumění a rodinné svazky.

     Důležité informace byly sděleny také paní Heleně Šeblové (3), která byla reinkarnací Marie Magdalské v tomto svém životě, a která byla Bohem Otcem pověřena stát se vedoucí duchovní skupiny a tím mise poslané na planetu Zemi k zajištění karmické očisty historických skutků, sáhajících do daleké minulosti. Tato činnost trvající od roku 1992 do roku 2009 souvisela také s tím, co bylo očekáváno v souvislosti s rokem 2000 a 2012.

     V roce 1987 se změnilo vědomí lidstva natolik, že velký světový konflikt už nebyl nevyhnutelný. Naopak, z bývalých nepřátel se stali přátelé tak, jak je tomu např. v EU. Tento moment ve vývoji vědomí lidstva se nazývá Harmonická konvergence. Všechny předpovědi o zániku lidstva ztratily, jen chvíli před koncem milénia, svou platnost. Planeta Země a celé lidstvo se mohlo vydat na cestu Vzestupu a Posunu do jemnějších energií a vyšších vibrací.

     Helena Šeblová dostávala informace přímo od Boha Otce, Ježíše a dalších vysokých bytostí z božských sfér světla. Informace dostávala formou channelingu - slyšela hlas a zapisovala to, co jí bylo sděleno. Pro účely karmické očisty dostávala také obrazy a vize, které ji byly zase vysvětleny. Po nějaké době už uměla sama poznávat smysl těchto obrazů a vizí. Podle obsahu sdělovaných informací vedla, se členy své skupiny, příslušné prosby za účelem vyprošení důležitých karmických skutků, které se udály na planetě Zemi, aby mohly být vyškrtnuty z Akáši. Všechny sdělené informace i průběh karmické očisty jsou uvedeny v souboru sedmi knih (3), které tato žena napsala. 

     Této autorce byly sděleny důležité informace, které obsahuje i tento text, které se týkají např. okolností, kdo byl otcem Ježíše, odkud přišli Hebrejci, kdo byl Jahve a Jahwe, že Ježíš strávil část svého života v Indii – Kašmíru, kdo byla Marie Magdalská,  její vztah k Ježíši a mnoho dalších informací. Bůh Otec ji prohlásil za Dceru Boží.

     Tato duchovní skupina pracovala dlouhodobě, bez publicity, ale s důležitými výsledky pro celou planetu Zemi.

     Na mnoha místech planety Země, ale především v USA, Anglii a Německu se objevilo téměř na konci 20. století velké množství autorů, kteří začali psát a vydávat mnoho duchovních knih. Mezi nejznámější patří N.D.Walsch, a jeho soubor tří knih nazvaných „Hovory s Bohem I-III“, ale i desítka dalších.  Tyto knihy také osvětlují mnoho okolností, které jsou v bibli jen naznačeny.

    Za účelem hlubšího poznání jsem sestavil tabulku s otázkami a odpověďmi na ně, které daleko více osvětlují okolnosti okolo evangelistů a evangelií.

      Připomínám, že Ježíš se narodil 22.11.10 př.n.l. a byl ukřižován 22.3.26.

 

 

 

P.č.	Otázka	Marek Mk	Matouš Mt	Lukáš L	Jan J	Tomáš T	Filip F	Marie Ma
1	Poznali evangelisté osobně Ježíše?	ne	ne	ne	ano	ano	ano	ano
2	Pořadí evangelií dle stáří	2.	4.	6.	3.	7.	5.	1.
3	Rok napsání – dokončení evangelia	59	72	126	68	127	123	28
4	Původ evangelistů	Ju	Ju	An	Ju	Ga	Ju	Ga
5	Byli evangelisté prvními apoštoly?	ne	ne	ne	ano	ano i ne	ano i ne	ano
6	Úpravy v textu evangelií	ano	ano	ano	ano	ne	ne	ano
7	První jazyk evangelia: ře, ko,	ře	ře	ře	ko	ře	ře	ře
8	Zmínka o družce – manželce Marii Magdalské	ano	ne	ano	ne	ano	ano	ano
9	Byl evangelista jednou či více bytostmi?	1	1	2	2	2	2	2
10	Znali se s některými evangelisty osobně?	ano	ne	ano	ano	ano	ano	ano
11	Byli evangelisté žáky apoštolů?	ano	ano	ano	ne	ano	ne	ne
12	Čerpání znalostí z jiných evangelii	Ma	Mk	Ma,Mk,J	Ma	J, Mk,	Ma,Mt,J	ne
13	Evangelisté jako žáci apoštolů	J,Š	Ma, ŠP,J,F,B,To	ŠP,J,Ja,Ta		To
14	Byli evangelisté Ži, Es, He?	He, Es	Ž, Es	He	Ž	Ž, Es	He	Ži, Es
15	Poznali evangelisté Saula – Pavla?	ano	ano	ano	ne	ne	ano	ano
16	Země napsání evangelia	Ří	Ří, Sy	Ří, Ře,Sy	Ře	Ju,Sy,Ře	Ju,Ří,Sy	Ga
17	Evangelium určeno	Ří, Ře	Ži, Es	Ří	Eg	Ře,Ži,Es	Eg, Po, Ži, Es	Es

 

 

     Význam zkratek:

Jazyk prvního napsaného evangelia: ře=řečtina, ko=kopština

Původní víra evangelistů:  Židé – Ž, Esejci – Es,  He - Helénisté

Označení zemí:  Judea – Ju, Galilea – Ga, Řím – Ří, Řecko – Ře, Sýrie – Sy, Egypt – Eg, Antiochie - An

Jména apoštolů dle Markova evangelia 3/15: Šimon Petr - ŠP, Ondřej - O, Jakub Zebedeův - JZ, Jan - J, Filip - F, Bartoloměj –B, Tomáš –To, Matouš – M, Jakub Alfeův –Ja, Tadeáš –Ta, Šimon Kananejský – Š.

 

     Poznámka: Ve skutečnosti jsou to nepřesné údaje, učiněné i úmyslně upravovateli evangelií, aby byl potlačen vliv Ježíšovy rodiny.  Tomáš je Juda, vlastní bratr Ježíše, Matouš je syn Alfeův, s přezdívkou Lévi, Jakub Alfeův není Alfeův, je to Jakub, nevlastní bratr Ježíše, Šimon Kananejský je Šimon, vlastní bratr Ježíše.

 

       Moje poznání

      Úplně nejvíce důležité poznání, které jsem mohl učinit ohledně evangelií je to, že Marie Magdalská si vedla, přibližně rok před ukřižováním Ježíše, záznamy o kazatelské činnosti Ježíše, o apoštolech a dalších blízkých učednících a o základním dění okolo Ježíšovy mise!!! Také apoštol Filip si začal vést podobné záznamy přibližně čtvrt roku před ukřižováním Ježíše.

 

      Evangelia

     1. Nejstarší je apokryfní evangelium nazvané jako Mariino evangelium. Podle obsahu je jeho původ přisuzován Marii Magdalské. Ale je to ve skutečnosti evangelium, na kterém se podíleli dva evangelisté. To, co je popisováno v tomto evangeliu formulovala ve skutečnosti Marie – matka Ježíšova, a tato její slova doplnil a později zapsal apoštol Jan. Marie matka zde chtěla objasnit a zdůraznit význam Marie Magdalské, a také ukázat, jaké rozpory vznikaly mezi apoštoly – muži a Marii Magdalskou.  Marie Magdalská by ve své skromnosti o sobě takto nepsala. Jan byl považován Marii - matkou a později také Marii Magdalskou za spolehlivého apoštola, který se postará o rozšíření tohoto učení. Evangelium bylo napsáno už v roce 28 n. l., tedy dva roky po Ježíšově ukřižování. Správnější pohled by byl ten, že se jedná o evangelium „Marie matky  o Marii Magdalské“.

 

      2. Druhé nejstarší evangelium je Markovo evangelium. Marek byl původně esejec, pocházel z Judeje a jeho zdrojem byli apoštolové Jan a Šimon, bratr Ježíšův. Byl jejich žákem. Také se setkal s Pavlem.  Své evangelium napsal už v roce 59 n.l.  Evangelium napsal v Římě a bylo napsáno v řečtině.  Marek nepoznal jako evangelista osobně Ježíše ani další evangelisty. Marek byl ale ve svých dvanácti letech léčen nejdříve Janem Křtitelem, později také Ježíšem. V tomto evangeliu byla také zmínka o Marii Magdalské, manželce Ježíše. Evangelium bylo upravováno. Marek znal Mariino evangelium.

 

     3. Třetí z hlediska stáří a druhé evangelium, na jehož napsání se podílel apoštol Jan, je známé Janovo evangelium. Jan byl původem žid. Janovo evangelium se vymyká svým obsahem z toho, co bylo zapsáno dalšími třemi evangelisty Markem, Matoušem a Lukášem a obsahuje podrobné výroky Ježíše Krista, bez většího dějového rámce.

     Toto evangelium má velký duchovní obsah a všechny Ježíšovy výroky znala a jejich význam si uvědomovala jediná bytost z Ježíšova okolí, a to Marie Magdalská. To bylo dáno tím, že Marie Magdalská, stejně jako Ježíš, měla otevřené nadvědomí čili duchovní nádoby, ve kterých měla uložené všechny své znalosti a zkušenosti ze všech svých minulých životů a měla přístup do kosmického vědomí.  Marie Magdalská, stejně jako Marie – matka Ježíšova, si už uvědomovaly, že apoštolové, jako muži, je budou chtít vytlačit z jakékoliv následné apoštolské činnosti, protože jako muži si zachovávali židovskou tradici, že ženy nepatří do vedení církve. Proto si obě vyvolily Jana, který je popisován v Novém zákoně jako miláček Páně, aby později zapsal to, co mu sdělily. Apoštol Jan pochopil situaci a rád přijal nabízenou spolupráci a potřebné informace.  Marie Magdalská předala Janovi to, co osobně viděla a prožila.

     To, že byl Jan miláček Páně, nepochází ale z jeho pera. To bylo dopsáno do evangelia až v rámci jeho úprav. Janovo evangelium bylo napsáno v kopštině, a dokončeno v roce 68 n. l. Jan se dožil 92 let.

 

     4. Čtvrté nejstarší bylo Matoušovo evangelium. Toto evangelium bylo napsáno v roce 72 n. l. v řečtině. Matouš byl jedním ze 12 apoštolů a dělal si poznámky nejen z období, kdy se stal apoštolem, ale i před touto dobou. Evangelium samotné, ale napsal jeden z jeho žáků, který také poznal i další apoštoly Šimona Petra, Jana, Filipa, Bartoloměje, Tomáše, a byl jejich žákem. Tento evangelista byl původem žid a stal se také esejcem. Pocházel z Judeje a poznal také apoštola,Pavla.  Evangelista znal už Markovo evangelium. Evangelium bylo napsáno v Římě a Sýrii.

     Doplněk: Formou channelingu bylo předáno také přímé svědectví apoštolem Matoušem, které jsem po napsání tohoto textu nalezl na netu. Celý text tohoto channelingu „Mattew: Matoušovo evangelium a skutečné Ježíšovo učení“ se nachází v příloze tohoto textu a plně dokresluje moje poznání.

 

     5. Páté z hlediska stáří je apokryfní Filipovo evangelium. Filip pocházel z Judeje a původem byl helénista a esejec.

 Filip byl apoštolem. Jeho evangelium bylo napsáno v řečtině. Filip si přibližně čtvrt roku před ukřižováním Ježíše začal také psát poznámky o Ježíšově učení. Apoštol Filip doprovázel Matku Marii na její cestě do Efezu ve Frygii, kde s ní pobyl několik let. Od matky Marie získal také mnoho potřebných informací pro svoji apoštolskou činnost. Apoštol Filip měl několik učedníků, mezi nimi byl vzdělaný helénista, kterého lze považovat za filozofa. Filip mu předal nejen své zápisky, ale i ústní tradici spojenou s Ježíšem a jeho činností. Teprve tento učedník napsal Filipovo evangelium, které obsahuje asi 10% toho, co Ježíš řekl. Zbytek textu pochází z představ Filipa a především představ tohoto učedníka – evangelisty. Jako zdroj použil evangelista také evangelia Marie, Matouše a Jana. Apoštol Filip poznal v Efezu také Pavla.

     Filipovo evangelium je z části postaveno také na židovském mysticismu, respektive na tom, co přejali do svého učení také esejci. Evangelium bylo napsáno postupně v Judeji, Římě, Sýrii. Dokončeno bylo v roce 123.

     Několik poznámek k obsahu.  V části 59 je napsáno: „Tři chodily s Pánem: Marie, jeho matka, její sestra a Magdaléna, ta, kterou nazývali jeho družkou. Jeho sestra, jeho matka a jeho družka byly Marie.“

     Zatímco v prvé větě je sděleno, že se jednalo také o sestru Marie matky, v druhé větě je sděleno, že se jedná o sestru Ježíše. Ježíš měl jen sestru Salome a Rút. S Ježíšem často chodila jeho sestra Salome. Z  židovského mysticismu např. pochází pojednání o významu chrámu, o manželství a o pohled na nedokonalost světa. Zde evangelista říká: „Svět vznikl v důsledku chybného kroku. Ten, kdo jej stvořil, jej chtěl učinit nepomíjejícím a nesmrtelným. Selhal a toho, v co doufal, nedosáhl.“ Tento názor vznikl z neznalosti autora o fungování života na Zemi, svobodné vůle, o vlivu a působení karmy, o inkarnačním kolotoči.

     Filip zemřel v Efezu v roce 116 n.l.

     Jedině apoštol a evangelista Filip, Jan, matka Marie a Marie Magdalská znali osobně Ježíše a jeho učení a působení.

 

6. Šesté z hlediska stáří je Lukášovo evangelium. Lukáš pocházel z Antiochie. Jeho evangelium bylo určeno především Římanům a bylo napsáno v řečtině. Evangelium bylo dokončeno v roce 126 n.l.  Lukáš čerpal z evangelia Marie, Marka a Jana a také z protoevangelia Jakuba. Lukáš byl učedníkem apoštola Šimona Petra, Jana, Jakuba Alfeova a Tadeáše. Evangelium vznikalo postupně v Římě, Řecku a v Sýrii.

 

7. Sedmé, apokryfní evangelium, je Tomášovo evangelium a bylo napsáno v roce 127 n. l. v řečtině. „Tomáš“ evangelista nebyl totožný s apoštolem Tomášem, ale byl jeho učedníkem. Svým původem byl žid a pak esejec. Pocházel z Galileje. Tomáš psal evangelium postupně v Judeji, Sýrii a Řecku. Dokončil ho jeho učedník. Tomáš zemřel v Indii v roce 106.

 

     Další  apokryfní evangelia

 

     1. „Evangelium Spasitele“ a „Rozhovor se Spasitelem“ – Tato dvě evangelia pochází ze stejného zdroje. Obě napsala Marie Magdalská v Galii v roce 48. Evangelia byla napsána v kopštině a byla určena pro křesťanskou komunitu v Galii. Díky svým záznamům mohla napsat přesné znění, ale vlivem vícenásobných překladů jsou tam nyní nepřesnosti.

 

     2. Protoevangelium Jakubovo – Toto evangelium bylo napsáno Jakubem, bratrem Ježíše. Evangelium je bez zásahů upravovatelů. Evangelium je příběh o Ježíšové  matce Marii, o okolnostech jejího narození, o její přípravě na porození bytosti, která bude záchranou Izraele. Jakub to napsal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale tak, aby to bylo přijatelné jak pro esejce, tak i pro židy. Ačkoliv Jakub dobře znal vliv a činnost esejců, nezmiňuje se zde o esejcích ani o Karmelu, takže neznalý čtenář historie má dojem, že chrám je Jeruzalémský chrám a Zachariáš je velekněz v tomto chrámu. A jsou tam i další historické nepřesnosti.

     Jakub zde vlastně sděluje, že Anna, matka Marie, otěhotněla stejným způsobem jako později Marie, když se měl narodit Ježíš. (Zde byl jen použit stejný scénář jako u Ježíše, to znamená, že otcem Marie byl také Jahve z planety Empharis Elohíma, s dokonalou lineární DNA, a archanděl Gabriel se pro účel oplodnění stal Duchem svatým v jeho těle. Všechno je dokonalé.)

 

     3. Pseudo- Tomášovo evangelium dětství. Toto pseudo-evangelium bylo napsáno v roce 36 n.l. Římanem, který žil v Judeji. Motivem pro napsání byla nenávist ke křesťanství a touha zesměšnit obraz Ježíšova dětství a tím jeho učení. Jméno autora se vyskytuje v knize „Válka židovská“ i v knize „Židovské starožitnosti“ od Josepha Flavia. Tímto autorem byl Apión.

 

     Epištoly v Novém zákoně

 

1. List Jakubův, první list Janův a list Judy pochází od těchto apoštolů.

2. Listy Petrovy obsahují část od Petra a část od jiného autora.

3. Druhý a třetí list Janův a „Zjevení Janovo“ nepochází od apoštola Jana, nýbrž od bytosti, která je v bibli nazvána jako Jan presbyter. Tento muž  se narodil v Galileji v roce 26 n.l. Byl to esejec a byl knězem v esejském chrámu na Karmelu.  Jan Presbyter opustil Palestinu po potlačení židovské vzpoury v roce 70 n.l. a odešel do Efezu. Jan Presbyter nebyl učedníkem žádného apoštola, nýbrž byl učedníkem evangelisty Lukáše. Záznam „Zjevení Janovo“ byl započat na ostrově Patmos, ale dokončen byl v roce 148 n.l. na jiném řeckém ostrově. Jan Presbyter zemřel v roce 156 n.l. Tato bytost nebyla totožná s „knězem Janem“.

Biskup Papias z Hierapole, který žil ve druhém století v Malé Asii, o něm píše:

     „V Trajánově době (53-117) žil v Efezu tak starý muž, že nejen jeho vrstevníci, ale i jejich děti a vnoučata již dávno zemřela a pravnoučata nevěděla, kdo by to byl. Nazývali jej jednoduše „Jan“ nebo též „Presbyter“ (Nejstarší).

     Též nevěděli, jak by jej uctili, oblékali ho do drahých mešních rouch, na čelo mu zavěsili tajuplný emblém kněžského krále Melchisedeka, hvězdu ze zlatého plechu, Petalon, s nevyslovitelným božím jménem...

     Proto vždy, když jsem se setkal s některým z těch, kteří ještě naslouchali učení nejstarších, jsem se vždy pečlivě vyptal na jejich slova: co řekl Ondřej, co Petr, Filip, Tomáš nebo Jakub, nebo Jan, nebo Matouš, nebo některý z ostatních učedníků Páně; stejně tak ale, co zvěstoval Aristion a Jan Presbyter, oba učedníci Páně.“

(Papias u Eusebia III. 31,39).

     Moje poznání: Tento Jan Presbyter je autorem obou Janových listů a Janova zjevení.

Moje poznání: Výroky, které Ježíš neřekl, i když jsou součástí evangelií

 

     Pro toto poučení jsem vybíral výroky nejdříve z Matoušova evangelia (Mt), které je první ze čtyř evangelií v Novém zákoně. Výroky, které Ježíš neřekl, byly do evangelia vloženy buď samotným evangelistou Matoušem, nebo převzaty Matoušem od evangelisty Marka, nebo byly vloženy upravovateli evangelií – církevními otci, aby zdůraznili některé aspekty v evangeliích, důležité pro církev. Někde uvádím jen odkaz na příslušnou část evangelia, a u některých části uvádím celé znění. Výběr kapitol a částí textu není proveden vyčerpávajícím způsobem.

     Ježíš by neřekl nikdy žádná slova nebo věty, kterými by vyhrožoval lidem peklem, ďáblem nebo uvržením do pece ohnivé nebo jakoukoliv jinou negativitou. To jsou pozůstatky mýtů z jiných náboženství a názory a přání vtělené do evangelií církevními otci při úpravě textů Nového zákona, aby posílili svůj vliv na křesťanskou obec.

     Těch změn je tolik, že po jejich vynětí z evangelia se mění evangelium opravdu v dobrou zprávu.

 

- Pokušení na poušti (Mt 4, 1-6).  Celé znění této kapitoly zde nepatří a pochází od upravovatelů. Vychází z židovského mýtu o způsobu pokušení Božích proroků a mistrů.

- O cizoložství (Mt 5, 29-30). Ježíš neřekl slova: 29- Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tělo bylo uvrženo do pekla. 30- A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tělo dostalo do pekla. Celé znění pochází od upravovatelů.  Tělesné tresty zde uvedené byly přidány a navazují na židovské zákony a představě o trestu.

- O posuzování druhých (Mt 7,6). Ježíš neřekl slova: 6- Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás. Tento dodatek pochází od Matouše.

- Uzdravení setníkova sluhy (Mt 8, 11-12). Ježíš neřekl slova: 11- Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; 12- ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů."Tento dodatek pochází od Matouše a navazuje na židovské mýty.

- Uzdravení posedlých v Gadaře (Mt 28-34). Celá kapitola pochází od upravovatelů evangelií.

- Vyslání Dvanácti (Mt 10, 8). 8- Ježíš řekl „probouzejte duchovně mrtvé k životu“ nikoliv „probouzejte mrtvé k životu“. Tuto úpravu učinili upravovatelé vědomě.

- Povzbuzení ke statečnému vyznání (Mat 10, 28). Ježíš neřekl slova „bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle“. (Mat 10, 33)  Ježíš neřekl slova „kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi“. Tato všechna slova pochází od upravovatelů.

- Člověk proti člověku pro Ježíše (Mt 10, 34-37). Ježíš neřekl slova v této části kapitoly. Uvádím je v celém znění. 34-Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. 35-Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; 39- a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.  Tento důležitý dodatek byl zde vložen upravovateli na základě mesiášských představ o poslání Ježíše a osvobození Palestiny.  Ježíš řekl pouze slova obsažená v Mt 10, 38-39.

- Ježíš a Belzebul (Mt 12, 31-32).  Ježíš neřekl „31- …, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. 32- ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“ Tato slova tam byla vložena upravovateli.

- O závažnosti slov (Mt 12, 34). Ježíš neřekl větu „Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí?“ Tato věta pochází od Matouše.

- Chvála vykoupení v Synu  (Mt 11, 29)   Ježíš neřekl  větu „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším“,  nýbrž „Vezměte na sebe své jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším“.  Záměna pochází od Matouše a věta má úplně jiný význam.

- Znamení proroka Jonáše (Mt 12, 40). Ježíš neřekl slova: 40- Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Věta pochází od Matouše.

- O návratu nečistého ducha (Mt 12,43-45). Celá kapitola pochází jen od Matouše.

- Ježíšova rodina (Mt 12, 48-49). Ježíš neřekl slova: „48-On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je  má matka a kdo jsou moji bratři?“ 49- Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři“. Tato slova zde byla vložena upravovateli a představují potlačení významu Ježíšovy rodiny v jeho kazatelské činnosti.

- Výklad podobenství o pleveli (Mt 13, 36-43). Celá kapitola nepochází od Ježíše nýbrž od upravovatelů.

- Podobenství o rybářské sítí (Mt 13, 49-50). Ježíš neřekl slova: „49-Tak bude i při skonání věků: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých 50- a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů“. Tato slova pochází od Matouše a ukazují spíše na židovskou představu možného posmrtného života.

- Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy (Mt, 16, 18-19). Ježíš neřekl slova: „18-A já ti pravím, že ty jsi Petr: na té skále zbuduji církev svou a brány pekelné ji nepřemohou. 19-Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto na nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ Tato slova tam vložil Matouš.

- První předpověď utrpení (Mt 16, 22, 23). Zde nepatří slova: 22- Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ Ježíš neřekl slova: 23- „Ale on se obrátil a řekl Petrovi: Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Tato všechna slova pochází od upravovatelů.  

- Varování před svody (Mt 18, 8-9). Tato slova nepochází od Ježíše: 8- Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně. 9- Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla. Tato slova pocházejí od Matouše a navazují spíše na židovské zákony a představě o trestu za hříchy.

- O bratrském napomínání ( Mt 18, 16-17). Tato slova nepochází od Ježíše: 16- Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby „ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď“. 17- Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Tato slova pochází od Matouše.

- O moci církve  (Mt 18, 18). Ježíš neřekl slova:  „18- Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“

- Prokletí fikovníku (Mt 21, 18-22).  Tato celá kapitola nepochází od Ježíše nýbrž od upravovatelů.

- Největší přikázání (Mt 22, 37). Ježíš neřekl „Miluj Hospodina, Boha svého“ ale jen „Miluj Boha svého“. To pochází od překladatele evangelia.

- Poučení o fikovníku (Mt 24, 34-35). Ježíš neřekl slova: „34- Amen , pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane. 35-Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ Tato slova pocházejí od Matouše.

- O posledním soudu (Mt 25, 40). Ježíš neřekl slova: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ Tato slova pochází od Matouše.

- Označení zrádce (Mt 26, 20-25). Celá kapitola nepochází od Ježíše, nýbrž od upravovatelů.

- Ustanovení večeře Páně (Mt 26, 28). Ježíš neřekl slova: 28- „,která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchu.“ Tato slova pochází od upravovatelů a navazují na představu, kterou vytvořil Pavel, že nás Ježíš svou smrtí vykoupil od dědičného hříchu.

- Ježíš před Pilátem (Mt 27, 11, 15-17, 19, 22-23, 25). Ježíš neřekl slova: 11- „Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“  Dále popis událostí neodpovídá historické pravdě v 15-17, 20-23,  25. V části 26 mají platnost pouze slova „Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.“ Nesprávné znění pochází od upravovatelů.

- Ukřižování (Mt 27, 32-34, 36-44) Celé znění v těchto částech neodpovídá historické pravdě. Z celého znění kapitoly jsou správná slova jen ve 35- Ukřižovali ho a losem so rozdělili jeho šaty. Také tato kapitola byla upravována jak Matoušem, tak i upravovateli.

- Ježíšova smrt (Mt 27, 45-50). Popis událostí neodpovídá historické pravdě, nýbrž pochází od upravovatelů.  V Mt 27,56 je „Marie, matka Jakubova i Josefova“ Ježíšova matka Marie.

- Pohřeb Ježíšův (Mt 27, 65-66).  Text této části neodpovídá historické skutečnosti. Dodatek pochází od Matouše.

- Prázdný hrob (Mt 28, 2-7). Text neodpovídá historické skutečnosti. Místo toho by tam mělo být pouze uvedeno, že „ženy spatřily hrob s odvaleným kamenem“. Jiná Marie v části 1 je také Marie, matka Ježíšova. Všechny dodatky zde byly vloženy upravovateli.                                                                 

 

     Dále zde uvádím nepřesnosti v Janově evangeliu. Prvotní znění tohoto evangelia, téměř  celé znění, sdělila Janovi Marie Magdalská.  Jan při psaní evangelia některé části v jednotlivostech doplnil podle svého porozumění. Ale mnoho částí bylo ubráno nebo naopak přidáno upravovateli evangelií. Všechny zde vyznačené úpravy byly provedeny upravovateli.

- Prolog (J 1,17). Zde nepatří slova: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše“.

- Jan Křtitel (J, 1, 22). Zde nepatří slova: „Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali.

(J, 1, 25-26). Zde nepatří slova: 25-Otázali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“   26- Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi“. (J,1, 29). Zde nepatří slova:  „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“.

- Povolání učedníků (J 1, 41-42) Zde nepatří slova: a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu Kristus).“ 

 (J 1,42-) Zde nepatří slova: budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).  (J 1, 45-46)  Zde nepatří slova: 45-Mojžíš v Zákoně. 46-Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“  (J,1, 49-51). Zde nepatří slova: 49- „ty jsi král Izraele.“ 50- zde nepatří celé znění: Ježíš mu odpověděl:  Ty věříš proto, že jsem ti řekl: „Viděl jsem tě pod fíkem“? Uvidíš věci daleko větší.“ 51- A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.

- Očištění chrámu (J 2, 16-17). Zde nepatří slova: 16- Nedělejte z domu mého Otce tržiště! 17- Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: Horlivost pro tvůj dům mne stráví.

- Rozmluva s Nikodémem (J 3, 14-16). Zde nepatří slova: 14- Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, 15- aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. 16- slovo "jediného" (J 3, 18-19)  18- Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. 19- Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.

- Ježíš kráčí po moři (J 6, 16-21)  Celý text zde nepatří.

- Petrovo vyznání (J 6, 70-71). Zde nepatří slova: 70- A přece jeden z vás je ďábel“. 71- Mínil Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Ten ho totiž měl zradit, jeden z Dvanácti. Moje poznání: Jidáš byl synem Šimona Petra a Šimon Petr neměl přezdívku Šimon Iškariotský. Také Jidáš neměl přezdívku Iškariotský.

- Vystoupení o slavnosti stánků (J 7, 5). Zde nepatří celá věta: Ani jeho bratři v něj totiž nevěřili.

- Ježíš a cizoložnice (J 8, 6 a 8). Zde nepatří slova: 6- Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. 8- A opět se sklonil a psal po zemi.

- Spor o Ježíšův původ (J 8, 22). Nepatří zde celé souvětí 22- Židé řekli: „Chce si snad vzít život, že říká: Kam já jdu, tam vy nemůžete přijít?“

- Spor o otcovství Abrahamovo (J 8, 44). Nepatří zde celé znění  44- Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestal v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.

- Rozmluva ve svátek posvěcení chrámu (J 10, 31-33).  Zde nepatří téměř celé znění: 31- Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. 32- Pro který skutek mě chcete kamenovat? 31- Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“

- Vzkříšení Lazara (J 11, 21-27) Zde nepatří slova . 22- Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá. 23 – Ježíš ji řekl: Tvůj bratr vstane. 24 – Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“

- Pomazání v Betanii (J 12, 4, 6)  Zde nepatří slova: 4- …který jej měl zradit…6- To řekl ne proto, že by mu záleželo na druhých, ale že byl zloděj; měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ni dávalo.

- Vjezd do Jeruzaléma (J 12, 13, 17). Zde nepatří slova: 13- Hospodinově, král izraelský. Moje poznání: Místo „Hospodinově“ patří správně slovo „Boha“. 17- Zástup, který s ním byl, když vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví.

- Předpověď utrpení (J 12, 28-31). Zde nepatří  části: 28- Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ 29- Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo.  Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.“ 30- Ježíš  nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. 31- Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. (J 12, 38, 47) Zde nepatří slova: 38-  A komu byla zjevena moc Hospodinova? 47- Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil.

- Umývání nohou učedníkům (J 13, 2, 9, 11). Zde nepatří slova: 2- a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil. 9- Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu“. 11- Věděl kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jsou čisti.

- Označení zrádce (J 13, 21-30). Zde nepatří celý text.

- O Ježíšově odchodu (J 13, 36). Celé znění 36 zde nepatří. 36- Šimon Petr mu řekl: „Pane, kam odcházíš?“ Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později.“ (J 14, 6) Zde nepatří věta: "Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne."

- O příchodu Přímluvce (J 16, 9-11). Zde nepatří slova: 9- Hřích v tom, že ve mne nevěří; 10- spravedlnost v tom, že odcházím k otci a již mne nespatříte;  11- soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.

- Ježíšova modlitba za učedníky (J 17, 14-16, 22-24). Zde nepatří slova: 14- Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa, ale abys je zachoval od zlého. 15- Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. 16- Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 22- Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – 23- já v nich a ty ve mně; 24- Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval již před založením světa.

- Ježíš před Pilátem (J 18, 30, 32, 34, 35, 38, 39,40). Zde nepatří slova: 30- Odpověděli: „Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali. 32- To aby se naplnilo slovo Ježíšovo, kterým naznačil, jakou smrtí má zemřít. 33- Ty jsi král židovský?. (Dle mého poznání zněla otázka „Ty jsi nazarén?“) 34- Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to řekli jiní?“ 35- Pilát odpověděl: „ Jsem snad žid?  38- Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. 39- Je zvykem, že vám o velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám toho židovského krále.“ 40- Na to se dali do křiku: „Toho ne, ale Barabáše!“ Ten Barabáš byl vzbouřenec. (J 19, 12, 13-15-16)  12- Od té chvíle ho Pilát usiloval propustit. Ale židé křičeli: „Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý kdo se vydává za krále, je proti císaři.“ 15- Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ 16- Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili.

- Ukřižování (J 19, 19, 25, 26). Zde nepatří slova: 19- Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. (Moje poznání: Stálo tam: Ježíš nazarén, král židovský.) 25- a sestra jeho matky, Marie Kleofášova. 26- „Ženo, hle, tvůj syn! (Moje poznání: Ježíš řekl: „Matko, hle, moje žena.“) 26- V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.

- Ježíšova smrt (J 19, 32).  Zde nepatří slova: 32- Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním.

- Prázdný hrob (J 20, 1) V této kapitole je správná pouze první věta.  1- První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Ostatní části 2-10 zde nepatří.

- Zjevení Marie Magdalské  (správně by mělo být Marii Magdalské) (J 20, 17-18). Zde nepatří slova: 17- Ježíš ji řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i k Bohu vašemu. 18- Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

- Dvojí zjevení v Jeruzalémě (J 20, 20, 22,25, 27,28). Zde nepatří slova: 20- Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. 22- Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. 25- Odpověděl jim: Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ 27 - potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř. 28 - Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh“.  29- Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“

- První dovětek (J 20, 30-31). Tento dovětek pochází od upravovatelů.

- Rozhovor s Šimonem Petrem (J 21, 20). Zde nepatří celé znění 20. 20- Petr se obrátil a spatřil, že za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval, ten, který byl při večeři po jeho boku a který se ho tehdy otázal: „Pane, kdo tě zrazuje?“

- Druhý dovětek evangelia (J 21, 24-25). Celý druhý dovětek byl napsán apoštolem Janem.

 

Důležitý Ježíšův výrok

 

      „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy… A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.“ (J16,12).

     Moje poznání: Tento výrok znamená pouze to, že až budou apoštolové osvícení Duchem svatým, pochopí a porozumí, co mají udělat, co mají kázat, protože součástí Ducha svatého, čili Boží mysli je i vědomí a mysl Ježíšova-Kristova. Nelze tomu rozumět tak, a neznamená to, že to byla předpověď příchodu ještě většího proroka než byl Ježíš. Vždyť Ježíš Kristus byl také inkarnací Muhammada.

Reinkarnace

 

     Všechny přímé zmínky o reinkarnaci a koloběhu lidských životů byly v Novém zákoně upravovateli vynechány, až na dvě zmínky, které si čtenář většinou neuvědomí.

     Jedna zmínka se týká vyprávění o člověku, který byl od narození slepý a jehož měl Ježíš léčit (Jan 9). Učedníci se Ježíše výslovně ptají: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?“ Už sama tato otázka, zda se někdo mohl narodit slepý kvůli svým hříchům, předpokládá samozřejmě předchozí život a na něj navazující znovuzrození. Tato otázka také zahrnuje existenci karmy, kdy činy v minulém životě mají vliv na život následující.

     Druhá zmínka o inkarnaci se týká setkání Ježíše s farizejem Nikodémem, členem sanhedrinu, tedy s vysoce postaveným Židem. Ježíš mu řekl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. “Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš mu odpověděl: „ Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a ducha, nemůže vejít do království Božího.“

     Narodit se z vody představuje vývoj lidského zárodku, který prochází v plodové vodě matky celým procesem živočišného a lidského vývoje a jeho součástí je od okamžiku početí duch se svou duší. Vejít do království Božího může nakonec po dosažení úplné očisty ducha s duší a mysli, to ale předpokládá mnoho a mnoho inkarnací – je to tzv. kolo života nebo kruh zrození. 

    Reinkarnace je součástí Božího plánu a Božího záměru a také duchové – Boží jiskry, součást Boží podstaty – si koloběh životů vyžádaly, aby mohly prožívat bytí v lidském těle. Tím současně i Bůh prožívá své bytí skrze lidská těla, mysl a duši. Bůh není od ničeho oddělen a my nejsme odděleni od Boha.

 

     Zásadní poučení o reinkarnaci a působení karmy přichází přímo od Boha – Otce v knize „Hovory s Bohem I“. Autor knihy N.D.Walsch zde pokládá otázky (psané kurzívou) a dostává na ně  od Boha odpovědi. Jedna z otázek se týkala také reinkarnace.

      Existuje reinkarnace?  Kolik jsem měl životů?  Čím jsem v nich byl?  Je „karmický dluh“ realitou?

     „Překvapuje mě, že o tom někdo může pochybovat. Existuje tolik věrohodných informací o zážitcích z minulých životů. Někteří lidé, kteří se vrátili, popsali své zkušenosti tak podrobně, že je nepravděpodobné, že by si to všechno vymyslili jen proto, aby oklamali výzkumníky nebo své milované. Ty jsi měl už 647 životů, když to chceš vědět přesně. Byl jsi v nich vším. Byl jsi králem i královnou, byl jsi nevolníkem. Učitelem, studentem, mistrem. Byl jsi ženou i mužem. Bojovníkem i pacifistou. Hrdinou i zbabělcem.  Vrahem i osvoboditelem. Mudrcem i hlupákem. Byl jsi vším.

     Neexistuje nic takového jako karmický dluh - ne v tom smyslu, jaký máš na mysli. Dluh je něco, co se musí zaplatit. Ty nemusíš dělat nic.

     Přesto jsou věci, které chceš dělat, které chceš zakusit. A některá z tvých rozhodnutí závisí na tom, co jsi prožil dříve. To, čemu říkáš karma, nelze slovy vysvětlit lépe.

     Je-li karma vnitřní touhou růst, vyvíjet se, být lepším a dívat se na minulé události jako na měřítko toho, čeho jsme dosáhli, pak karma existuje.

    Karma od vás však nic nevyžaduje. Nic se od vás nikdy neočekává. Jste a vždycky jste byli svobodní.“

Svatý grál

 

     Autoři knihy „Svatá krev a svatý grál“ (4) věnovali velkou pozornost také legendě o svatém grálu. Byl to tajuplný předmět, o kterém se věřilo, že jej vlastnili kataři a také templáři. Obecně se předpokládá, že svatý grál se nějak pojí s Ježíšem. Podle některých tradic to byl pohár, z něhož pil Ježíš a jeho učedníci při poslední večeři. Podle jiných tradic to byl pohár, do kterého zachytil Josef z Arimatie Ježíšovu krev, když Ježíš visel na kříži. A ještě další tradice uvádějí, že grál byl obojím.

     Rané legendy ovšem hovoří o tom, že Marie Magdalská nepřinesla do Francie nějaký pohár, ale grál. A proč se nakonec grál objevil na samém vrcholu křížových výprav? Autoři knihy nejprve dovozují, že slovo „Sangraal – San Graal“ (Svatý grál) znamená vlastně „Sang Raal čili Sang Réal“ čili královská krev. A pak dovozují, že skrze potomky Ježíše a Marie Magdalské se dostala jejich krev do krve královské dynastie Merovejců.

     Ve skutečnosti se jedná opravdu jen o legendy, protože svatý grál sice existuje, ale nemá hmotnou podobu. Je to energie. Odpověď na otázku co je svatý grál můžeme najít v knize „Poselství 1. d“  (3)  autorky Heleny Šeblové, a to v kapitolce „Léčebný aparát“:

     Otázka autorky: Otče, smím vědět, co viděl F. při očistě bytu?

     Vaše láskyplné vyzařování se spojilo v sílu, která kdysi vedla mého Syna Ježíše k oběti nejvyšší. Vaše vibrace ho dojaly a roznítily jeho lásku, která se zjevila v symbolu jeho utrpení a lásky. Viděli jste jeden z mocných léčebných aparátů, s kterým budete brzy pracovat. Je to znamení ohnivého meče. Excalibur – ohnivý meč je mocná zbraň lásky a dobra. Jako zbraň smí být použita ve svatém boji, jako léčebný aparát při eliminaci veškeré negativity, případně choroby způsobené mstou či kletbou. Viděli jste rychlost eliminace, kterou ovládá Ježíš. Vy se teprve budete učit s ním pracovat, až složíte patřičné zkoušky. Ty sama ho užíváš zatím jen jako zbraň ve svatém boji. Užila jsi ho celkem dvakrát na náš pokyn, kdy jsme ti ho vložili do rukou. Nyní ho máš v auře. Budeš ho mít v rukou vždy, když bude třeba jeho zásahu. Později sama poznáš, kdy ho máš použít. Existuje ještě Svatý grál, to je kalich, který jsi též měla v rukou. Je naplněn ohněm života věčného, láskyplnou živoucí energií. Křísí mrtvé, zabíjí zrůdné zlo a je manou i elixírem Bohů. Tyto dvě zbraně jsou současně léčebnými aparáty. Jsou s kamenem mudrců odvěkou touhou všech mágů a zasvěcenců. O tyto posvátné předměty se smí ucházet pouze Zlatí avataři. Ti jsou čekateli, Nejvyšší avataři jsou kandidáti, kteří je získali a učí se s nimi zacházet. Jakmile je jejich výcvik ukončen, dosáhli titulu Božství 2. stupně. Třetí stupeň Božství vám bude odhalen, až uzraje čas i vaše skutky lásky.

     Mír s vámi

Bůh Otec

 

     Všechny tyto údaje dávají odlišný obraz od toho obrazu, který známe z Bible a který se týká tří světových náboženství. Tyto údaje by mohly vést církevní představitele k tomu, aby přezkoumali svá učení, aby ho oprostili od historického nánosu mystických učitelů a vykladačů, tak jak o tom hovoří Bůh v  9. kapitole z knihy „Bůh, na kterého čekáme“, uvedené na počátku tohoto textu.

     Některé z uvedených pravd někteří badatelé a teologové už vyřkli, ale nyní je to potvrzeno i skrze Boha. Větší Pravda než Boží vědomí, neboli také Univerzální vědomí, neexistuje. Duch Svatý je Boží mysl.

     Okolnost, že se nechala většina židů vést Jahwem neměla jiné důsledky než ty, že podléhají zákonu příčiny a následku, tedy karmě. Bohu Otci nevadí, kterému Bohu lidé věří, ale jací jsou svým myšlením, slovy a činy. To je rozhodující. Bůh Otec miluje všechny bytosti bez rozdílu a nemá žádné preference.

Zákony Universa

 

     Ze světlých sfér byly lidstvu sděleny zákony, které platí pro lidstvo na planetách v celém Universu – Stvoření a byly zveřejněny v knize „Křišťálová sféra“. Tyto zákony nahrazují všechny zákony a pravidla, které obsahují jednotlivá náboženství pro potřeby své náboženské komunity.

1. Zákon rovnoprávnosti:

      Všichni členové Božské kosmické rodiny mají stejná práva bez rozdílu druhu a doby jejich stvoření.

2. Zákon lásky:

      Všichni členové božské kosmické rodiny mají za úkol se navzájem milovat a odpouštět si navzájem přestupky.

3. Zákon obezřetnosti:

      Všichni členové Božské kosmické rodiny se mají navzájem upozorňovat na eventuální přestupky proti platným kosmickým zákonům. Mají tak činit v lásce a úctě k druhému.

4. Zákon vzájemné pomoci:

      Všichni členové Božské kosmické rodiny si mají navzájem pomáhat, kdy toho vyžaduje situace, a to tak, aby ten, jemuž je pomáháno, tím nikdy netrpěl újmy a nebyla tím omezována jeho práva a svobody.

5. Zákon svobody:

      Každý člen Božské kosmické rodiny má právo na neomezenou svobodu v rámci platných kosmických zákonů, které tu jsou pro jeho ochranu, zaručují jeho nerušený zdravý vývoj, a garantují jeho osobní štěstí, jakož i štěstí jeho bratří a sester.

6. Zákon poslušnosti:

      Jím se stvořené bytosti dobrovolně zavazují poslouchat nabádání a rad svého Božského Stvořitele, které slouží jejich dobru a mají blahodárný vliv na jejich vývoj.

7. Zákony odplaty:

      Každý přestupek proti platným kosmickým zákonům bude mít za následek potrestání jeho původce a to formou zpětného, negativního působení (dopadu) na něj.

8. Zákon nevměšování se:

      Jím se stvořené bytosti, členové Božské kosmické rodiny, dobrovolně zavazují nevměšovat se násilím do záležitosti druhých a tím omezovat jejich osobní svobodu za současného předpokladu, že chování druhých není násilným vměšováním se do záležitosti jiných, omezováním jejich svobody.

9. Zákony práva na dary stvoření:

      Každý člen Božské kosmické rodiny má zaručený volný přístup ke všem darům stvoření za předpokladu, že tím neporušuje žádný z ostatních platných zákonů.

10. Právo na nevěru:

      Každý člen Božské kosmické rodiny má právo na porušování zákonů za současného vědomí si důsledků z toho plynoucích, jež jsou uvedeny v zákoně č.7.

           K těmto zákonům v knize Křišťálová sféra, je uvedena celá řada zcela názorných příkladů, pro  jejich správné pochopení.

 

     Literatura:

(1)  - Bible – Česká biblická společnost 1996

(2)  - N.D. Walsch „Hovory s Bohem I-III“,  „Bůh, na kterého čekáme“, „Nová proroctví“

(3)  - Knihy Heleny Šeblové: údaje byly sdělovány v období let 1992-2007 (celý text knih na  https://www.bozilaska.cz)

1. díl Poselství - Truhlice pokladů 1. až 3. část
2. díl Poselství - Truhlice pokladů 4. až 5. část
3. díl Poselství - Truhlice pokladů 6. až 7. část
4. díl Cesta – Platinová kniha
5. díl Pochodeň pravdy - Vstupte do Hádovy brány, Hekaté letí na nebesích, Bohové jdou v zástupu
6. díl Chrám věků – Zrcadlo světa, Stvořitelé
7. díl Vesmírná jednota lásky – Živly, Zpěv lásky, Bílý Kužel

(4)  -   Michael Baigent, Richard Leigh, Henry Lincoln „Svatá krev a Svatý grál“

(5)  -   Josef Šuráň  „Hvězda Betlémská a chronologie života Ježíše Krista“

(6)  -   Holger Kersten  „Ježíš žil v Indii“

(7)  -   John Bowker „Bůh a jeho proměny v dějinách náboženství“

(8)  -   Anna Read „Edgar Cayce o Ježíši – co bible neříká“

(9) –   Zdeněk Krušina „Evangelium neznámého eséna“

(10) – James H. Charlesworth „Ježíš a svitky od Mrtvého moře“

(11) -  Jan A.Dus, Petr Pokorný  „Neznámá  evangelia Novozákonní apokryfy

(12) – Channelingy od Kryona  na mém webu  https://duchovnipoznatky.webnode.cz

(13) – Cynthia Bourgeault „Tajemství Marie Magdalény“

(14) – Kryon „Dvanáct vrstev DNA“

(15) -  Moje texty: Bible – Nový zákon, Stručná historie příchodu mimozemšťanů na planetu Zemi“, „Ježíš, Boží trojice, lidská trojjedinost“, „Shrnutí poučení o mysli, podvědomí, vědomí, nadvědomí, egu, karmě, DNA“ ,  „Bůh, na kterého čekáme“,  „Nová proroctví“;  vše lze najít  na mém webu https://duchovnipoznatky.webnode.cz.

 

      Napsal  Jan Heczko

    Červenec – září 2014

     Doplněno: listopad 2014, leden 2015

 

     Přílohy:

Matthew: Matoušovo evangelium a skutečné Ježíšovo učení

     Matthew: Matoušovo evangelium a skutečnost

     Tento text byl předán formou channelingu. Viz www.matthewbooks.com, zapsala Suzy Ward 5. ledna 2014  Překlad: OrgoNet.

 

     S láskyplnými pozdravy od všech duší v této stanici je zde Matthew. S prosincovým slunovratem přišel další mocný příliv světla, jakoby vzdával poctu starému roku a vítal nový rok plamenným povzbuzením. A pokud je to skutečně vzdání pocty, je opravdu zasloužené! Vždy, když jste jednali v inspiraci na úrovni duše - udělali jste něco, co jste pokládali jen za pěkné gesto či "správnou věc, kterou je třeba udělat" - přidali jste do vašeho světa světlo.
Možná byste si přáli zopakovat poselství, kde jsme zmínili některé z mnoha způsobů, jimiž vaše společnost vytváří hojnost světla. A svět, vděčný za obrovskou spoustu příspěvků ke svému zlepšení, vysílá k vám velké množství vlastního světla. (Viz poselství 15. srpna 2013). Ano, je třeba udělat ještě velký kus práce, a ta bude vykonána. Hybná energie neustále zvyšuje sílu všech myšlenek a pocitů, a my vám opakujeme naši radu: nemusíte stále uvažovat s těžkým srdcem o všem tom, co je zapotřebí. Naopak, představujte si Zemi v zlatobílém světle, a tento obraz a vaše touha po potřebných změnách půjdou do vesmíru a vrátí se s dalším světlem navíc. I když některé omezené mysli a srdce se pokoušejí uchovat status quo, změny směrem k míru, spolupráci a dostatku pro všechny již nezvratně probíhají, a čím více světelné energie se jim dostane, tím dříve budou uskutečněny. Prosíme, nadále ověřujte pravdivost veškerých informací, včetně článků a channelingů na Internetu. Mainstreamová média jsou stále do vysoké míry ovládána a zaměřují se na negativitu a skandály. Ale je povzbuzující, že se objevuje stále více příběhů laskavosti, sdílení zdrojů a úspěšných snah zdola.
     Reportéři médií patří mezi většinovou populaci, která nemá ani zdání, že členové naší vesmírné rodiny zabrání možnostem, o kterých se mluví, jako například že Severní Korea by mohla odpálit své jaderné hlavice a zničit rozsáhlá území, nebo že radiace z Fukušimy by mohla zabít milióny lidí. Nevědí ani, že Gaia si nepřeje, aby teplota všech oceánů se zvýšila natolik, že by vymřel veškerý mořský život, a aby se veškerá pobřeží posunula stovky mil do pevniny - proto se ani to nestane. Většina obyvatel Země neví, že zde převažují frekvence, které vybízejí vůdce států, aby volili jednání místo válek. Neví o ekonomických a diplomatických diskusích, které probíhají za scénou, ani to, že milióny duší prožívají právě to, co si zvolily, aby vyrovnaly své poznání a skutky v minulých životech a aby se dále vyvíjely.
Ale vy to víte, milá rodino, takže vkročte do tohoto nového roku s povzneseným srdcem a pozitivním myšlením, a dále rozšiřujte světlo ve světě. Vy jste ta změna, kterou chcete!

 

     Matthew - v jednom z minulých životů jeden z 12 apoštolů a evangelista Matouš
Nyní budu mluvit jen jako Matthew: požádal jsem svou matku, aby sem okopírovala jednu reakci na naše prosincové poselství: Vaše poselství bylo krásné, až na to, že jste vynechali, že důvodem slavení vánočních svátků je narození Ježíše. Myslím, že mám otevřenou mysl a jsem intuitivní, ale to, co jste řekli o Ježíšovi, že nebyl ukřižován, tomu NELZE uvěřit. Jak může někdo tak vyvinutý, jak o sobě tvrdíte, nevědět něco tak důležitého?
Pisatel je jedním z mnoha lidí, kteří věží biblickému příběhu o ukřižování. Poznat na vědomé úrovni pravdu, kterou znáte na úrovni duše, je důležitou součástí vývoje, a lpíte-li pevně na utkvělých názorech založených na omylu, brání to duchovnímu pokroku. Proto jsem se rozhodl, že bude užitečné vám říci, nakolik se Bible dramaticky liší od pravdy. Bůh řekl: "Ano, už je čas," a tak to řeknu.
     Vždycky jsem mluvil ze svého osobního poznání jako apoštol Matouš - to je dnes nejznámější z mých pozemských životů - i z poznání z tisíců ostatních svých životů, které začaly tehdy, když Archanděl Michael svou mocnou energií vytvořil svou první osobnost v tomto vesmíru. Souhrnné poznání ze všech mých životů mi umožnilo hovořit o věcech, které jsem během života, který se stal známým jako apoštol Matouš, vědomě nevěděl. Avšak chci-li vám vyprávět o svých rocích strávených s Ježíšem. mohu se odvolat na své poznání z oné doby,
     Moje matka ví o tomto mém životě jako apoštol Matouš od našich prvních rozprav před dvaceti lety, a když se ptala, zda to má v poselství zmínit, řekl jsem jí: možná někdy ano, ale apoštolská identita není důležitá. Co je důležité, to je, aby informace, které dostala ode mě a od jiných, byly respektovány jako takové. Čtenáři knih a poselství určitě intuitivně znají pravdivost informací, a jedním ze základních důvodů naší spolupráce matka-syn je poskytnout jim vedení, aby mohli slyšet, důvěřovat a nechat se vést svým "vnitřním hlasem" za všech okolností svého života.
     Takže, v dnešní době mnozí lidé věří, že Bible je pravdivá, protože byli naučeni, že je to "slovo Boží" sepsané bohem inspirovanými lidmi. Ale tak to není. Jsou tam nesčetné mylné části, k nimž patří chyby v překladu z aramejských a řeckých záznamů - jedním z nich je i "děťátko v jesličkách" - a omyly překladatelů, kteří promítli do překladu své osobní názory. Tyto chyby se během let hromadily a přibývaly i v pozdějších překladech. Avšak nejdůležitějšími odchylkami od autentických záznamů jsou vynechávky a přídavky, které byly provedeny záměrně s úmyslem klamat.
     Části Starého zákona pocházejí od raných církevních a státních představitelů. Lidé měli tehdy k Bohu užší vztah, a vůdcové, aby přiměli obyvatelstvo podrobit se jejich snahám o vládu a bohatství, potřebovali vzdálit lidi od Boha. Vymysleli si mstivého, hněvivého Boha, který řekl některým lidem, že ostatní jsou jejich nepřáteli, aby šli a pobili je; řekl otci, aby zabil svého syna jako důkaz poslušnosti jeho rozkazů.
     Během následujících staletí představitelé katolické církve sepsali náboženské zákony a nazvali je "Božími zákony", aby si upevnili svou kontrolu nad masami a získávali stále větší majetky. Aby vytvořili větší vzdálenost mezi lidmi a Bohem, přidali vrstvu světců; aby sami sebe povýšili, ustanovili papežskou neomylnost a vytvořili Vatikán jako nezávislý stát. To oni přišli s neposkvrněným početím, kdy Marie počala a porodila Ježíše jako panna, aby přesvědčili masy, že Ježíš je "jediným synem Božím".
     Já vám řeknu, odkud pocházel Ježíš: duše, která se o věky později vtělila jako Ježíš, pocházela z kristovské říše, čili z kosmické říše nejbližší Stvořiteli, kde vznikly první duše, archandělé. Do jisté míry oni vytvořili další andělskou říši a nejvyšší bohy a bohyně. Těmto duším byla dána volba: zůstat jako čistá energie světla a lásky, podstata Stvořitele, anebo se vtělit. Jedna z těchto duší, která si zvolila vtělení, je známa v tomto vesmíru jako Sananda. Tato duše prožila mnoho životů v různých civilizacích v celém vesmíru a je "rodičem", základem, či přesněji "kumulativní duší" osoby, kterou znáte jako Ježíš.
     Abychom se vrátili k Bibli, mnohé z nejchybnějších informací jsou připisovány čtyřem evangelistům, a tak nějak mimochodem nám byl dán i status světců. Někteří vědci se domnívají, že Lukáš a já jsme opsali části z toho, co napsal ve svém evangeliu Marek, a přidali to ke svým evangeliím, ale zajímalo by mě, proč z toho vynechávají Jana - ty do nebe volající lži, které byly přidány do našich evangelií, byly přidány i k němu. Některé moderní verze Bible vynechávají naši svatost; avšak ve staré verzi Bible krále Jakuba, kterou má moje matka, je psáno Evangelium dle svatého Matouše, a tak ji poprosím, aby sem vložila z ní pasáže, o které ji požádám.
     Nejprve vám musím popsat Ježíše a Marii Magdalenu, abyste si je dovedli představit, až o nich budu mluvit. Ježíš byl společenský, ne tak temperamentní jako Marie, ale vždy veselé povahy. Byl tím, co bych nazval vůdčí osobnost - vyšší než většina lidí, štíhlý, ale silný a svalnatý, vzpřímené postavy. Jeho světlá pleť lety na slunci ztemněla, a jeho šedé oči měly nádech do modra. Měl světle hnědé dlouhé vlasy, jak se tehdy nosilo, ale bradku a knírek si zastřihoval nakrátko. Marie byla velice hezká a pohledná, půvabná mladá žena. Postavou byla menší, světlé pleti, měla zářivé hnědé oči a záplavu hnědých vlasů.
     Oba dva se narodili ve vážených rodinách vyšší třídy, byli inteligentní a na onu dobu měli dobré vzdělání, a již mnoho let předtím, než se vzali, byli nejlepšími přáteli. Měli velkou šťastnou rodinu, a po dlouhých plných životech opustili svá těla a přešli do dalších životů služby Bohu na jiných místech v tomto vesmíru; moc jejich energie světla a lásky však stále zůstává s dušemi na Zemi, jakož i jinde ve vesmíru.
Ale abych se dostal k sobě a k evangeliu svatého Matouše: jako mladý muž jsem si začal vést deník zajímavých setkání, už předtím, než jsem se setkal s Ježíšem, a to proto, abych si uchoval radostné vzpomínky a mohl si je přečíst, až budu starý.
     Moje záznamy sice nezačínají genealogickou linií od Abrahama k Josefovi, Ježíšovu otci, ale protože svatý Matouš o ní mluví, začnu tím i já. Několik měsíců předtím, než jsem se setkal s Ježíšem, mi kdosi tuto genealogii ukázal - člověk, který si ji opsal z něčího záznamu a ten si ji opsal také z něčího záznamu a tak dále a tak dále. Vsunul jsem si tedy do svého deníku list s poznámkou, že mi to tak bylo sděleno, a že přesnost není možno ověřit. Společnost tehdy nebyla příliš vzdělaná, a při předávání tradic a legend z generace na další generaci bylo běžně počítáno s tím, že další vypravěči příběhy často přikrášlili, anebo zapomněli detaily. A přesně tak to bylo s biblickou "historií".
     V evangeliu sv. Matouše (1:18) se píše: "Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého." … (1:25) "Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš." Nic takového v mých záznamech nikdy nebylo, a jak by taky mohlo? Potkal jsem Ježíše až o mnoho let později, a ani on, ani jeho rodiče mi nikdy nic takového neřekli. Nicméně je mi to připisováno, a bylo to napsáno podobně i do ostatních evangelií, aby to podpořilo katolicko-křesťanskou verzi Ježíšova narození.
Dále: veškeré moje poznámky hovoří o Emmanuelovi, to bylo totiž jméno, kterým ho všichni zvali. Nevím, proč se Bible rozhodla, že jeho jméno má být Ježíš, a je zvláštní, anebo je to přehlédnutí, že jméno Emmanuel je vloženo i do kapitoly 1:23: "... a dají mu jméno Emmanuel, to jest přeloženo "Bůh s námi"." Já mluvím o něm jako o Ježíši jenom proto, že vy ho znáte pod tímto jménem.
     Byly to velmi tvrdé a kruté časy. Vraždění chlapců-neviňátek je pravdivé, i když jsem si to nezapsal do svých záznamů, a pravdivý je i útěk Ježíšovy rodiny do Egypta a návrat do rodné země až v době, kdy to bylo bezpečné. Zaznamenal jsem si, co mi jeho rodina řekla o svých tehdejších prožitcích, i četné další významné rodinné události, během mnoha příjemných večerů, které jsem strávil s Ježíšem, jeho sourozenci a rodiči. Často tam byla i Marie Magdalena, a konverzace byla velmi živá. Mluvili jsme aramejsky, někdy jsme přešli do řečtiny, když jsme hledali vhodný výraz, a bylo tam mnoho smíchu, protože jsme nemluvili stále jenom o vážných tématech. Ježíš pozorně naslouchal každému, kdo mluvil, a mnohokrát jsem viděl, jak mu zářily oči, když Marie nadšeně o něčem povídala.
Nebyl jsem výběrčím poplatků, ale byl jsem soukromým učitelem základních a pokročilých studentů - tehdy nebylo slovo tutor - a nejblíže k profesi celníků jsem se dostal tehdy, když jsem potkal Ježíše na ulici, kde tito lidé horečně pracovali u svých výběrčích stolů. Znal jsem ho z malé skupinky, s níž jsem se náhodou sešel předešlého večera, a tak jsem ho pozdravil. On mě pozval, abych šel s ním, tak jsem šel, a při chůzi jsme si povídali. Takhle jsem si zapsal naše setkání, v němž je i zjištění, že oba máme rádi vodní sporty, že máme společné známé, a Ježíš mi řekl, že nedávno začal mluvit na veřejnosti. Toto byl bod, od něhož začaly mé poznámky o našem přátelství, a napsal jsem o něm v první osobě - byly to moje zážitky.
     Avšak v evangeliu sv. Matouše stojí toto (9:9) : Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: Pojď za mnou! On vstal a šel s ním."Evidentně toho, kdo změnil moje zápisky, nenapadlo, že lidem se může zdát divné, že Matouš napsal tak stručně a krátce o svém zážitku, který změnil jeho život, a je velmi divné, že k našemu setkání by tak došlo až po "kázání na hoře", které jsem předtím popsal v evangeliu (v kap. 5). Avšak vysvětluje to, proč mě všichni pokládají za celníka, který se stal Ježíšovým učedníkem.
     Ježíš nám neříkal "učedníci". Když se stal známým pro své učení, někteří ze Sanhedrinu začali nazývat lidi, kteří navštěvovali jeho shromáždění, "jeho učedníky". Pokud jde o těch 12, které takto označuje Bible, Ježíš se setkal s každým z nás při svých cestách kolem Galilejského moře a spřátelil se s námi, ale nikdy nikoho z nás nežádal, abychom opustili své životy a "následovali" ho. Já jsem měl to štěstí, že jsem žil blízko něj, což mi umožňovalo těšit se z jeho společnosti mnohem častěji a strávit s ním více času než jiní "učedníci".
     Podle sv. Matouše (10:5-8): "Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: … "Nemocné uzdravujte, malomocné očišťujte, mrtvé probouzejte k životu, démony vymítejte." To u nás předpokládá schopnosti, které nikdo z nás neměl! Avšak Ježíšovy schopnosti jsme znali, i jak k nim přišel, a tak když jsem s ním byl na vyjížďce lodí, neměl jsem důvod zapisovat si do deníku, že jsme "užasli", že "ho poslouchá i vítr a moře!", a nic takového jsem si ani nezapsal. (Viz 8:27: "Lidé užasli a říkali: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?")
     Ve sv. Matouši 8:28-34: Ježíš potkal dva muže posedlé zlými duchy a vyhnal ony zlé duchy do prasat, která pak sama vběhla do moře a utopila se: "Vyšli proti němu dva posedlí … , zlí duchové … vyšli a vešli do vepřů … a celé stádo se hnalo střemhlav do moře a zahynulo ve vodách." "A celé město vyšlo naproti Ježíši, a když ho spatřili, prosili ho, aby se vzdálil z jejich končin." Ježíš mi ten incident vyprávěl tak, že odvedl entity trýznící mysl těch mužů do světla, a pak si šel dál sám svou cestou. Načež jsme se jednou potkali a já jsem si to zapsal.
     Verze evangelia o tom, že Ježíš strávil 40 dní v poušti, kde odmítal svádění ďáblem, je úděsným výmyslem a rozpracováním krátké poznámky v mém deníku. Ježíš rád trávil čas o samotě v přírodě, kde mohl mluvit s Bohem a rozjímat bez rozptylování, a já, stejně tak jako ostatní, kteří ho znali, jsme to respektovali a udržovali vzdálenost.
To, co se stalo známým jako "kázání na hoře", je čísi kompilací mých hojných poznámek z četných malých schůzek, kde Ježíš hovořil, lidé mu kladli otázky a on odpovídal - byla tam spousta interakce. Ale s tím, jak se jeho učení šířilo a davy rostly, lidé poslouchali bez přerušování a on mluvil o mnoha věcech, což bylo jako "kázání". Já jsem tomu tak neříkal. Ježíš nebyl kazatal, byl učitel, který nadšeně předával své učení. Věděl, že to je jeho poslání, a velký rozdíl mezi ním a každým jiným byl ten, že jeho vědomá mysl byla vždy napojena na jeho duši a že dle toho i žil.
     V kázání se zachovalo mnohé z jeho moudrosti a osvícenosti, a to mě samozřejmě těší, ale přesto tam nejsou obsaženy některé důležité věci z jeho učení, které jsem si poznamenal do svého deníku, například důvod a cíl žití v mnoha životech; neoddělitelnost všech duší; to, že Bůh je vším, co existuje ve světě - jsou to všichni lidé, zvířata, rostliny, voda, vzduch i země jsou jeho součástí a jsou mu posvátné. Ježíš si ze svého učení nedělal žádné zápisy, a byl rád, že jsem to dělal já.
Avšak cokoliv z mých deníků, co by mohlo podkopávat autoritu zkažených církevních vůdců, bylo vynecháno, a většina z toho, co je v evangeliu, nepochází z mých záznamů. Nikdy jsem neslyšel, že by Ježíš někomu řekl, že "propadne ohnivému peklu" (5:22), nebo "kdo by se s rozvedenou oženil, cizoloží" (5:32). Mluvil o tom, jak dobré pro život jsou božské myšlenky a skutky, a ne o "hanebném" chování - to by bylo souzení a opak toho, co skutečně lidem říkal (7:1): "Nesuďte, abyste nebyli souzeni." Nikdy jsem neslyšel, že by mluvil o tom, jak hříchy budou odpuštěny - ale říkal, že "hřích" je omyl v hodnotách či skutcích, a často zdůrazňoval posluchačům, že je důležité, aby odpouštěli ostatním. Nikdy by neřekl (10:34): "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, ale meč." - to odporuje veškerému jeho učení.
     "Paraboly" - podobenství - znějí tak, jako by Ježíš mluvil v hněvu - ale já jsem za celou dobu, kdy jsem byl přítomen na jeho shromážděních, malých i velkých, nic takového nezažil. A na rozdíl od podobenství Ježíš vždy mluvil přímo a jasně, tak, aby posluchači rozuměli - chtěl vysvětlovat, nikoli mást. Ještě štěstí - možná kvůli nepochopení toho, co tím myslel - že ti, kteří tak drasticky změnili moje zápisky, ponechali zmínky o světle: "Vy jste světlo světa." (5:14) "Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky." (5:16), a mnoho dalších zmínek o světle.
     Kdybych měl zmínit všechny odlišnosti mezi mými záznamy a evangeliem sv. Matouše, musel bych komentovat celé evangelium, ale nejkritičtějšími přídavky jsou "poslední večeře" a "Ježíšovo ukřižování a zmrtvýchvstání". Je možné, že poslední večeře byla odvozena z mého záznamu, jak se nás dvanáct jednou vzácně sešlo s Ježíšem na stejném místě a udělali jsme si nádhernou slavnostní večeři. Bylo to krátce poté, co se on a Marie Magdalena vzali, a ona tam byla též. Ježíš neprováděl nic takového, co se stalo známým jako "svaté přijímání", ani nikomu neříkal: "Pravím vám, že jeden z vás mě zradí." (26:21). Vše od tohoto místa dále je vymyšlený klam.
     O pár měsíců později jsem si zapsal, co jsem zaslechl z rozhovoru dvou mužů blízko chrámu: "Sanhedrin se domnívá, že ukřižování Ježíše by způsobilo, že se stane mučedníkem, a že to přivede ještě více lidí k jeho učení, a tak se rozhodli, že ho zbičují a vyženou ze země - to poškodí jeho pověst v očích lidí a brzy na něj zapomenou."
     Když jsem to řekl Ježíšovi, řekl, že se nemůže vyhnout tomu, aby byl bit a vykázán - jak jsem poznamenal ve svém deníku, citil, že je důležité, aby to proběhlo. A tak se stalo, a krátce poté on i Marie odešli na dálný východ, kde, jak věděli, byli vítáni. V několika raných rozhovorech mi pak řekl o svých mladých letech na východě, kde se naučil od mistrů, jak konat to, čemu Bible říká "zázraky", ale jak řekl davům: vše, co může dělat on, mohou dělat oni také.
Během let jsme udržovali kontakt příležitostnými dopisy, a kdykoliv nějaký od něj přišel, zastrčil jsem ho do svého deníku - byly jich tucty. Při hledání nových studentů jsem se občas musel stěhovat, a to mi poskytlo příležitost potkávat lidi, kteří se dověděli, že znám Ježíše, a chtěli, abych mluvil o jeho učení. Tu a tam jsem se viděl s Lukášem, který občas měl zprávy o ostatních "učednících", ale naším pojítkem byl Ježíš. Když odešel, bylo přirozené, že se naše cesty rozešly.
Když jsem ve vysokém věku zemřel , hostinský prodal truhlu, v níž jsem měl své deníky. Zřejmě padly do rukou někoho z vlády, a než byly spáleny, posloužily k vydání Evangelia podle sv. Matouše.

     To, co jsem vám řekl, ani o píď nesnižuje Ježíšovu sílu ani jeho správné učení!
     Pravda jeho života - že měl ženu, děti, a měl i touhy, ideje, naděje, přátele, protivníky, zklamání, časy bolestné i radostné jako jiní lidé - daleko více ctí jeho učení než falešné náboženské prohlášení, že byl "jediným synem Božím".
Nic z toho, co jsem řekl, nemyslím tak, že bych tím chtěl snižovat dobrotu srdce lidí, kteří věří, že Bible je slovo Boží. Jsou jenom chybně informováni. Každá duše má svou vlastní cestu ke světlu pravdy a není žádný časový limit - život duše je věčný. I když lidé, kteří jsou vám drazí, nejsou na stejné cestě jako vy, pokračujte s důvěrou po své vlastní cestě a respektujte jejich božské právo, aby si zvolili cestu vlastní.
     A nyní, milá pozemská rodino, opět hovořím za všechny v této stanici. V každé chvíli jsme s vámi v duchu i bezpodmínečné lásce.
     Lásku a klid
     Suzanne Ward

 

     Kapitola z knihy Heleny Šeblové  „Poselství, 1. díl“ Otázky psané kurzívou pokládá autorka.

 

Kdo jsou Elohimové? Existují? Zplodil Elohim Ježíše Nazaretského?

 

      Trochu moc otázek najednou. Začneme postupně. Elohimové skutečně existují. Jsou to pokročilé bytosti z planety, která je asi jeden světelný rok vzdálená od vaší planety. Jejich planeta se jmenuje Empharis Elohima, ale toto jméno neznáte a prakticky pro vás nemá význam. V překladu to znamená Studnice vědění. Asi tři roky před narozením Krista náležela do pásma Světlých sfér, a to do sedmé sféry. Nyní postoupila již do 13.té sféry a patří do vesmírné konfederace.

     Jehova, čili Jahve, jak ho židé nazývají, byl skutečně otcem Ježíše Nazaretského. V té době Elohimové hojně navštěvovali vaši planetu a snažili se o její zušlechtění. Jahve byl jeden z nejvyšších velitelů, kteří měli na starost péči o vaši planetu. Marie byla jeho reinkarnovaná žena, která se na Zemi zrodila, aby ji darovala Spasitele, neboť jinak by nemělo učení lásky možnost se uchytit v mysli a srdci lidí pozemských. (Upřesnění: V roce 2007, už po vydání knihy, bylo autorce sděleno, že pro účel početí Ježíše se do těla Jehovy vyzářil archanděl Gabriel, protože duch v lidském těle je určující a tělo je pouze nástrojem. Tato skutečnost nemohla být autorce v roce 1992 ještě sdělena. Skutečným otcem Ježíše je tak archanděl Gabriel.)

     V této době měla planeta Země postoupit duchovně do vyšší sféry, k tomu bylo třeba, aby byl vyslán Spasitel, čili duchovní vůdce nového věku. Tím byl zvolen Ježíš, jako jeden z nejvhodnějších kandidátů. Jeho povaha plně odpovídala poslání, které mu bylo svěřeno, zjev též. Pro misi na planetě Zemi byl vybaven četnými dary - krásou, výmluvností, inteligencí, schopností uzdravovat své bližní a hlavně byl plný lásky, s jejíž pomocí konal pravé divy.

       S ním se reinkarnovala celá suita pomocníků a přátel, aby mu jeho úkol usnadnili. To byli jeho apoštolové, které postupně poznával a vyzýval k následování a byla to i Marie Magdalská, Marta a Marie s bratrem Lazarem. Mise však neprobíhala tak, jak se očekávalo, byly zde četné překážky v mysli a srdcích lidí (celková situace se velmi podobala současné situaci, kdy má vaše Země též postoupit ve svém vývoji a Spasitel Zlatého věku se již narodil). Ti, co očekávali mesiáše, byli dotčeni a zklamání tím, že by to mohl být jeden z nich, navíc hlásal pokoru, chudobu a lásku. To se nelíbilo mocným vaší planety. Proti své vůli však pociťovali osobní kouzlo Ježíšovo a začali se obávat jeho vlivu na masy prostých lidí, kteří by se mohli vzbouřit, a o tuto moc je připravit. Takový mesiáš se jim nehodil. I rozhodli se, po velikém váhání, že se ho zbaví. Nebylo to snadné, sám Pilát ho chránil, ale když mu nejvyšší kněží pohrozili stížností u římského panovníka, ustoupil. Kristus věděl, že bude obětován, ale svůj úkol dokonal. A tak se jeho učení lásky vtisklo do mysli mnoha generací, ale nebylo to ihned, bezprostřední pamětníci na něho velmi rychle zapomněli, chtěli zapomenout. Teprve syn sv. Heleny – císař – usoudil, že toto učení mu po politické stránce velmi vyhovuje, nechal se svou matkou vyhledat Ježíšův kříž, který byl postupně rozdělen jako svatý ostatek do jednotlivých klášterů a kostelů. Ti dva se velmi zasloužili o rozšíření křesťanské nauky ve vašem světě.

      V Bibli též nenajdete nic o tom, že se Ježíš na svůj úřad pečlivě připravoval v Indii. Stal se jogínem a dík tomuto umění vstal z mrtvých. Dnes vlastně nacházíte doklady o tom, že odešel opět do Indie, před tím však uzavřel manželství s Marií Magdalskou a měl s ní dvě dcery. Později se manželství rozpadlo, Máří Magdalská opustila Ježíše, a ten pojal za manželku Lygii, kterou obdařil syny. Jeho hrob je v Indii. To je velmi stručná historie láskyplné mise Ježíše Nazaretského.

      Tato mise byla součástí plánu pro záchranu lidstva před zlobou a negativitou. Sami víte, jak bylo jeho poselství často překrucováno a jak se později ve jménu Božím a Kristově vedly křižácké války. Většího nepochopení se Ježíšovi nemohlo dostat. Nyní opět nastal čas, kdy je mezi vámi a šíří se svými pomocníky lásku a mír na této planetě. Tentokrát však není Spasitel on, ale pro toto poslání se  reinkarnoval  Jan, miláček Páně.  Tento Spasitel již nebude umučen, i když se zlem bude zápasit. S mečem v ruce ho nikdo neuvidí, protože opět šíří lásku. Nebude to mít lehké, a proto zůstane do poslední chvíle jeho totožnost utajena a bude poznán teprve, až nastoupí svůj úřad. Mezitím vystoupí mnoho nepravých spasitelů s mečem v ruce, ale poznáte je dle fanatismu a krvelačnosti, touhy po pomstě. Proto, moji milí, bděte a rozlišujte skutky dobré od špatných, nenechte se zmást a buďte láskyplní, jen tak vaše planeta produchovní a postoupí do vyšší sféry. Pak bude dobře všem lidem na Zemi.

 

     Moje poznání: Tyto informace byly předány ze Světla autorce na úrovni, která mohla být v roce 1992 poznána a pochopena. K tomu dodávám, že tímto Spasitelem se stala paní Helena Šeblová, jako reinkarnace Marie Magdalské, a od 15. 6. 2000 se stala její další duchovní část Strážcem Vesmíru a vystřídala tak v tomto úřadě bytost, kterou známe jako Ježíše Krista. Miláčkem Páně byla Ježíšova žena Marie Magdalská, a tedy také Helena Šeblová, jako její další inkarnace.

     Knihy paní Heleny Šeblové

 

     Jednou za 2000 let posílá Bůh Otec a Rada nejvyšších misi na planetu Zemi, aby planeta Země mohla postoupit do vyšší sféry a dimenze. V poslední známé misi byl Ježíš Kristus, Marie Magdalská, apoštolové, Jan Křtitel a další bytosti.

     K dovršení roku 2000 byla seslána na planetu Zemi mise, kterou vedla paní Helena Šeblová. Tato žena byla reinkarnací význačných dějinných postav jako je Hermes Trismegistos, Královna Kleopatra, Thovt, Marie Magdalská, Leonardo da Vinci, Jan Amos Komenský, Marie Terezie, Antonín Dvořák a mnoha dalších, počínaje Atlantidou.

     Planeta Země, která se stala ukřižováním Ježíše Krista planetou kříže a očistcem pro zde inkarnované bytosti, se stala nakonec ve 20. století planetou zla. Proto byl zvažován i katastrofický scénář očisty planety od nahromaděné negativity na a uvnitř planety, protože i planeta Země je živoucí organismus.

     Na planetu Zemi byly poslány i bytosti, které zasahovaly karmicky nejen do dějin této planety, ale i do dalších vesmírných vazeb a vztahů, především s planetou Mars.

     Od roku 1992 do roku 2007 pracovala tato mise, jako duchovní skupina s názvem Bílý Kužel, v Teplicích a později i v dalších místech Česka a Slovenska pod vedením paní Šeblové, v tichosti a bez publicity a vedla prosby za očistu od všech závažných karem, tak jak k tomu byla vedena Bohem Otcem, Ježíšem Kristem a dalšími božskými bytostmi ze Světlých sfér.

     Knihy, které byly vydány až v roce 2005-7 obsahují informace o činnosti této skupiny, závažná sdělení, poučení a informace se Světlých sfér, přímo od Boha Otce a Ježíše Krista o tom jak je to v celém Stvoření provázáno.  Je to především svědectví o velké lásce a milosti Boží, které se dostalo této planetě Zemi a jejím obyvatelům.

     Úkol mise byl v roce 2007 splněn a planeta Země postoupila do 5. sféry a 4. dimenze. Magie už není podporována pránou z Vesmíru. Vláda železného věku, věku Calijugy byla ukončena a nastupuje věk Vodnáře. Mužský princip vlády bude nahražen ženským principem, aby se jednou harmonicky podílely oba principy na vývoji celé planety a lidstva. Planeta se bude vyvíjet postupně do Zlatého věku, pokud lidstvo neučiní závažnou chybu, např. v použití atomových zbraní.

 

     Název jednotlivých knih:

1. díl Poselství - Truhlice pokladů 1. až 3. část
2. díl Poselství - Truhlice pokladů 4. až 5. část
3. díl Poselství - Truhlice pokladů 6. až 7. část
4. díl Cesta – Platinová kniha
5. díl Pochodeň pravdy - Vstupte do Hádovy brány,Hekaté letí na nebesích, Bohové jdou v zástupu
6. díl Chrám věků – Zrcadlo světa, Stvořitelé
7. díl Vesmírná jednota lásky – Živly, Zpěv lásky, Bílý Kužel

 

     Knihy představují více než 2000 stránek a mnohá sdělení jsou předány lidstvu vůbec poprvé. Pro bytosti opravdu hledající Boha Otce, Ježíše Krista jsou to knihy velmi poučné.  Knihy lze nalézt v celém rozsahu na https://www.bozilaska.cz.

 

     Paní Helena Šeblová byla duchovní učitelkou, vynikající léčitelkou a vedoucí duchovní skupiny Bílý Kužel.

O úkolech a činnosti této skupiny uvádím alespoň dvě kapitolky z 1. dílu knihy „Poselství“ (rok 1996):

 

Poslání a úkoly skupiny Bílý Kužel

 

     Milí přátelé, postoupili jste do druhé etapy vaší mise na této planetě. Jste zatím poměrně malou skupinou, ale už se nacházíte a budete poznávat stále více bratrů a sester, kteří k vám náleží. Rozrostete se v poměrně velkou skupinu, která bude tvořit jednu duchovní rodinu.

     Budete připravovat lidstvo na příchod Spasitele, ale především je budete učit lásce. Mnozí se ptáte, co vlastně vaše skupina představuje, zda jde o nové náboženství, či humanitní hnutí? Lidé se na vás dívají jako na sektu, která usiluje o nový náboženský směr. Ani jedna domněnka není správná. Nejste náboženskou sektou, i když mluvíte o Bohu – Otci, neb víte, že Otec je jeden z nás, ten Nejvyšší a nejmoudřejší. Je to bytost, která dosáhla Nejvyšší duchovní hodnoty a moudrosti, neboť Bůh znamená titul - Král moudrosti. Je to titul, který jste nepochopili, co znamená. To, co vy si představujete pod pojmem Bůh, je pro nás Nejvyšší princip lásky a stvoření. Princip lásky a stvoření není pro vás snadné pochopit, protože se touto otázkou dotýkáme existence mikrokosmu a makrokosmu. Představte si, že váš organismus je jeden velký vesmír, ale sám obsahuje mnoho menších vesmírů a galaxií, mnoho světů, vždyť červená krvinka je svět sám pro sebe, který koluje v krevním řečišti až do svého zániku. Jediná buňka tohoto organismu je světem sama o sobě. Půjdete-li směrem dolů, zjistíte, že i ta nejmenší buňka je vesmírem pro hmotné částice. Tak bychom mohli jít do nekonečna, neboť co je vlastně proton a neutron? Ano, stavbu molekuly znáte, ale co udržuje protony a neutrony na jejich dráze? Nejsou to opět samostatné světy, které oživuje božská prána?

     Podíváte-li se opačným směrem, uvidíte makrokosmos. Vyjdeme z toho, že náš organismus je jeden veliký vesmír. Dobrá, ale kolik vesmírů se pohybuje okolo našeho organismu? Jak máme k sobě nekonečně daleko i blízko! Ale my víme, že existují daleko větší vzdálenosti k jednotlivým planetám a galaxiím. Co když vaše planeta je součástí nějakého, z našeho hlediska, gigantického organismu? Z toho pohledu lze již lépe pochopit Nejvyšší princip lásky a stvoření. Tak to jde, moji milí směrem nahoru i dolů. Je to nesmírně jednoduché a současně složité.

     Vraťme se k označení vaší skupiny. Nesete jméno nejvyšší planety, která patří Božství. Co je Božství jsme si vysvětlili. Na této planetě se schází Otec s nejvyššími hmotnými i duchovními bytostmi a rozhodují, kdo potřebuje láskyplnou pomoc, ale také o tom, kdy se která karma naplní. Zvažují se touhy a prosby všech bytostí, ale zvažují se i jejich činy, hodnotí se plnění úkolů a duchovní postupy.

     Znovu opakujeme, nejste žádná náboženská sekta, ale jste bytosti, které na sebe vzaly těžký úkol - šířit mírumilovnou filozofii lásky na této planetě, aby i s obyvateli mohla postoupit ve svém vývoji na cestě pravdy, aby se produchovněla, a to může jen láskou.

     Někteří lidé vás pokládají za čaroděje, protože máte zázračnou schopnost uzdravovat. Ale pozor, vy nejste žádní mágové, vy jen v sobě budíte schopnosti vyšších sfér, které jsou vám naprosto přirozené. Tak, jak se očišťujete a stavíte se na cestu lásky, tak jsou vám tyto schopnosti vráceny, aby měli přesvědčivost a mohli aktivně pomáhat všem trpícím. Mnozí lidé, kteří si libují v nečinnosti, budou reptat, že není třeba, abyste uzdravovali, protože kdyby si to Bůh přál, uzdravil by všechny sám. Ale znovu zvažte, kdo je Bůh? Co jsme si říkali? Bůh je titul duchovní hodnosti. Bůh ví mnoho, v porovnání s lidmi se může skutečně zdát vševědoucí, ale nemůže vědět vše, ani zvládnout vše. Je to stejné, jako když organismus je napaden infekcí, těžce ji zvládá, je-li masivní, potřebuje pomoc. A vy jste Boží pomocníci, proto máte právo od Boha – Otce pomáhat v utrpení, léčit a učit lidstvo lásce, neboť láska je ten nejvyšší princip, ta je to pravé Božství, v ní vše vzniká a zaniká, ona je ten nejvyšší princip stvoření. Vždyť právě Otec vás vyslal, abyste šířili lásku a tišili utrpení. Vyslal vás stejně  jako před lety vyslal Ježíše Nazaretského. Vyslal vás tak, jak vždy vysílá své učitele lásky a Spasitele, když nastupuje nový věk a některá z planet má postoupit do vyšší sféry. Mnozí z vás tuto misi lásky nepodstupujete prvně, věřte, že Otec ví, co činí, nenechte se zviklat pochybovači, přemýšlejte a sledujte, vaše cesta je cestou mírumilovné filozofie, která je nutná k produchovnění této planety. Jen tak to může tato krásná planeta uskutečnit cestou evoluční, nikoliv katastrofickou. Ale i ta evoluční cesta je plná katastrofických katarzí.

     Nebojte se, mojí milí, jsme s vámi, máte naši podporu, vzpomeňte si, jak o vás pečujeme, jak vám pomáháme, pokud nám to dovolíte. Vás láskyplných bude stále více. Budou se k vám přidávat pozemšťané, kteří pochopili; učení lásky se bude šířit geometrickou řadou, jakmile je pozemšťané pochopí. Vždyť i vy jste nyní pozemšťané a milujete tuto planetu i s jejími bratry a sestrami. Pro ně jste toto vše podstoupili, nedivte se jejich váhání. Pochopit učení lásky je pro ně nesmírně těžké, protože žijí v poměrně silné negaci. Vzpomeňte si, jak jste vy v této negativitě bloudili a jak jste se museli od ní očišťovat. Vytrvejte, mojí milí, vaše mise není zbytečnou. Mnoho lidí jste již nyní zachránili před pravou, duchovní smrtí a zachránili je pro cestu lásky.

 

Ježíš Aštar

Duchovní postup skupiny Bílý Kužel

 

     Prosím o sdělení, zda mohu tlumočit všechny přednášky dále, mám pocit, že se někteří členové domnívají, že postupuji příliš rychle.

      Je postupováno tak, jak stanoví plán. Ti, co k vám nenáležejí, možná odpadnou pro svou malověrnost. Ti, co k vám náleží, budou vědět, že jsou na správné cestě, protože při čtení našich přednášek se v nich budou probouzet znalosti bývalého vědění a umění. Promlouvají k vám naše signály a slova, které jsme si společně domluvili, abyste se včas probudili pro svou láskyplnou činnost. Někdo z vás jde po cestě rychle, jiný pomaleji. Je to závislé na tom, jak dalece je probuzený. Naše přednášky vás mají motivovat k životu v lásce a bratrství. Mají vám pomoci se rozpomenout na to, co jste slíbili a připravovali, neboť není pravdou, že tato planeta musí být zničena. O tom jsme vám již mnohokrát vykládali. Láska je všemocná a její vibrace eliminují veškerou negativitu. Nesmíte být však netrpěliví, protože karmy národů i jednotlivců se musí vyrovnat. Je zde mnoho bytostí, které nepatří do vaší sféry a vyžádali si tuto šanci, kdy prožitým utrpením na tomto světě mohou postoupit a urychlit svůj rozvoj. Tato příležitost je vždy jednou za dva tisíce let. Znovu vás ujišťujeme, že všichni jste učitelé i léčitelé. Někteří se musíte ještě mnoho naučit, jiní už máte tvrdý výcvik za sebou. Vše jde tak, jak má. Vaše poznání však musí být v předstihu, abyste měli co sdělovat a abyste rozlišovali pravdu od lži, dobro od zla, ani váš léčitelský výcvik nesmí zaostávat. Čas vašich činů již nastal. Pozor však na lež a zlobu, s kterou se nezbytně budete setkávat, mnohdy mají velmi vábivé roucho výjimečnosti a učenosti. Nenechte se strhnout ctižádostí po popularitě, o tu neusilujeme. My jsme zde proto, abychom chránili lidstvo před zlobou a jinou negativitou. Je třeba lidi vyburcovat z otupělosti a materialistického myšlení i cítění, které vedly k projevům, jež nyní hojíte jako neduhy civilizace. Nepospícháme na vás, ale není zase tolik času jak si někteří z vás myslí. Učení pravdy se otvírá vždy na přelomu tisíciletí. Co pochytí lidstvo nyní, bude jeho majetkem a pokladem duchovním, kdo zmešká tuto příležitost, bude čekat znovu tisíc let, protože brány vědění se znovu uzavřou. Proto, mojí milí, neváhejte, buďte zvídaví a aktivní, abyste nebyli při účtování zklamaní sami nad sebou, neboť nikdo vám nic vyčítat nebude, ale vy sami sobě budete nesmlouvavými soudci. Pramen vědění opravdového vytryskne ze Světlých sfér vždy jen na určitý čas jednou za tisíc let. Pijte tedy z něho, abyste prohlédli a dosáhli pravého poznání, dokud je čas. Jakmile pramen vyschne, brány vědění se uzavřou a novou pravdu dokáže poznávat opět jen několik nejpovolanějších zasvěcenců, aby se udržela kontinuita pravého vědění. Bylo by škoda, kdybyste tuto příležitost pominuli pro svou pohodlnost, malověrnost či netečnost, neboť nevědomý v tomto čase nemusí být nikdo, záleží jen na něm, zda si nabere z pramene pravého poznání. Vy jste slíbili všichni, že budete učit o lásce a pravdě, že budete tišit bolesti a léčit neduhy stejně, jako Ježíš Nazaretský s apoštoly. Obdrželi jste proto mnoho vzácných darů - jasnovidnost, dar léčení, uzdravování zázrakem a kód pravdy. Na mnohé z vás sestoupil Duch svatý, aby ve vás probudil tyto schopnosti a sílu pomáhat. Procházíte tvrdým výcvikem a jste vedeni k samostatnosti, to se mnohým z vás nelíbí, protože pohodlnější je být veden a nemít žádnou zodpovědnost. Té se lekáte nejvíce. Někteří přešlapujete na místě a bojíte se, že nejste ti, kterých se to týká. Buďte klidní, týká se vás to, proto nehledejte pohodlnější cesty, to je past. Záleží jen na vás, zda splníte svůj slib. Nikdo nechce, abyste vedli asketický život, naopak, máte se radovat z darů, které jsou vám svěřeny, ještě mnoho darů je pro vás přichystáno, záleží jen na vás, zda budou doručeny.

     Mír s vámi, děti moje, nebuďte malověrní, vše k vám přichází tak, jak vám to náleží. Cestu k vám najde ještě mnoho vašich bratrů a sester, přijměte je s láskou, neboť i oni hledali a náleží k vám.